Lukáš Kleberc v rozsáhlém kritickém rozhovoru o školství, umění i světě lavírujícím na hraně dekadentní sebedestrukce

Lukáši, na jaře minulého roku jsi absolvoval Fakultu umění Ostravské univerzity. Jak probíhala obhajoba?

Oficiálně jsem studoval u profesora Balabána malbu, avšak chodíval jsem i do jiných ateliérů, k docentu Surůvkovi asi nejvíce.  V diplomce byly stěžejní tři dopisy – Dopis synům, Dopis kultuře, Dopis folkové zpěvačce a ještě nenapsaný Dopis Matce. V těchto dopisech sdílím a sumíruji své doporučení, zklamání a vize. V praktické části jsem pracoval s architekturou. Započal jsem na jaře minulého roku stavět katedrálu na pozemku mé rodiny v Dětmarovicích, a to z dostupných zbytkových materiálů. Katedrála stojí. Přes zimu sloužila jako chlév pro dobytek, který jsem na jaře začal chovat s myšlenkou, že už konečně nastává konec světa. Nyní přes léto to bude skleník pro rostliny.

S bratranci při stavbě katedrály, Dětmarovice 2020. (Foto: archiv L. K.)

Nejdůležitější na celé věci byla samotná výstavba, proces spolupráce s rodinou a přáteli. Nahlížel jsem to jako psychologickou divadelní hru. V rámci obhajoby na akademické půdě jsem chtěl, aby komise dorazila na místo stavby, ale nebylo to možné. Dlouho jsem rozmýšlel, že nic jiného nenabídnu, a byl jsem odhodlaný, že už diplomovou práci nedokončím. Nakonec jsem se rozhodl jinak. V čase obhajoby praktické části jsem zryl trávník v areálu univerzity a vytvořil jsem záhon ve tvaru kříže, ve stejném měřítku a půdorysu jako je vystavěná katedrála. Do něj jsem zasadil náletové dřeviny. Obhajoval jsem při práci. Ryl jsem a odpovídal na otázky komise. Pršelo.

Mám pocit, že tvé postoje jsou antisystémové i vzhledem ke školství. Dalo ti vůbec něco studium, nebo jsi měl ambici školu „narušovat“ a proměnit samotnou podstatu uměleckého vzdělávání?

Na univerzitní půdě jsem byl hlavně kvůli lidem a přátelství. Myslím, že univerzita by neměla sloužit jako prostor k přelévání informací z hlavy do hlavy, ale že by měla být otevřeným výzkumným místem k setkání lidí se zájmem o moudrost. Svobodným ostrovem různých přístupů, vnímání, koncentrovaným střediskem myšlení. Dostával jsem se mnohdy do sporů ohledně samotného procesu výuky. Scházelo mi, že ve škole neprobíhaly diskuze, otevřené semináře byly sporadické. Povětšinou jsem zažil jednostranné frontální přednášky. Vedoucí se tak nestával partnerem v dialogu, ale víceméně nosičem dat.

Obecně si myslím, že současná společnost až moc hledí na specializaci. Asociuje mi to manufakturu. Mně samotnému se vždy jednalo o uchopení látky různými nástroji a podstatná byla následná kontextualizace. K tomu je dialog ideálním nástrojem. Bavil mě společný výzkum, proces a debata. Ono se to nakonec dělo, ale stále šly cítit jakési psychologické hranice. Viděl jsem to, když jsem se snažil s pár studenty univerzitu nějak semknout, vytvářet společné akce napříč ateliéry, fakultami. Pocítil jsem vždy jakési teritoriální chování ať už u studentů, tak u vedoucích, jako by si každý měl hledět toho svého stolu či stojanu. Taky jsem cítil velké nechutenství a lenost. Vynakládal jsem spoustu energie pro vytvoření něčeho, co by mohlo mít jiné než hermeticky uzavřené hranice. Celé těleso Fakulty umění se mi ale nakonec jevilo permanentně ve stresu a strachu. Mnohdy bylo studium o splnění kreditů, o plnění normy. Je tedy pravdou, že jsem na univerzitě vytvářel určité protitlaky. Zejména mi však šlo vždy o otázku, zda je něco funkční a jestli to nepřekáží tomu, co je na umění skutečně krásné.

Možná slovo narušení je i vhodné, opravdu jsem se pokoušel narušit zaběhlý řád. Nejsem ale člověk, který se vyžívá v destrukci. Záměrné narušení skřípajícího mechanismu systému neurotické instituce mělo být prvotním impulsem k položení otázky o možnostech dialogu. Bez rozechvění nelze spatřit obrysy. Samotná otázka však povětšinou nebyla vyslyšena. Všechna pozornost byla věnována aktu narušení, ale k rozhovorům již nedošlo (nebyl čas, všichni pořád někam spěchali s papíry).

Pokud chce člověk opravdu něco změnit k lepšímu, cestou není intelektuální boj skrze umění, je třeba se zaměřit co nejvíce lokálně na člověka vrženého do tohoto soukolí a skrze dostupné nástroje jej konejšit a snažit se mu pomoci. Předtím jsem razil myšlenku, že k nahluchlému je třeba křičet. Ještě jsem si neuvědomoval, že mnohem lepší je jít blíže… Mé instalace se postupně stávaly méně agresivními, až vykrystalizovaly třeba v jednu z posledních performancí – přesazování všech rostlin ve škole do větších květináčů společně s lidmi z univerzity. Byl to jakýsi manifest toho, že bychom měli být všímavější k našemu okolí.

Přesazování všech rostlin na Fakultě umění, Ostrava 2019. (Foto: archiv autora)

V jednom z osobních rozhovorů s tebou jsem zaregistroval kritiku na adresu ostravského PLATO, můžeš nám sdělit, co ti na projektu a dramaturgii vadí?

Možná to bylo špatně pochopeno. Já s PLATO nemám až takový problém, ostatně, to by bylo hloupé, je to přece jen nápis na budově. Rád bych, aby zaznělo, že jakákoliv kritika, která by mohla vyznít, nepatří žádné konkrétní osobě, spíš je to kritika systému. Při tehdejším rozhovoru jsem se nejspíš snažil ilustrovat širší problémy skrze příklad galerie PLATO… Žijeme v radikální době a jsou před námi takové výzvy jako nikdy dříve v historii lidstva. Dnes je běžnou praxi, že galerie vystavují témata spojená s environmentálními problémy. Bohužel současné tendence naskakující na trend ekologického a sociálního aktivismu jsou povrchně kritické a spíš jen nakonec podporují to, co se snaží kritizovat. V jisté úrovni je galerie PLATO prospěšná, ale vzhledem k radikálnosti situace, ve které žijeme, jsou pro mě takové instituce neúčinné a vnímám je spíše jako jakýsi spam ve veřejném prostoru. Jedná se mi zejména o obecné tendence posledních let, kdy je supercool být feministou, ochráncem LGBT komunity, ekologickým aktivistou, což ale vytěžují i korporáty pro vlastní reklamu. V oblasti umění je to bohužel stejné, dochází k masovému greenwashingu, zlehčování situace vyvoláním dojmu, že stávající systém je udržitelný, jen je zapotřebí pozměnit ingredience. Je zapotřebí říct jasně a srozumitelně, že je to jen úhybný manévr, který má za účel zastínit opravdovou závažnost situace a ponechat tak společnost požírat svět dále. Konvenční soudobé umění se stalo skvělým zrcadlem společnosti, ve které žijeme, je nutné si však položit otázku, zda bychom od umění nemohli chtít o něco více a jestli samotný umělecký provoz neposkytuje živiny a podněty k aktivaci trhu a vlastně nepodává hráčské karty a pravidla korporátům, jak tuto hru konzumu hrát.

Dle mého názoru je spíše zapotřebí cílit na lidi vně umělecké bubliny, na ty, kteří by do galerie nikdy nepřišli. Je nutné přijít na novou taktiku, a tou je opuštění instituce a skutečná práce s tématem, se skutečnými lidmi ve svém nejužším okolí. Pro mě by bylo adekvátní reakcí instituce, kdyby prostě zavřela. Jasné gesto, že v tak velkém problému se již nedá dále fungovat. Skutečný aktivismus se neprojevuje vyvěšenou vlajkou, změnou ikonky na profilovce, výstavou nebo třeba uspořádáním party a ujišťováním se ve svých názorových schématech se stejně smýšlejícími. Tím nakonec vzniká štěpení a kopání příkopů a problém se stává složitější a tíživější. Je třeba vynést téma ven, konfrontovat ho se skutečným světem a přijít na média sdělení, která jsou stravitelná a pochopitelná pro širší spektrum společnosti. Pro mě je tedy nyní galerie PLATO něco jako McDonald’s umění. Vegan caffe late of capitalism.

Razíš postoj, že umění se má stát životem. Co to vlastně znamená? Neslouží umění k tomu, aby zrcadlilo a kriticky se vymezovalo vůči různým fenoménům života a stálo tak trochu vně?

Podle mého názoru zrcadlit nestačí. Umění by se mělo věnovat přítomnosti a budoucnosti a vědomě zasahovat do děje, jinak bude pouhým dekorem. Je třeba opustit rámec nahlížení na umění jako na něco odpočinkového, výletového, něco, co nás má uchvátit krásou či nějak esteticky či intelektuálně ukojit. Je třeba emancipovat umění a povýšit ho na jazyk, kterým se učíme promlouvat. Je to mezilidská komunikace a komunikace člověka a krajiny. Jsem přesvědčen, že je potřeba umění vytrhnout ze sevření galerijních prodejců a poskytnout mu právoplatné místo v každodenní komunikaci.

Osobně vidím cestu umění v návratu k tradičnímu způsobu obdělávání půdy, k zabezpečení co největší míry lokální soběstačnosti, a to i v kultuře. Pokud jsem si jako umělec vědom konsekvencí materiálů a procesů výroby materiálů a mám v sobě zakotvené paradigma ekologického soucitu, přichází moment, kdy si musím položit otázku, jak tvořit, z jakých materiálů a jakými procesy. Samozřejmě se vtírá pokrytecká odpověď, že takové nějaké malé umění nemá na globální změny vliv. To je ale omyl. Pokud člověk bude uvažovat více, dosáhne bodu, kdy se bude ptát, co je teda ideálním uměleckým médiem? Samotná otázka je už velký pokrok. Osobně jsem dospěl k názoru, že soudobým médiem umění je společná práce na revitalizaci zdevastované krajiny a vztahů, snaha o potravinovou, ale také kulturní soběstačnost skrze lokální vazby. Taková vize je opřena o obyčejný každodenní život co nejméně závislý na mechanismech konzumní společnosti. Kosit diamanty v ranní trávě.

Považuji za nezbytné, aby se umělec-výtvarník-člověk snažil být co nejvíce vědom toho, co dělá. Změna klimatu je v podstatě našim vykoupením ze slepoty, je to již tak závažný problém, který nám má za pět minut dvanáct sdělit, že je třeba obratu. Kamarád mi jednou při rozpravě řekl pěknou myšlenku, že před dvěma tisíci lety křižovali Krista, nyní je mučedníkem celá planeta. Trpí za nás a umírá.

Vektor pokroku média vede k radikální a praktické dematerializaci, k … procesu … a nakonec k archaickým a základním vyjádřením jako je pohyb, zvuk, slovo a celkově k situaci. V tomto případě už není potřeba mluvit o malbě, soše apod. Já vždy říkal, že maluji realitou, dělám sochy jako situaci. Výhodou je, že takové umění není možné prodat. Není možné jej přenést do galerie. Dnešní konvenční umění moc neřeší fenomény života jako spíš nárazové kauzy a aféry. Umělec se zakousává do vlastní umělecké historie a pojídá jí, tráví a kadí a pak opět pojídá. Snaží se ji rekapitulovat, dělat remixy a remaky, je to nekonečná studna vlastního ega. Umění, jak ho vnímám já, se vystavit nedá. Vystavit se dá jen věc. Takové „umění“ je nutno překonat.

Staré umění by se snad hodilo do muzea a pro historiky. Je pro kutily a asociály zavřené ve sklepech. Už od počátku je odsouzeno k zániku v prachu času. Jaká marnost! Mám rád živé umění a ne teatrální, ne hrané, ne syntetické, ale skutečně žité. Být prostě připraven každou chvíli, že umění se děje, a cíleně se ujišťovat v bdělosti ať umění zřím, ať jsem dobrým nástrojem k jeho manifestaci.  A když ho cítíš, tak vnímáš, že se právě děje kouzelný okamžik jasnosti situace, manifestace moudrosti, pochopení a katarze.

Neshledávám umění v muzeálních ideálně nasvícených artefaktech. Obraz, který je pověšen na zeď v galerii, je mrtvý. Již nežije, je jen konzumován jako obložený chlebíček. Ono to jistě má svou nostalgii a romantiku, zajít si do galerie, pěkně se obléct, dát si kafe, zapomenout na strasti světa, ponořit se do světa umění… myslím, že v tom je i něco teskně nostalgického. Takové umění jistě s ničím nepohne, je právě tím stabilizátorem problémů. Osobně ještě chovám naději, že skrze obrodu umění lze dosáhnout revoluce myšlení a skrze revoluci myšlení k změně přístupu vztahu člověka a krajiny.

Asi jsem pochopil, že bys byl rád, kdyby umělci vystoupili z uzavřené sociální subkultury a více se snažili ovlivňovat veřejný prostor. Máš na to nějaký recept?

Já osobně se už nehrnu do velkých akcí. Již nemám velké ambice oslovovat velký počet lidí. Důvěřuji lokálnímu vysílání informace. Každý z nás má přirozeně dáno pole působení a tady má šanci vykonat spoustu práce. Když se řekne veřejný prostor, tak to působí, že existují i další prostory, osobní, pracovní a další. Jako by tyto prostory byly oddělené. Já to tak nevnímám.

Obraz komplexně provázaného ekosystému přírody aplikuji do toho, jak vnímat lidské vztahy. V tomto pojetí neexistují hranice mezi osobním a veřejným. Setkání už jen s jedním člověkem je tak syté a obsáhlé… Co člověk, to vesmír. Uvědomuji si, že když oslovím jednoho intenzivně a proběhne sytá výměna pohledů na krásu světa, výměna nástrojů, tak to bude mít dopad i na mnoho dalších a informace rozhodně intenzivněji pronikne do společnosti, než když se třeba uskuteční tematická výstava ke spotřebě. A tak důvěřuji lidem, lokálním vztahům, a že takto jako šířící se houba vznikne propojený, rozprostřený informační ekosystém, nezávislý na institucích a úřadech. To bychom se však museli něčeho vzdát, myslím, že by to musel být LUXUS a RYCHLOST.

Ve světě umění lidé stále ještě nezměnili způsob myšlení, hodnoty a systém. I když jsou nějaké první vlaštovky, často to dopadne tak, že to nějaký ten trh schramstne, anebo prostě umělci nechtějí nic měnit. S takovým paradigmatem se vyučuje na školách a připravují se další generace výtvarníků, pedagogů atd. Je to pozoruhodné, neboť považuji umělce za první ze svobodných, kteří by mohli z toho kola ven. Zdá se však, že tak, jak jsou k rozhodnutí nejblíže, jsou zároveň nejdále.

Lukáš Kleberc opustil instituciální svět. (Foto: archiv L. K.)

Ty sám jsi opustil institucionální svět umění, daří se ti naplňovat poslání umělce-neumělce-kreatora života? Pracuješ na nějakém konkrétním projektu?

V mém současném umění se zaměřuji na každodenní život. Je to spíš jakýsi statement nebo stav mysli. Takže mohu shledávat umění v nutnosti učinit nějaký akt a to může být klidně pouhé mytí nádobí, vytírání, klepání koberců. Samozřejmě se nejedná pouze o tu hmotnou část, že bude uklizeno, ale co mi připadá zajímavé, jsou ty psychologické složky aktu, v nich shledávám umění. Nejedná se o pouhou mechaniku události, ale o to, jaké to vše má komplexní následky, včetně těch emočních na lidi. Fyzikální průvodní jevy umění, jako je třeba tah štětce, jsou příjemné, ale hlavně je třeba dbát na duchovní rozměr aktu a symbolickou řeč. Na první pohled obyčejný akt se tak může stát monumentálním dílem.

Poučený citlivý člověk čte prostor a souvislosti a nachází manifestaci ducha člověka nebo skupiny lidí skrze hmotu v prostoru. Tento prostor je nutné poznávat, rozpoznávat příčiny a důsledky a následně ho po zvážení symbolicky uklízet.  Citlivě, empaticky ale s praktickou znalostí mediálního světa (krystal z Teska nepomáhá) léčit emoční boláky. Jako prostředek či médium léčby může posloužit samotný proces úklidu.

Co nám může pomoci vidět manifestovaný prostor zřetelněji, jsou třeba duchovní vědy, ale také umění, psychologie, filozofie, pedagogika. To vše komplexně revidované. Jak jsem již odpovídal dříve, snažím se uslyšet každodenní výzvy rozpoznaných nesouladů vedoucích k reakci, k malým, ale monumentálním tahům v prostoru a času člověka.

Třeba takové zametání, to je teda něco. Ale abych jen neteoretizoval, představím svou nynější konkrétní snahu. Shodou okolností jsem narazil na ruinu staré hospodářské školy v Klimkovicích. Mám v plánu ji obydlet životem. Zpočátku to vypadalo jednoduše, postupem času se ale situace komplikovala, až se stala politickou kauzou, o kterou se zajímalo hejtmanství. To pro mě bylo velké překvapení, kolik emocí vyvolal můj nápad na realizaci ekologického centra. Z nějakých stran na mě přicházely pomluvy a lži, cílená politická diskreditace, a bylo to pro mě utvrzení, jak je systém agresivní, zvlášť v takových projektech, které se vůči němu vymezují. Myslím, že to byla reakce na dobře vypracovaný projekt, nebo jsem šlápl někomu na kuří oko. O pozemek má prý totiž zájem i developer, který tam chce stavět byty na prodej. Vlastně to je dost klišé. Městu jsem navrhl, že se o budovu s kolektivem postaráme, aby prostě dále nechátrala, jak tomu za posledních 7 let bylo. Zároveň jsme od města v podstatě žádné finance nechtěli a celkově byl projekt vypracován tak, aby nebyl závislý na grantech či nějaké jiné státní podpoře. Jediné, co je nutné k tomu, aby to vše fungovalo, je důvěra poskytnout chátrající prostor pro projekty, které ačkoliv nepřinesou okamžité hmotné zisky, mohou nabídnout dlouhodobé sociální a kulturní hodnoty.

Projekt nazvaný Žluté školy je propleten třemi proudy: zemědělství/hospodářství – kultura – vzdělávání. V rámci zemědělství máme v plánu založit tzv. KPZ (komunitou podporované zemědělství), chovat drůbež, kozy a vůbec založit prostě klasický český dvorek. V rámci kultury chceme nabídnout prostory učeben školy výtvarníkům a řemeslníkům, místním spolkům (včelaři, rybáři apod.).  No a dále zde založit výzkumné centrum ekologického umění. V rámci vzdělávání máme v plánu rozjet komunitní školu pro děti i dospělé, nabídnout kurzy a lekce z oblasti péče o krajinu, z oblasti umění i vzdělávání. Celkově zaštiťuji tento projekt jako výzkum a kultivaci vztahu člověka a krajiny. Tak tomu jsem se věnoval docela dost po večerech.

Jsi dystopista, nebo utopista?

Co já jsem? To vůbec nevím. Kdybys mě dal na skálu a křičel tak co, co jsi, utopista nebo dystopista, tak nevím, asi bych řekl, že v tu chvíli jsem realista, neboť věřím v gravitaci. Jsem zejména člověk proměnlivý, otevřený neznámým obzorům a ověřování si názoru novou zkušeností. Vždy jdu do diskuze s vírou, že se setkám s tak erozivní silou, která mi můj názorový hrad z karet zbourá.  I sám v sobě buduji dialog. Vůči lidem jsem záměrný utopista. Je to jakýsi záměrně předhozený koncept myšlení pro sebezáchranu, statement pro způsob smýšlení v budoucnu. V podstatě jsem ale dystopista, který moc nevěří v budoucnost. Chovám ale ještě naději, pro svou vlastní záchranu a proto, že vím, že je to účinné vůči celku. Ono to fakt funguje, když jsi smutný, tak přinuť svaly usmát se a ono se to nějakým dílčím způsobem zlepší. Upřímně však již mnohdy pociťuji stav smíru se skonem. Myslím, že globálně jsme ve fázi nepřijetí konsekvencí našich destruktivních činů na planetě.

Během mého studia jsem ještě choval vizi, že lze něco změnit. Asi jsem byl tím chlápkem, který zvoní na poplach a snaží se lidi probudit z letargie. Nyní přecházím tuto naštvanost. Jak jde čas, už nejsem ten, kdo křičí. Už jsem si sedl a připravuji se na zánik. Pořád se nějak vypořádávám s tím, co chystáme za budoucnost našich dětí. Je mi nesmírně líto, s čím se budou potýkat a jakou kvalitu života budou žít. Abych se z toho úplně nezbláznil, chovám ještě malou naději, abych byl jakžtakž funkční a mohl se i někdy pousmát na svět a na své děti. Hluboko uvnitř už v obrat nevěřím. Myslím, že se řítíme do záhuby a já už v posledních chvílích nechci křičet. Ve výsledku tedy asi jsem dystopista.

Jeden ze statusů na facebookovém profilu L. Kleberce.

Hodně se zabýváš environmentálními otázkami a tematickou trilogií umění-trh-ekologie. Myslíš si, že se umění v globálním měřítku stále více přizpůsobuje tržním mechanismům a pomáhá tak potápět planetární rovnováhu, nebo se koná velký obrat a umělci začínají přemýšlet o tom, jak zvrácenost permanentní mobility, dynamiky a akcelerovaných inovací bojkotovat a transformovat?

V té zmíněné trojici, co jsi načrtl, bych se klidně odvážil říci, že umění stojí nad ekologií a daleko nad trhem. Umění je ekologie, je její nadmnožinou. Pokud mluvíš o umění v rámci trhu, tak to mluvíš jen o trhu, ne o umění. Sleduji že, čím dál tím více lidí opouští tento zvrácený systém. Povětšinou utíkají třeba do hor za ovcemi, do opuštěných krajů za soběstačností, nejen z nouze a z vyčerpání z ne-funkčního stávajícího systému, ale také jednoduše z logiky otázky – co má dnes ještě smysl dělat?

Také je to dvojsečné, zvlášť u generace mileniálů, do které sám patřím, vidím určitou rozpolcenost a polaritu v životním stylu. Setkávám se s extrémy jako odchod do hor za samotou a izolací či naopak lidi, kteří jsou extraktem městského životního stylu plného ruchu a touhy po zábavě.

Co se týká oblasti umění, ti, kteří zůstávají uvnitř (třeba jako kurátor galerie) a třeba chtějí něco změnit zevnitř, se potýkají s mnohými problémy, kontradikcemi a mnohdy i tito lidé, kteří zdánlivě bojují za lepší zítřky, jsou zároveň, dle mého pohledu, největší podporou toho, co kritizují. Institucionální, možná lépe řečeno korporátní mechaniku města si můžeme představit jako obraz myšlení současného člověka. V takovém městě je velice těžké vybočit ze zavedených regulí pohybu a trávení času. Tento pohyb je proces výdělku a konzumu a v této mechanice myšlení nelze přemýšlet

Jinak: V dnešním městě (myšlení a vnímání) již není tolik prostoru pro „anarchistickou“ přírodu. Je nutné držet zeleň v takové míře, aby nebránila pohybu občana za ziskem nebo za konzumací. Umělec se rodí do takového místa a snaží se na něj reagovat. Obávám se však, že již zapomněl svobodu otevřeného, mnohovrstevnatého prostoru, neboť přijímá zákonitosti města (například výuky na univerzitě, která je poplatná trhu poptávky). Mnohdy, i když se zdá, že pojímá prostor revolučně, je to jen jiná koruna stromu, kterou celou dobu považoval za oblohu (já nebyl výjimka, plně a koncentrovaně jsem se do těchto sfér záměrně nořil, intenzivně jsem byl umělcem, který se zajímá o virtualitu, tělo, o rituál, konzum. Využíval jsem u toho někdy vědomě, někdy nevědomě metodu …) .

Nakonec, i když se umělci snaží rozvrátit zavedené konzumní způsoby, nacházejí jen takové nástroje, které jsou adekvátní myšlení města. Posléze přichází iracionální víra, že umění v galerii může být ekologické, že může být nástrojem skutečné proměny myšlení nebo třeba že se životní prostředí zlepší, když si místo korporátního mléka koupíme jiné korporátní nemléko, třeba veganské apod. V podstatě jak v oblasti umění, tak i v celkové šíři společnosti jsou problémy řešeny jen povrchově, obalem a dle mého pohledu nejdou hlouběji. Problémem je konzumerismus, psychologický či duchovní defekt přecpané společnosti. Ten se apriori ve světě umění nemůže změnit, neboť samotný umělecký provoz je z podobné konzumace živ. Ty nejniternější mechanismy umělecké instituce jsou postaveny právě na těchto principech. V tomto bodě přichází úzkost, a když se člověku podaří se z ní vymanit a nějak vyškrábat poslední zbytky naděje z truhly, tak přichází otázka, jestli vůbec dnes máme jiné nástroje. Hledání těchto nástrojů je pro mě velkou výzvou a zde shledávám nejdůležitější téma současnosti v umění. Důležité je pro mě promlouvat srozumitelným jazykem pro širší spektrum lidí, než jen pro uměleckou komunitu, která je hermeticky uzavřená a vytváří si svět ve světě, své vlastní jazykové zákonitosti. Ostatně, tak jak to funguje v oblasti umění, tak tomu je i v celé společnosti. Umělci ale mají šanci tento fenomén nahlédnout a zasáhnout do něj.

Lukáš Kleberc. (Foto: archiv L. K.)

Existuje pro tebe alespoň hypotetický obraz toho, jak by mohl vypadat svět po smrti neoliberálního kapitalismu? Je rozklad kapitalismu řešením ekologické krize?

Připadá mi, že celkově problém není politický, ale psychologický. Bohužel je naše společnost sobecká, antropocentrická, parazitující, ukájející své neušlechtilé a nenasytné tužby na úkor budoucích generací a rozmanitosti života na planetě Zemi vůbec. Tyto neduhy společnosti, které mají vliv na celý světový ekosystém, jsou zapříčiněny ne politickou situací, ale psychologickou nevyspělostí jedinců. Společnost je stále více asociální vůči sobě samé, natožpak vůči jiným druhům, ty doslova přehlíží. Hamižnost, nenasytná touha po pohodlí a luxusu, prostě slast tady byla odjakživa, problém je v tom, že naše technologie tak pokročily, že dokážeme vysosávat přírodní zdroje stále efektivněji. Překračujeme meze takovou silou, že o sobě doslova můžeme říci, že jsme pány světa. Pořád zdokonalujeme motorovou pilu, kterou si řežeme pod sebou větev. V podstatě jsme sebevražedná společnost, která skrze svůj žal, jak jsme to vše posrali, ještě více přitvrzuje a myslí si, že snad to je řešením. Věda a tedy i školství držely jakousi naději na obrat. Bohužel z mého pohledu již také padly pod náporem trhu. Univerzity se staly spíš jakousi výrobní halou na stejnokroj myšlení. Dle mého názoru je vývoj společnosti určitým způsobem zapříčiněný nedůsledností odborníků v psychologii či školství, kteří včas nevarovali nebo byli poplatní systému. Vznikla globální duchovní poušť konzumní společnosti. Ostatně jaká krajina v člověku, taková je i ve vnějším světě.

Je zapotřebí vyvinout co největší úsilí k důkladnému vzdělávání veřejnosti v oblasti psyché. Učit lidi provádět psychickou hygienu a kultivovat emoce. Na to vše dnes není čas ani ve školství, kde se jak ve fabrice plní normy. Je to hrozné klišé, ale opravdu žijeme v instantní době, je třeba vše uskutečnit v co nejkratším čase, co nejefektivněji, v největší kvantitě.

Nebál bych se říct, že univerzity dnes plodí odborníky jak na výrobním pásu a pro výrobní pás konzumu. To se odráží ve společnosti, podle toho je tvořena politická reprezentace. Reprezentace určuje podmínky vzdělávání. Druhý velký problém, více obecnější, je pro mě babylonizace jazyka a myšlení. Nacházíme se v historickém okamžiku civilizace, kdy tři, čtyři generace, které nyní pospolu žijí, jsou natolik rozdílné ve vnímání světa a hlavně ve způsobu myšlení, že ztrácejí společný jazyk. Největším problémem za mě je to, že před sebou máme globální výzvy, kde je nutné, abychom komunikovali společně. Nemyslím tím jen řeč, ale celkově vyjadřování myšlenek. Každý totiž vnímá daný problém ze svého úhlu a hlavně ze způsobu pojímání světa. Co přispívá k problému, je, že dnešní generační rozdíly již nejsou jen na úrovni syna a otce. Akcelerace rozdílnosti myšlení je natolik rychlá, že se nové generační rozdíly myšlení projeví již mezi bratry. Pět let věkového rozdílu je již jako celá jedna generace. Toto bylo přes všechen spěch opomenuto odborníky v psychologii. Mišmaš způsobů vnímání naprosto destruuje nejen demokracii, ale také možnosti vůbec nějaké výzvy řešit.

Osobně jsem velkým skeptikem v oblasti vzdělávání. Myslím, že výzkum v oblasti duše člověka upadl v letargii, nezapříčinil dostatečné rozšíření povědomí o mechanismech lidské psychiky. Tento proces ve své podstatě není zrevidován, zároveň ale není jasně řečeno, že je pokřivován pod vlivem například neoliberálního kapitalismu.

Abych to uvedl na pravou míru, jak to chápu já, studenti psychologie jsou edukováni dle parametrů univerzit. Univerzity bohužel již nejsou svobodnými ostrovy. Jejich přežití je určováno systémovými prvky. Ty jsou tvořeny vládou a politickým a filozofickým kormidlem, kterým se směřuje celá země. Univerzity jsou krok za krokem nástrojem masového meltingpotu, šedé zóny myšlení. Můžeme to zvlášť vidět v humanitně založených oborech jako pedagogika, psychologie, umění, kde jsou tyto rozpory s vlastním vědním oborem nejzřejmější. Proč se opírám nyní o univerzity? Neboť v nich shledávám nějakou naději na změnu, jako snad jediný nástroj k obrodě. Je třeba, aby se staly naprosto nezávislými. Aby mohlo dojít ke změně a restrukturalizaci, musí se vyslovit vysokoškolští učitelé. To se však očekávat nedá, jsou zvyklí na svůj měsíční plat a pohodlí. To mě dovádí k myšlence nutnosti revoluce ve vzdělávání. Naprosto podporuji alternativní školství. Je třeba, aby vznikalo čím dál tím více svobodných škol, neopřených o parametry nastavované systémem, který již dávno ztratil svou autoritu. Jediným východiskem vidím jakousi vzpouru intelektuálů, kteří již nebudou pokračovat ve výuce. Navrátí se k slovesným proudům, k předávání vědomostí jiným kanálem než tím institucionálním. Takto to vidím i s uměním.

Osobně nedůvěřuji instituci, důvěřuji člověku. Bohužel se nacházíme v době, kdy se emoční kvocient bere jen jako jakýsi závoj. IQ je hlavní mírou, neboť IQ dokáže produkovat. Je nutné, abychom přehodnotili tyto psychologické systémy sebevhledem do sebe a tím nalezli obecnosti ve společnosti.

Kromě Fakulty umění jsi studoval Pedagogickou fakultu a působil jsi nějakou dobu i jako dětský edukátor v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Nemáš ambice učit a měnit hodnotový systém světa skrze nové vzdělávací přístupy?

Pedagogiku shledávám jako královnu a praktickou výslednici a jako aplikaci studia filozofie, psychologie, umění a kultury člověka vůbec, jako výslednici vztahu člověka a krajiny. V podstatě poslední léta se dívám na umění zejména z didaktického hlediska. Vždy se snažím, aby mé instalace měly hlavně tento rozměr. Dle mého názoru je však nutné pedagogiku pojímat jako postoj k životu, jako povolání, ne jako pracovní pozici. Za takových východisek se nemůže stát nikdo dobrým umělcem či učitelem. Snad nikdy není možné svléknout blůzku umělce, myslím, že když to člověk myslí s uměním a pedagogikou vážně, tak dělá vše jako umělec, vše jako pedagog. Pro mě se v jednu chvíli hranice mezi pedagogikou a uměním naprosto smazala. Ba co víc, pedagogika pohltila pojem umění.

Takže ano, snažím se o to, snažím se na místech, která jsou mi nejbližší. Rodina, sousedé, přátelé.