Proměny romantického klavíru s Ivem Kahánkem na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka

Pro naprostou většinu posluchačů (včetně mé maličkosti) to byl patrně první sólový recitál klasického umělce, který bylo možno navštívit osobně. Atraktivní dramaturgie koncertu předního českého klavíristy tentokrát sloučila netuctovou a obligátní linii. Klavírní dílo Antonína Dvořáka nepatří na sólových recitálech mezi nějak zásadní konstanty. Naopak kompozice Fryderyka Chopina a zejména jeho Scherza jsou pro většinu světových interpretů kánonem, který by měli vysypat z rukávu jako esa.

Ivo Kahánek zcela správně zahájil svůj recitál nejprve hudbou Antonína Dvořáka. Dvořákovy klavírní kompozice jsou mikrokosmem plným poezie a uhrančivých melodických nápadů. „Každý kus bude mít titul a má něco vyjadřovat, tedy do jisté míry programní hudba, ale v Schumannově smyslu“, líčil Dvořák v dopise nakladateli Simrockovi svůj nový záměr. Z jeho cyklu Poetické nálady op. 85 Kahánek zahrál části Noční cestou, Furiant, Na starém hradě, Rej skřítků a Bakchanale.

Rád bych vyzdvihnul především nádhernou barevnost, kterou pianista tříbil prostřednictvím široké palety klavírního úhozu. Od prvních tónů bylo rovněž zřejmé, že přemýšlel nad stavbou, která byla pestrá a velmi zajímavá v dynamice, tempu i agogickém odstínění. Figurace a trylkové pasáže, ale i chromatické tónové sekvence Kahánek začlenil jako rovnocennou součást výrazné melodiky, takže jeho pojetí působilo expresivněji a názorněji. Z Dvořákovy hudby prostě v znamenitém pojetí čišela nádherná poezie, pohádková (ale doslova fantasy!) atmosféra byla střídána okamžiky nostalgického smutku, ale i nevázané euforie. Prostě všemi klavírními barvami vystižený Dvořák ve své fascinující emocionální dimenzi.

Ivo Kahánek v Ostravě. (Foto: Martin Straka)

Dvořákovou hudbou se pokračovalo i nadále. Cyklus dvanácti drobnějších náladových skladeb Silhouety dokončil v roce 1879. Název je naprosto výstižný, silueta je označení obrysu, stínu, odrazu ve vodě, přeneseně také nástinu a takto stínovaná je i Dvořákova hudba. Obsahuje prudké kontrasty, dramatické napětí, ale i naprosto obyčejné, téměř lidové (ale ryze Dvořákovy) motivy. Technicky méně náročné skladbičky vyžadují velkou pozornost, už z důvodu, že popírají ryze virtuózní zřetel.

V tomto cyklu jsem osobně nepostřehnul tak jasný a zřetelný interpretační záměr jako v případě první skladby recitálu. Občas zbytečně nadužívaný pedál několikrát pohltil jasnější vedení melodie, což vzhledem k čistotě a místy vysloveně pseudofolklorním aluzím Dvořáka nebylo příliš žádoucí. Ne všechny šestnáctinové běhy byly opravdu fortelně zahrány a vysázeny, ale to by mi nevadilo tolik, jako pocit, že tomuto cyklu ještě zůstal Ivo Kahánek svým vytříbeným názorem i interpretací ještě něco málo dlužen.

Naopak Fryderyku Chopinovi Kahánek přišel na chuť už dávno. Jeho Scherza má na repertoáru řadu let, což poskytuje dostatek možností ke komparaci. Chopinova Scherza jsou založena formálně úplně jinak než klasická scherza. Původní tanečnost nahradila fantazie, dravost a bolestně drásavý výraz, často plný vášně, skepse i rezignace. V hudbě těchto skladeb se dokonale promítá složitá osobnost tohoto geniálního skladatele, který bývá někdy nepatřičně považován za jakéhosi přecitlivělého hypochondra. Hudba jeho Scherz však svědčí o něčem zcela jiném.

Ivo Kahánek zahrál čtveřici Chopinových skladeb velkorysým způsobem. Jelikož se jedná o zcela autonomní a navzájem nezávislé kompozice o průměrné délce 10 minut, je nutné na ně pohlížet jako na individuality. Tento zřetel se Kahánkovi také podařilo víceméně naplnit. Bylo evidentní, že scherza detailně „přečetl“ a vyložil si jejich specifické zákonitosti po svém. S největším pochopením a uměleckou přesvědčivostí zahrál Scherza h moll a b moll. Zde bylo opravdu explicitně jasné, že má interpret naprosto jasno v hudebním výrazu. Jeho hra byla koncentrovaná a nesmírně působivá. Naopak v dalších dvou opusech dle mého názoru absentovala zevrubnější agogická a tektonická výstavba a nemohl jsem se zbavit dojmu jakéhosi „přehrávání“. Asi jsem příliš zmlsaný agogicky i technicky bezprecedentním podáním Iva Pogoreliche nebo z Kahánkových vrstevníků démonicky strhujícím pojetím Simona Trpčeského, který hraje Chopina nesmírně osobitě a originálně.

Ivo Kahánek v Ostravě. (Foto: Martin Straka)

Klavírní recitál Iva Kahánka byl přijat publikem s nadšením, pochopitelně nechyběly také přídavky s hudbou Leoše Janáčka. Potěšilo mne, že Kahánek, který je možná, co se týče svého diáře, nejvytíženějším českým koncertním pianistou, zahrál celý program zpaměti. Jak jsem už naznačil výše, na jeho interpretaci je vždy zřetelný nesporný nadhled a inteligentní pojetí, které se vyhýbá jakýmkoli extrémům. Současně se však u něj čas od času objevují méně přesvědčivé okamžiky, které naznačují, že by toho času na naprosto koncentrovanou produkci, bylo zapotřebí více. Abych to vysvětlil, osobně mne tentokrát na jeho recitálu bezvýhradně uchvátil první Dvořák (Poetické nálady) a dvě ze čtyř Scherz Fryderyka Chopina. Samozřejmě, že také v Siuluetách bylo mnoho skvělých a vydařených momentů, ale přemýšlím-li nad celkovou koncepcí, tuším, že zralé nastudování by ještě krapet pozornosti sneslo.

To ovšem nic nemění na tom, že koncert Iva Kahánka byl po dlouhé době koncertního půstu velkým osvěžením a jeho příjemná, posluchačsky atraktivní dramaturgie našla u publika velké pochopení a odezvu. Co mne ale hodně zaskočilo, byl nedobře naladěný klavír. Tady se sluší udělat příště mnohem víc.