Herečka Barbora Sedláčková: Chci jednat tak, aby mě to činilo šťastnou a mé okolí spokojené

Jste absolventkou hereckého oboru Janáčkovy konzervatoře. Zkoušela jste získat angažmá v některých divadlech v ČR?

Pro studenty herectví se, až na výjimky, angažmá v divadle stává určitým cílem a přáním. Přirozeně tedy nějaké pokusy proběhly, ale nikdy jsem nebyla typ, co v tomhle ohledu tlačí na pilu. Snažím se vnímat příležitosti a na základě nich jednat. Mnohé pokusy mi přinesly úsměv a mnohé také zklamání. Každý mě však hodně naučil. Věřím, že člověku vždycky přijde do života to, co přijít má. Stačí, když má nastražené smysly. Jmenovat konkrétní divadla a situace pro mě není podstatné ani férové. Ale vždycky jsem si přála být na místě, kde se budu cítit dobře a svobodně.

Jste tedy v angažmá v Těšínském divadle? Je to velká změna ve způsobu života, nastoupit po studiu do práce v divadle? Co je jinak? O co člověk přijde a co naopak získá takovou změnou?

Nejedná se úplně o stálé angažmá, jak jste to nazval, ale s panem ředitelem Kracikem to nazýváme „stipendium”. Tak aby nedošlo v našem rozhovoru k nedorozumění. To máte tak – vždycky si něco moc přejete, najednou to přijde a vy s tím neumíte zacházet. Myslím, že doteď tu situaci nemám ještě pořádně zpracovanou.

Změny ale rozhodně cítím. Vnímám mnohem větší zodpovědnost, jistotu, šanci rozvíjet sama sebe a možnost trávit čas s příjemným kolektivem, který se ke mně chová s milou ohleduplností. Je to celkově nový svět – postavit se na skutečné jeviště a necítit se na něm jako vetřelec. Nebo jenom částečný. Co mi to vzalo, je dobrá otázka. Vzalo mi to takový ten pocit z nejasné budoucnosti, z hledání, do čeho píchnout, ale také časovou svobodu – člověk se přece jen v zaměstnání musí začít hodně přizpůsobovat celku a tomu, co je k celkovému uspořádání potřeba. Ve výsledku se ale přizpůsobuji velmi ráda a jsem vděčná za tu možnost, kterou jsem dostala.

Snímek z kostýmní zkoušky. (Foto: Karin Dziadek)

Máte v mysli nějaké vytoužené role? Často slýchám buď upřímná přání zahrát si Shakespearovu Julii nebo jiné slavné postavy světového repertoáru, často slýchám takové skoro klišé – takhle já to nemám nastavené. Tak co mi v tomhle na sebe prozradíte?

Ano-tohle je velmi očekávaná otázka. Co se týče mých snů, co si v herectví vyzkoušet. Napadají mě dvě věci, které mi jsou velmi blízké, sobě navzájem však nikoliv. Mou vysněnou rolí je Johanka z Arku. Moje maminka mi vždy říkávala, že jí ve mně cítí, a dokonce víckrát jsem slyšela, že bych se na tu roli hodila. Přála bych si dostat možnost to v sobě probudit a zjistit, co je na tom pravdy. Navíc její příběh, odhodlání a neskutečná vnitřní síla je něco, co mě na té postavě velmi oslovuje.

Druhou rolí, kterou bych si přála jako správná česká herečka zažít, je princezna v pohádce, která jezdí na koni, zamiluje se a bude žít šťastně až do smrti. Vzhledem k českým tradičním pohádkám, mému vztahu k nim, mé lásce ke koním a také k tomu, že v normálním životě jednoduše moc princezna nejsem.

Ze zkoušky inscenace Višňový sad. (Foto: Karin Dziadek)

Jste obsazena do slavné Čechovovy komedie Višňový sad, byť ji mnozí za komedii nepovažuji. Jak vy? Je to pro vás komedie?

Musím přiznat, že ve Višňovém sadu hledám komedii s obtíží. Je pravda, že když má člověk možnost se do textu ponořit hlouběji, například při zkoušení, komické situace vidí. Na druhou stranu sdělení celého příběhu samo o sobě komické není, naopak je velmi hluboké a nadčasové, a to už je podle mě základní problém, proč se to tak těžko staví jako komedie. Je určitě ale důležité celé tohle dílo uchopit tak, aby si z komedie vzalo tu odlehčenost situací, charakterů a celého příběhu. Jinak by se člověk z takové tragédie zbláznil, a navíc tímhle způsobem vynikne to téma mnohem efektivněji a silněji.

Kterou postavu hrajete, co vám na ní přijde z hlediska herečky pověřené úkolem, aby ztělesnila zrovna ji, nejzajímavější, a co je na této postavě pro vás nejsložitější? Co naopak se vám bude hrát lehce?

Dostala jsem příležitost zahrát si v téhle krásné inscenaci roli Ani, dcery hlavní postavy příběhu – Raněvské. Role Ani je skutečně kouzelná, jedná se o mladou dívku plnou snů, naděje a lásky. Má svět zatím postavený na svých vysněných ideálech a realita ji přináší nepříjemná zklamání. Celou dobu by to však měla být postava, která přináší na jeviště radost a energii. Aňa je mi myšlenkově blízká. Náročné na tom je nejvíc asi spojení Čechovova textu, který často na papíře vypadá v jejích replikách smutně a naštvaně, s tím, jak je Aňa neustále usměvavá a pozitivní. Pracuji však na tom, abych se od prvoplánových významů textu oprostila.

Ze zkoušky inscenace Višňový sad. (Foto: Karin Dziadek)

Setkala jste se s Petrem Kracikem jako s režisérem už dříve? Pokud ano, tak kdy a při jaké příležitosti, pokud ne, tak se ptám, co vás na jeho režijní metodě zaujalo.

S panem režisérem Petrem Kracikem jsme se již setkali. Byl asi před dvěma lety u nás na konzervatoři v Ostravě dělat konkurz na pár rolí do představení Šakalí léta. Seděl v pěvecké třídě a bral si postupně jednoho studenta za druhým a přiděloval mu úkoly, které mu zrovna přišly na mysl. Když jsem tenkrát stála opodál, mohla jsem sledovat děcka, jak vycházejí vždy po konkurzu ze třídy. Jeden nadával, že musel dělat stojku a u toho zpívat, jiný zase měl slzy na krajíčku z toho, jak na něj byl pan režisér drsný. Samozřejmě měl chvíli u nás ve škole vtipnou pověst, ale už je to dávno a nikdo už tuhle situaci nevzpomíná. Musím říct, že já měla tenkrát pocit, že jde o člověka arogantního rázu, který přišel naštvat studenty a odešel. Dnes už to vidím úplně jinak a zpětně mi to přijde vtipné.

Přistup k režii Petra Kracika je pro mě obdivuhodný a ráda se s tímto přístupem snažím ztotožnit. Je vidět, že vždycky ví, co od inscenace očekává a následně se toho snaží docílit. Nedívá se jen na slova textu, čte i mezi řádky, případně si tam ještě „dokreslí vlastní obrázky“, které inscenaci dodají třešničku na dort. Přistupuje ke každé složce, materialistické i lidské, osobně a s velkou citlivostí. Vzhledem k tomu, že je taky skvělým hercem, umí vždy člověka podržet a nasměrovat dobrou cestou. Celkově vnímám, že pod ním Těšínské divadlo roste, kvete jako višňový sad a že se má o koho opřít.

Ze zkoušky inscenace Višňový sad. (Foto: Karin Dziadek)

Těšínské divadlo bývá pro herce buď startovní čárou k vysněné kariéře s cílem dostat se na některou přední scénu v České republice, nebo štací, kde by chtěli zůstat pro její atmosféru a podobně, pro některé je to už prostě závěr třeba i předchozí skvělé kariéry…

Tato otázka, která asi omylem nebyla podána jako otázka, se hodně propojuje s mou první odpovědí. Momentálně přijímám, co ke mně přichází a jsem za to šťastná. Pokud někdy ucítím, že mám být na jiném místě a budu mít tu příležitost, tak tam budu. Ve chvíli, kdy budu cítit, že mám zůstat, kde jsem nyní a budu mít příležitost zůstat, zůstanu. Chci jednat tak, jak aby mě to činilo šťastnou a mé okolí spokojené.