První skutečně plnohodnotná operní premiéra po pandemii! Ostravská Hubička potěší z více důvodů

Téměř po roce v Národním divadle moravskoslezském na nové opeře! Zvláštní okamžik, v němž se mísily emoce štěstí, radosti, pocit zadostiučinění a pochopitelně také dojetí. Divadlo patří lidem a lidé patří do divadla, tak tomu bylo a bude po všechny časy a je moc dobře, že se normální stav vrací. Ještě lépe je, že se tak událo prostřednictvím jedné z nejpřístupnějších a nejlepších oper, které v české hudbě vznikly. 

Hubička je první operou, kterou Smetana napsal jako zcela hluchý, umělecky a do jisté míry i společensky deklasovaný autor. Libreto Elišky Krásnohorské vychází z povídky Karolíny Světlé: v jejím jádru stojí idealizovaný obraz české vesnice v Podkrkonoší, kde po krátkém, rodiči vynuceném manželství mladý vdovec Lukáš požádá o ruku svou dávnou lásku Vendulku. Patálie celé opery je ve své rafinovanosti zdánlivě prostá. Jedná se o jednu jedinou, prachobyčejnou pusu, kterou chce Lukáš na důkaz lásky po své nastávající. 

Je úžasné, co dokázal Smetana na tomto příběhu svou hudební „fúzí” lidového koloritu a špičkového umění vystihnout. Melodičnost Hubičky zdánlivě připomíná prostou lidovou píseň, ale analýza díla ukazuje často naprosto originální a jedinečné řešení jednotlivých kompozičních aspektů. Ptejme se také po bezprecedentní oblibě této Smetanovy opery, jež je po Prodané nevěstě jeho nejúspěšnějším počinem. Je to snad i proto, že dílo na něčem všeobecně srozumitelném a přístupném ukazuje, že problémy s dorozuměním vždy byly a budou především v elementárních a obyčejných věcech. Smetana geniálně boří mýty a podkopává základy zmíněné idealizace. V Hubičce to dokládá spor o polibek, do něhož se promítá hned několik sémantických rovin: přehnaná konvence a úcta k mrtvým, touha po lásce bez zábran, ale také nekonečný problém porozumění, snahy domluvit a schopnosti udělat vstřícné gesto. 

Pro režiséra Jiřího Nekvasila je Hubička sedmý operní titul Bedřicha Smetany, který měl možnost inscenovat. Jeho režie se promítla především v řešení inscenačních záměrů a psychologické výstižnosti hlavních protagonistů. Centrálním objektem prvního dějství byl velký stůl obklopený židlemi. Jasná metafora řešení problémů. Velmi půvabné jsou detaily v podobě miniaturního kostela i chalup, které si vesničané přinášejí sebou na námluvy Lukáše a Vendulky. 

Luciano Mastro a Svatopluk Sem. (Foto: Martin Popelář)

Druhé dějství zvolilo scénu více strukturovanou. Stůl se rozkládá a větví, vznikají v něm průchody a cestičky, které připomínají jakýsi lesní labyrint či bludiště. Postavy mají k sobě tedy ztíženou cestu, musí bloudit a tápat, než se naleznou. Opět jde o působivou metaforu k citovému bludišti vztahů, ze kterých hledáme východisko. Les druhého dějství je magické místo, nicméně bájná postava Krakonoše a pašerácká tematika poskytla inscenačnímu týmu možnost rozvinout i komickou linii. Vizuálně a pohybově nejzajímavější postavou je Strážník, který svými strojovými pohyby připomíná Louskáčka, cínového vojáčka i jakési mechanické lpění na dodržování zásad. A jestli se nakonec Lukáš s Vendulkou políbí? Režisér ponechal tuto otevřenou možnost na nich. Divák se to ani po skončení inscenace nedozví. Sympatické gesto. 

Z inscenace Hubička. (Foto: Martin Popelář)

Scénografie Jakuba Kopeckého je nádherná. Pracuje rafinovaně s prostorem a jeho dynamikou, je pozorná k symbolice barev, má eleganci, styl a půvab. Výborně se s ní doplňují kostýmy Simony Rybákové, které upoutají syntézou klasických i moderních prvků. S ohledem na vyladěnost obou zmíněných inscenátorů musím konstatovat, že jim režie Jiřího Nekvasila zůstala trochu dlužna, neboť se tentokrát zaměřila spíše na psychologickou výstižnost a některé doprovodné detaily než na dramatickou provázanost celku. 

Hudební nastudování Marka Šedivého a operního orchestru NDM je příkladem kvalitního a všestranně zodpovědného přístupu. Konkrétně se koncepce pana dirigenta a uměleckého šéfa ostravské opery odrazila volbou výstižných temp, prokresleností hry a zejména pak v překrásně bohatém dynamickém odstínění, jež umožnilo rozumět operním sólistům každé slovo i v pianissimech. Průzračné a bravurní byly též jednotlivé sólové instrumentální výkony hráčů orchestru.

Podobně pečlivé pojetí představil sbormistr Jurij Galatenko a operní sbor NDM. Sborové pasáže se vyznačovaly šťavnatou muzikálností, dynamickou souměrností jednotlivých hlasových skupin, kvalitní výslovností a překrásnou barvitostí. 

Veronika Rovná. (Foto: Martin Popelář)

Vendulku ztvárnila ostravská sopranistka Veronika Rovná věrohodným způsobem. Zapůsobila přirozeným hereckým projevem, který vycházel z psychologie postavy a nebyl konstruován z vnějších efektů. Její Vendulka nevyzněla prvoplánově jako zatvrzele konzervativní holka, ale měla pro své chování dostatečné argumenty. Navíc své pojetí kořenila jemnými náznaky nadsázky, které byly velmi osvěžující. Nádherně posazený soprán Rovné zazářil v obdivuhodné dynamické škále, nejkrásnější byla její líbezná pianissima, ale sluší se pochválit také její vynikající artikulaci. Vroucnost, s níž Veronika Rovná zazpívala obě Vendulčiny ukolébavky (Hajej, můj andílku a Letěla bělounká holubička) se slýchá jen výjimečně. 

Italský tenor Luciano Mastro oslnil svou geneticky danou kantabilitou jen částečně. Jeho zpěvu po intonační či výrazové stránce tentokrát něco chybělo, což bylo patrné v duetu s Veronikou Rovnou. Naopak představitelsky si Mastro roli nedočkavého nápadníka vystřihnul s nekomplikovanou přímočarostí a pádnou gestikulací, která měla své opodstatnění. Pěvecky excelentní výkon představil Svatopluk Sem jako Tomeš. Suverénní technika a průraznost jeho barytonu byly v souladu s typologicky dobrým vystižením postavy. Půvabná herecká i pěvecká kreace se zdařila mladé sopranistce Lucii Kaňkové, která má vynikající předpoklady k stěžejním mladodramatickým rolím. Její Barče se dokázala nenásilně prosadit, měla skvělý pohyb a také pěvecky v árii Hlásej, ptáčku nadšeně aplaudující publikum ujistila, že je velkým příslibem. Z dalších výkonů zaujal bodrý a trochu knihomolský Martin Gurbaľ jako Otec Paloucký, spolehlivě ztvárnili své roli také tradičně znamenití Anna Nitrová, Václav Morys, Josef Škarka a další. 

Z inscenace Hubička. (Foto: Martin Popelář)

Nové nastudování Smetanovy Hubičky v Národním divadle moravskoslezském je inscenace, která dokáže potěšit. Po stránce scénografie, kostýmů, pohybu, hudebního a pěveckého ztvárnění je opravdu povedená. Škoda jen, že se režii Jiřího Nekvasila tentokrát nepodařilo více využít potenciálu všech inscenačních složek k výraznějšímu uchopení této tradiční látky. I přesto se však zrodila inscenace, která diváka dokáže zaujmout, pobavit a dojmout a přitom nezůstává geniální hudbě Bedřicha Smetany nic dlužna.