Dramaturg Dnů evropského filmu Šimon Šafránek: Evropské filmy jdou často více do nitra

Dny evropského filmu se letos už podruhé uskuteční také v Ostravě. V čem bude přehlídka jiná než v minulém roce a jak jste vlastně byli loni v Ostravě spokojeni se zájmem publika?

Hlavní změna letos spočívá v tom, že tentokrát budeme promítat hned ve dvou kinech, kromě Minikina také v kině Art v Domě kultury města Ostravy. A co se týče minulého roku, tak myslím si, že v rámci možností to snad dopadlo dobře. Situace byla taková, že jsme byli loni první větší akcí po první covidové vlně a lidé se tehdy začali vracet na kulturní akce. Jak to bude letos, uvidíme, ale doufám, že to dopadne stejně dobře jako loni, protože kina byla půl roku zavřená. A myslím, že lidé už jsou vyhladovělí.

Jaké je kritérium pro výběr filmů jak na hlavní festivalový program v Praze, tak na program v menších městech včetně Ostravy?

Při výběru filmů kladu důraz jednak na protínání žánrů a jednak na to, abychom nepromítali jenom jakési akademické filmy, ale aby šlo o filmy, které budou diváky v dobrém slova smyslu bavit, protože mám pocit, že řada lidí si myslí, že evropské filmy jsou tak trochu nuda. My se ten stereotyp snažíme zbourat.

Kde ten stereotyp podle vás vznikl? A čem se podle vás evropský film odlišuje od toho amerického?

Americký film je více o storytellingu a často je zaměřen na to, aby se publikum divilo tomu, co se na plátně odehrává a jak to všechno vypadá velkolepě, zatímco evropský film se snaží jít více do nitra.

Evropské filmy jsou tedy pravdivější?

Já bych to úplně negeneralizoval, protože i americké filmy dokážou být pravdivé, ale do našich kin se dostane hlavně ta studiová projekce, která má odbyt v multiplexech a je dělaná na to, aby na ni chodily miliony lidí, kdežto evropské filmy často takovou ambici vůbec nemají. Nemají ambice oslovit globálního diváka, ale když se na ně díváte, najdete v nich v nich spoustu zajímavých a vzrušujících věcí a zjistíte, že mají velkou sílu.

Co konkrétně nabídnou letos Dny evropského filmu v Ostravě? Na které filmové novinky byste je nejraději upozornil?

Určitě bych je pozval na film režisérky Danielle Arbid Prostě vášeň, což je feministické erotické vztahové drama, ve kterém ztvárnil hlavní roli tanečník Sergej Polunin, nebo na film Fortuna, drama na hraně fantasy o dětech na neapolském sídlišti. Upozornil bych také na velmi silný dokument Gianfranca Rosiho z Blízkého Východu Nokturno, který byl oceněn v Benátkách, nebo na dramatickou komedii Utíkej, Uje, utíkej, která se také setkala v zahraničí s velmi pozitivními ohlasy. Je to o hudebníkovi, který trpí vážnou nemocí, takže to téma je vážné, ale zároveň je to komedie, takže se to ve vás pere, a takové filmy mám rád. Myslím, že přesně tohle je druh emocí, za kterými se do kina chodí.

I letos můžou diváci zažít kromě standardního promítání také VR projekce, které jsou teď velkým hitem. Můžete přiblížit, v čem tato forma projekcí spočívá a co v Ostravě letos uvidíme?

Diváci na této projekci dostanou speciální brýle a sluchátka, takže zažijí pocit, jako by se ocitli ve filmu. V Ostravě nabídneme tři sekce. Za prvé to budou Strach a sny, což jsou tři VR filmy o cestě na Měsíc, po stopách černobylské katastrofy nebo do demilitarizované zóny mezi Jižní a Severní Koreou, pak se mohou ocitnout na hudební seanci Tata bojs, PSH a Hrubé Hudby, a třetím představením bude VR verze divadelní hry Společenství vlastníků, kde lidé pomocí služby Brejlando zhlédnou unikátní 360° divadelní záznam úspěšné inscenace, takže se ocitnou takřka na dotek jednotlivým hercům.

V čem podle vás spočívá největší kouzlo filmových projekcí a co je jejich největší přidanou hodnotou ve srovnání s filmem na televizní obrazovce?

Tou největší hodnotou není jen velké plátno, na kterém vynikne každý detail, ale samozřejmě i interakce publika. Sdílet příběh a filmové emoce v jednom sále s cizími lidmi, to je zážitek, který v podstatě skoro jeden rok neznáme. Takže věřím, že lidé, kteří na filmové projekce přijdou, to letos možná o to více ocení.