Petra Javůrková a Dita Pepe nad novým katalogem Janáčkovy filharmonie: Srdce máme všichni. Když bije, žijeme

Nový průvodce 68. koncertní sezónou Janáčkovy filharmonie je zajímavé čtení. S fotografkou Ditou Pepe jste vybrala osm příběhů lidí, které spojuje vztah s Janáčkovou filharmonií. Podle jakého koncepčního klíče jste vybíraly?

Petra: Základním klíčem pro výběr osob, za kterými jsme se chtěly vydat, byl vztah k Janáčkově filharmonii. Ten může mít řadu podob. Pro některé to jsou vazby hudebně interpretační, pro někoho poslechové a pro někoho třeba architektonické. Cílem bylo vybrat tak, abychom inspirovaly ty, kteří si pak katalog vezmou do ruky. Hudba Janáčkovy filharmonie prostupuje do mnoha domovů a my se staly pomyslnými prostředníky, kteří dostali možnost nahlédnout do jejich soukromí. Za to jim děkujeme.

Jedním z nich je rezidenční pianista Janáčkovy filharmonie Lukáš Vondráček. Jaká byla návštěva v jeho rodné Opavě? Necítil se Lukáš trochu izolovaný od „velkého“ světa?

Petra: Lukáše jsme pro katalog fotily již potřetí. Řekla bych, že náš vztah se postupně v tomto ohledu prohlubuje. Pokaždé jsme se totiž potkali za jiných okolností a v jiném prostředí. Poprvé před jeho koncertem v Rudolfinu v roce 2019, podruhé poté, co se vrátil po několika měsících do rodné Opavy a navštívil svůj oblíbený Hradec nad Moravicí, a potřetí právě v době, kdy v Čechách trávil nezvykle dlouhou dobu. V domě rodičů v Opavě za přítomnosti své maminky Libuše Lukáš vyprávěl o svém pobytu na Bali, kde díky omezením uvízl skoro tři měsíce, a také o tom, jak se tam naučil kittovat a koexistovat s všudypřítomnými opicemi. Hned další den se chystal na výlet na Lysou horu. Řekla bych, že to pro něj byla do jisté míry příležitost objevovat všednosti života, na které by za jiných okolností neměl prostor. Bylo však cítit, že míra naplnění z nich rozhodně nebyla taková jako z hudební interpretace.

Fotografka Dita Pepe. (Foto: Petr Hrubeš)

Zaujalo mne, že jste si vybrali také posluchače Janáčkovy filharmonie. Jaká byla s nimi spolupráce?

Dita: Spolupráce s posluchači byla úžasná, protože lidé, kteří přišli, o focení dopředu věděli, sami se pro to rozhodli a cíleně se tedy i hezky oblékli, připravili a měli nějaká očekávání. Je to jistý druh spolupráce na výsledném obraze. Je to úplně jiná dynamika situace, než když fotím lidi, kteří se třeba až tolik fotit nechtějí. Takže to focení bylo milé, trochu adrenalin, protože jsem se snažila vyfotit těch lidí více v krátkých časech před koncerty a na to nejsem zvyklá. Ale cítila jsem, že těm lidem dělám radost. Mým cílem je dlouhodobě pracovat na souborech, dostat se hlouběji, vytvořit obraz o lidech, kteří patří k Janáčkově filharmonii. Vnímám to jako způsob, jak se k některým z nich dostat blíž a třeba pak přes jejich příběh a cestu k hudbě inspirovat ostatní.

Petra: Oslovení probíhalo prostřednictvím výzvy našim posluchačům ještě v době, kdy jsme mohli hrát pro publikum v sále. Jejich zájem nás velmi příjemně překvapil a Dita tak měla opravdu hodně práce (úsměv). Z našeho archivu tak můžeme čerpat i pro příští rok.

Z řad členů Janáčkovy filharmonie jste vybraly manžele Škrlovy, kteří hrají na bicí nástroje. Čím vás zaujali?

Dita: Už při práci na předcházejících katalozích jsem zaznamenala manžele Škrlovy. Zaujalo mne samozřejmě hned, že láska k hudbě může být i pojítkem v partnerském vztahu, že to může být vrstva, která vztah udrží v době krize. To byl můj osobní zájem, ale pak jsem se dozvěděla o tom, že František Škrla ještě paličky sám vyrábí a že mají společně se ženou vlastní firmu a prodávají paličky do celého světa. Že je vyrábějí v malé dílně a že v tom musí být také jistý druh vášně, lásky. Překvapilo mne, že ten vztah k hudbě může mít tolik podob. A že pan Škrla musí disponovat nejen hudebním nadáním, ale i řemeslnou zručností. Myslím, že je to velmi inspirativní. Samotnou fotku manželů Škrlových pořídil Petr Hrubeš, který se mnou na katalozích už od samého začátku intenzivně spolupracuje a je mi velkou oporou.

Asi největším překvapením je medailon archiváře Janáčkovy filharmonie Vladislava Klímy. Čím vás tato chodící kronika filharmoniků překvapila?

Petra: S Vláďou Klímou jsme chtěly udělat rozhovor od začátku naší spolupráce s Ditou, tedy už od roku 2018. Bylo těžké jej přesvědčit, protože je rád v ústraní. Zároveň bych ho ale nazvala duší filharmonie a nekonečnou studnicí vědomostí, které souvisejí nejen s notovým materiálem, ale také znalostmi o dění v JFO od roku 1969, kdy nastoupil. Nejvíce mne překvapil, když vyprávěl, že si na svůj fotoaparát chodí tajně fotit průzkumné vrty k novému koncertnímu sálu pro Ostravu. Moc si přeje, aby se zahájení výstavby dožil.

Dita: Mne oslovil velmi silný vztah pana Klímy k filharmonii. Představuji si kolik situací a změn i ve vedení pan Klíma musel zažít a přesto pořád zůstal loajální. Obdivuji to, je to jako dlouhodobý životní vztah. Dnes je velmi vzácné zůstat na jednom místě tak dlouho.

S Martinem Kropáčem a Hanou Petříkovou v architektonickém studiu.

Dalšími osobnostmi v programové knížce jsou zástupci architektonického studia Architecture Acts Martin Kropáč a Hana Petříková, kteří se spolu s týmem Stevena Holla podílejí na projektu koncertního sálu a rekonstrukce Domu kultury. Co zajímavého vám pověděli?

Petra: Martina s Hanou z pražské kanceláře Architecture Acts vnímám v rámci projektu koncertního sálu jako koordinátory mezi českou a americkou stranou. Jejich život je zajímavý tím, že mají oba zahraniční studijní i profesní zkušenost a rozhodli se vrátit zpět do Česka a to, co se naučili v USA, dále rozvíjet u nás. Martin se navíc narodil v Ostravě a náš kulturák poprvé navštívil ještě před svým narozením. Jeho maminka, lékařka, se v něm v pokročilém stádiu těhotenství účastnila lékařského kongresu.

Dita: Z rozhovoru s nimi jsem cítila obrovský obdiv a úctu k práci Stevena Holla. Zasáhlo mne vyprávění Martina Kropáče, který popisoval cestu do Ameriky na vysněnou školu, kde po přijetí byla ve hře pro nejúspěšnějšího studenta i pracovní stáž u samotného Stevena Holla. Na školu byl Martin přijat, ale shodou okolností tehdejší školní rok si Steven Holl vzal volno a jeho přednášky nahradili jinými. Šťastnými okolnostmi se ale nakonec Martin do jeho architektonického studia dostal a zůstal déle než jen rok. Ten jeho příběh by mohl být skvělým námětem na dokumentární film. Dává naději, že člověk může své sny reálně žít a také že žák může svého učitele obohatit a pomoci mu k novým životním výzvám. A to si myslím, že právě nový sál pro Ostravu je.

Možná v současnosti bude více čtenáře zajímat, v jaké fázi se nyní projekt nachází a jak bude pokračovat?

Petra: Práce na projektu pokračují dle plánu. V tuto chvíli se pracuje na přípravě tzv. dokumentace pro vydání společného rozhodnutí. Probíhá řada jednání s dotyčnými stranami, průzkumné vrty v okolí domu kultury a také stavebně technický průzkum. V následujících měsících by měl vzniknout akustický model nového sálu v měřítku 1:10. Ten bude sloužit k měření akustických parametrů sálu. Výstavba sálu spolu s rekonstrukcí stávajícího Domu kultury by měla být zahájena na počátku roku 2023.

V katalogu je rozhovor se Stevenem Hollem. Měly jste možnost setkat se s ním osobně? Jak na vás během rozhovoru působil?

Petra: Se Stevenem Hollem jsme se potkali online společně s Tomášem Čechem, spolupracovníkem MAPPA, na konci minulého roku. Od první chvíle na nás Steven působil velmi přátelsky a otevřeně. Překypoval energií a obrovským zápalem pro náš projekt. Hovořil o své motivaci k práci, rodině, skladateli Janáčkovi i vazbách na Českou republiku. Nejvíc mne zaujalo jeho vnímání architektury, kterou přirovnává k hudbě. Právě proto, že se od ní podobně jako od hudby nedá odvrátit, je všudypřítomná. Potěšilo mne také jeho vnímání našeho města a jeho perspektiv.  Během rozhovoru několikrát zmínil, jak se do Ostravy těší. Jeho cesta začne v Brně, kde navštíví dům Leoše Janáčka, a pak bude pokračovat přímo do Ostravy. Věřím, že to bude v horizontu měsíců.

Petra Javůrková a Petr Hrubeš.

Grafika a vizuální stránka knihy je hravá, barevná, má výrazný interaktivní přesah. Co vás vedlo k této komunikační funkci?

Petra: V době, kdy máme všeho přehršel, si přirozeně vybíráme to, co je něčím jiné, přívětivé, osobní a taky praktické. Od počátku naší spolupráce s Ditou se snažíme vytvořit spíše knihu nežli katalog, kterou si naši posluchači založí do knihovny a i po letech budou mít důvod se k ní vracet. Ke spolupráci se nám navíc podařilo získat skvělý tým.

Dita: Hned od prvního setkání s vedením JFO jsem věděla, že jestli má mít spolupráce nejen pro mne význam, musí být katalog obsahově a vizuálně úplně jiný. Že by měl oslovovat i lidi, kteří JFO ještě neznají. Hudební svět pracuje s jiným smyslovým vnímáním, a proto jsem viděla v této spolupráci výzvu. Chtěla jsem, aby katalog udělal na člověka hned na první pohled dobrý dojem. Nejen obrazem, ale i druhem papíru, způsobem vazby, kvalitou tisku. Měla jsem radost, že jsme k spolupráci na něm mohli přizvat jednoho z nejšikovnějších českých grafických designérů Štěpána Malovce. Katalog by měl být tedy lákadlem, měl by pobízet k otevření. Neměl by pak zklamat obsahem, čtenář by se kromě programu měl dozvědět něco o zákulisí tohoto prostředí a lidí v něm. Pojítkem a tématem všech lidí napříč celým světem je láska. Řada nejznámějších skladeb je komponována pod vlivem tohoto citu. A tak v případě strategie konceptu katalogu JFO se nabízí otázka, jak se stane, že někdo už od dětství hudbu miluje, co mu například pak dává atd. a přes autentické příběhy lidí a znalce hudební historie jsem přesvědčena, že je možné vztah vypěstovat a najít a vychovat si i nové publikum.

Programová knížka má nejen své příběhy, ale i svou dramaturgickou linku. Tou jsou Janáčkovy zápisníky, citáty a rekvizity z jeho života. Šátek jeho tragicky zesnulé dcery Olgy se stal dokonce středobodem přední strany obálky… Vnímáte ho jako symbol?

Petra: Ano. Obálka by měla vizuálně odrážet záměr celé publikace. Letos jsme zvolili šátek Olgy jako symbol lásky k hudbě, srdečnosti, ale také statečnosti, že dobu, která nás potkala, zvládáme a naši posluchači s námi.

Dita: Určitě, srdce máme všichni, je to jasné sdělení, když bije, žijeme. Hudba a kultura všeobecně v dobách krize byla neodmyslitelnou vzpruhou a dávala sílu a naději v lepší časy.

V tiskárně.

Co bylo během práce na knize pro vás osobně nejtěžší?

Dita: Nejtěžší na každé práci je pokračovat a nepřestat, i když člověk na čas ztratí víru v dobrý konec a smyl. Pro mne je vždy nejzajímavější část, kdy se dostávám k lidem přes rozhovory a setkání blíž, když se otevřou. Když cítím blízkost a důvěru. Kvůli covidu byly setkání omezené, ale měli jsme naštěstí hodně materiálu už z dřívějška. Myslím, že nejtěžší při této práci je taky vyladit dobrý tým lidí, kteří dělají svou práci s láskou a respektem k druhým.

Petra: Pro mě je asi nejtěžší koordinace všech zapojených stran a finální korektury. Nejkrásnější je pak vůně čerstvě vytištěné publikace. A to když ji vidím v knihovnách a na stolech našich posluchačů.

V Památníku Leoše Janáčka v Brně.

Dokážete si připustit, že se při současném rozvolnění situace s pandemií na podzim bude opakovat a strávíme opět sedm měsíců doma?

Petra: Myslím, že ve stavu, ve kterém se aktuálně nacházíme, si toto nikdo představit již nedokáže. Katalog jsme připravovali s optimismem, že od září zase budeme hrát pro živé publikum, a toho se nechceme vzdávat.