Tanec Praha v Ostravě: Graces aneb hledání krásy v nedokonalosti

Graces předcházely nadšené reakce jak ze stran diváků, tak i kritiky, a nebylo tedy divu, že publikum, které se kvůli zpřísněným opatřením sešlo v Domě kultury města Ostravy jen v omezeném počtu, překypovalo očekáváním a usedalo do hlediště s příjemným chvěním, které předchází každý nový a neznámý divadelní zážitek. A podle jejich reakcí si troufám říct, že se představení podařilo jejich očekávání nejen splnit, ale dokonce překonat.

Graces v překladu do češtiny znamená grácie. V řecké mytologii tak byly označovány bohyně půvabu a krásy, které po staletí inspirovaly umělce k vytváření nádherných děl, v nichž se objevují povětšinou jako mladé dívky držící se za ruce a oblečené jen do průsvitných rouch. Ačkoli se symbol tří grácií objevuje v umění v různých podobách a zpracováních, zdá se, že jeho sdělení zůstává neměnné – je to touha po dokonalosti, půvabu, něžnosti a kráse (nejen) v umění.

Z představení Graces. (Foto: Kamil Haumptmann)

Také pro Silvii Gribaudi se staly tři grácie (a to konkrétně stejnojmenné sousoší od Antonia Canovy) pomyslným odrazovým můstkem k tvorbě celovečerního autorského představení, její myšlenky a inspirace se ale ubíraly zcela jiným směrem, než by se dalo čekat. Odvážně a s ironií a nadsázkou sobě vlastní si totiž pohrává s často citovaným „ideálem krásy“ a tím, co jako společnost a lidstvo považujeme za půvabné a estetické, a pokládá nám otázku, která podle mého názoru rezonuje v dnešním světě víc než kdy jindy: Jaké všechny podoby může mít krása? To je slovo do pranice nejen pro každého jednotlivého diváka (protože krása je především velmi subjektivní pojem) and také pro obory, které z krásy žijí. Nemohu tady nezmínit změny, které se teď dějí například v módním průmyslu a dalších estetických odvětvích, která si, jak se zdá, čím dál častěji pokládají stejnou otázku a už dnes nestaví na dokonalých mírách a symetrických mladých tvářích bez jediného kazu, ale naopak vyzdvihují jinakost a jedinečnost. A také se nebojí bořit dlouholetá tabu, která se týkají například věku nebo tělesných postižení.

Z představení Graces. (Foto: Kamil Haumptmann)

Otázka krásy a klišé i předsudků, které ji doprovází, se vine celým představením a děje se tak hlavně na základě kontrastu a bezprostřednosti, které Gribaudi dokázala na jeviště přinést. Na první pohled zaujme tak trochu nesourodá čtveřice tanečníků/performerů – sama autorka stojí na scéně ve společnosti tří profesionálních tanečníků, svých tří grácií. A hned je naše esteticky kritické (nebo spíše estetickými dogmaty zatížené) divácké oko v pozoru. Protože na sobě mají všichni čtyři interpreti jen velmi, opravdu velmi úsporné kostýmy (a v jedné chvíli ani ty ne), nezůstane skryto prakticky nic. A tak na sebe nenechá dlouho čekat oblíbené lidská vlastnost – posuzování. Tělo Silvie Gribaudi není tím, co bychom popsali jako dokonalé tělo tanečnice, zato o mužích na jevišti bychom to rozhodně říct mohli. Ale co je vlastně to dokonalé tělo a co od něj očekáváme? A jak se liší tato očekávání u mužů a žen? Má být žena vždy krásná a naopak u mužů není vzhled prioritou? Otázky, otázky a zase otázky.

Z představení Graces. (Foto: Kamil Haumptmann)

Gribaudi nejen že svoje „nedostatky“ neskrývá, naopak. Chce být královnou okamžiku. Svobodně a s energií si užívá tanec a pohyb, ve kterém se střídají různé prvky a hlavně odkazy na taneční styly, které si právě na kráse zakládají. A tak nakonec sledujeme takovou choreografickou všehochuť, kde se ladné (a občas jen rádoby ladné) baletní pózy střídají s naprosto civilním a nejevištním pohybem, s parodií na vypjaté okamžiky v klasickém baletu i opeře (například házení květin sólistům – květina je ostatně také symbol krásy), a něčím, co připomíná spartakiádu a diskotéku z 90. let. A to celé je zakončené velkolepým „klouzacím“ finále, kdy čtveřice vyleje na baletizol několik litrů vody a v různých pózách sjíždí jeviště tam a sem. Celé mi to připomnělo situace, ve kterých se běžní smrtelníci snaží napodobit profesionální tanečníky a pak raději přijmou trapnost situace a toho, že to asi nepůjde, pokrčí rameny a jedou si své nejlepší pohyby. S tím se diváci v sále ztotožnili velmi snadno a brzy byli se Sylvií Gribaudi i jejími gráciemi na jedné vlně.

Z představení Graces. (Foto: Kamil Haumptmann)

Ostatně, tanečníci od samého začátku s publikem hodně komunikovali. Vybízeli ho k tleskání a interakci, ptali se… Zkrátka je vtáhli do dění na jevišti. Chvílemi se nicméně zdálo, že diváci nereagují tak, jak by si autorka zřejmě přála a nastávaly krátké chvilky rozpačitého ticha, ve kterých nebylo zřejmé, zda je zamýšlené, nebo ne. Běh představení tím nicméně byl trochu narušen a jakmile začala nová část, mírné napětí zase opadlo. Stejně „sporné“ byly také věty typu: Síla je ve vás. Jste krásní. Je to na vás! Alespoň mně totiž nebylo jasné, zda to autorka – milovnice ironie – a potažmo performeři skutečně mysleli jako povzbudivá hesla, nebo jako parodii na ně (přece jen se s podobnými „zaříkadly“ poslední dobou roztrhl pytel). A tak ačkoli v pohybových pasážích bylo víceméně jasné, že si ze sebe čtveřice umí udělat legraci a shodit samu sebe i přesto, že jejich taneční (a také pěvecké!) schopnosti jsou na vysoké úrovni, v komunikaci a promlouvání k obecenstvu to až tolik jasné nebylo a osobně jsem se neustále ptala sama sebe: A teď je to navážno? A co teď? Výbornému nápadu tak pro mne zkrátka chyběl pevnější rámec, možná větší přesah a místy jsem tápala.

Závěrečná reakce ostravských diváků ale byla velmi vřelá, potlesk vstoje mluvil za všechno. Snad ani nebylo třeba hledat nějaké skryté významy, jen přijmout to, že Graces chtějí vtipnou a lidskou formou a s pomocí dobře zvolené hudby (od klasické po swing) ukázat, že krása nemá jenom jednu podobu a nedá se definovat pomocí kategorií a čísel. To, že krása je v očích toho, kdo se dívá, ačkoli to může znít také jako klišé. A hlavně, že lidé jsou plní nedokonalostí a nic není víc osvobozující, než si to přiznat.