Češi tvrdí, že slovensky neumí, říká ředitel Petr Minařík před slovenským Měsícem autorského čtení

Islanďané padli, povstali Slováci. Z epidemiologického hlediska je to pochopitelné. Z Islandu to pěšky nejde, slovenští spisovatelé v nejhorším tu „covidovou železnou oponu“ podlezou někde v Beskydech. Odkládá se Island na příští rok, anebo celý projekt jednatřiceti „islandských detektivek“ ve střední Evropě navždy padl? 

Island se kvalifikoval a těšili jsme se, jenže to letos doopravdy nejde. Nemůžeme být v napětí do posledního okamžiku, jestli poletí to či ono letadlo, jestli se podaří všechny proočkovat, jaká nařízení budou platit a tak dále. A mimoto má Česko po světě pověst jakéhosi středoevropského krematoria, kam se pochopitelně nikomu moc nechce. Ale dá-li se v těchto dnech něco plánovat a oznamovat, pak platí, že islandský ročník jsme o rok posunuli. Autoři jsou vybraní, domluvení, z velké části přeložení, takže je to nadějné.

V tom případě máme rok čas si Islanďany řádně načíst. Koho z islandských autorů obzvláště doporučujete?

Island má největší počet spisovatelů na světě na počet obyvatel. Ačkoliv je malý jako Brno, tak je velký svým kulturním provozem. Dají-li islandští dohromady celkem slušnou fotbalovou jedenáctku, tak v literatuře bez problému nasadí jedenatřicet hvězd. Z toho, co jsem měl možnost číst, tak si myslím, že to není o jednom sólu, takže žádné jméno říkat nebudu.

Loni se MAČ podařilo „fyzicky“ uspořádat jen v Brně a Ostravě, jaké jsou letošní vyhlídky? Košice jsou asi bez problémů, ale co ukrajinský Lvov?

MAČ bude v Brně, Ostravě a nově v Bratislavě, připojí se k nám i Lvov, ale toliko online. Košice nebudou, je to škoda, ale chápu, že tamní partneři nechtěli jít do rizika. Pevně věřím, že na slovenský Východ se vrátíme příští rok.

Pojďme ke slovenským autorům. Nakladatelství Větrné mlýny, které Měsíc autorského čteni pořádá už neuvěřitelných 22 let, se usilovně věnuje „slovenským misiím“ v České republice. Můžete shrnout výsledky této misijní práce za poslední léta.

Jakože kolik českých čtenářů se nám podařilo obrátit na slovenskou literární víru?

Tak nějak.

Popravdě netuším, nebudou to tisíce, spíše stovky. Každopádně, nejen díky nám, se daří budovat image slovenské literatury, některá jména už jsou tu aspoň trochu známá, povědomá. Daří se pracovat i s klasiky jako Rudolf Sloboda nebo Pavel Vilikovský, kterých si všímá i jinak nevšímavá tuzemská kritika.

Obligátní otázka. Češi čtou Slováky téměř výhradně v češtině, Slováci zato s českou literaturou nemají problém. Čím to je?

Situace se postupně mění a srovnává, bohužel k horšímu. Slováci už čtou také méně česky, drží nás odborná literatura, starší překlady, po kterých musejí sáhnout studenti, protože nemají jinou možnost, a pak pohádky pro děti. Ale nejmladší generace slovenské literatury, až na výjimky, není zdaleka tak kovaná v soudobé české literatuře tak jako autoři dorůstající ještě za federálních časů.

A co pokus Větrných mlýnů učit Čechy, Moravany a Slezany číst slovensky?

Pochopitelně je lepší číst slovensky, ale Češi tvrdí, že to neumí. Je to asi syndrom národa, který byl kdysi nadějným, to máte podobné jako Rusové, kteří prý nerozumí ukrajinsky, přičemž Ukrajinci všichni rusky umí atp. Když už tedy slovensky naši čtenáři nečtou, poskytujeme jim servis a knihy překládáme, aby nepřišli o celou slovenskou literaturu, protože by to, podle nás, byla škoda. V edici Česi, čítajte jsme vydali přes dvacet titulů, od Veroniky Šikulové a Michala Havrana po Rudolfa Svobodu a Marka Vadase.

Kterého slovenského spisovatele se na festivalu nejvíce bojíte ve zdravotním slova smyslu? Jak známo, někteří dokážou po autorských čteních roztáčet lopatky „větrného mlýna“ takovým fičákem, že je to až životu nebezpečné. 

To se bohužel nesmí říct, je to jaksi „festivalové tajemství,“ posvátné jako zpověď. Jsou autoři, kteří přijedou, odloží si do hotelu batoh a než jedou dál, tak ještě musí z hospody zaběhnout do hotelu, aby si vzali ten batoh. Jmenovat ovšem nelze. Pravdou je, že letošní ročník, kolbiště českých a slovenských autorů, se zdá, že bude společensky nejnáročnějším. Uvidíme.

A kdo přijede z letos nominovaných finalistů Anasoft litery, což je slovenská obdoba Magnesie Litery? K desítce letošních finalistů patří například i v Ostravě dobře známá Ivana Gibová (Eklektik Bastard) anebo Veronika Šikulová (Tremolo ostinato) či Zuzana Šmatláková (Nič sa nestalo). Koho uvidíme na MAČi?

Ivana Gibovou, Zuzanu Šmatlákovou i Veroniku Šikulovou.

Úžasné. Překvapuje mě ta převaha nominovaných žen, Slovensko tedy zažívá podobnou vlnu „ženského psaní“ jako Česká republika? 

Do těchto debat se nepouštím, protože nejsou podstatné a nemám k tomu co říct.

Pardon, v Ostravě s genderovými studiemi teprve začínáme. To víte, někdejší město havířů…

Ale abych nebyl za netykavku, tak se můžu zamyslet a prohlásit, že věc se má takto: Ženy píšou častěji proto, že muži už všechno řekli. Ale čert ví. 

Případně i čertice. A co způsobil covid s Větrnými mlýny? Martin J. Stöhr z Hosta se vyjádřil, že podobně jako ve Francii v čase nouzového stavu začali všichni autoři psát jako diví, takže bude těžké rukopisy vůbec projít. Co se dělo a aktuálně děje ve Větrných mlýnech?

Těžko říct jak to Martin J. Stöhr myslel, třeba to byla metafora duše cyklistické. Autoři Větrných mlýnů nejsou tak plodní jako autoři Hosta a myslím, že covid pro ně nebylo tvůrčí volno. Psát pod takovou zátěží není moc jednoduché a jestli z toho něco někdy bude, tak spíš za pár let, řekl bych. 

Zpátky ke Slovensku. Mnozí slovenští autoři psali o Ostravě (Rudolf Sloboda) a někteří tu i nějaký čas žili, třeba Laco Novomeský který v Ostravě také hodně pil. Zoufalství, beznaděj a světobol utápěl v alkoholu a svému příteli psal ve dvacátých letech z Ostravy do Bratislavy: „Už tretí týždeň mi ide na grcanie, keď si mám sadnúť a premyslene, konštruktívne pracovať. Sú chvíle, keď mám najlepšiu vôľu napisať, aby sa ľudia vykašlali na všetko. Že to ako-tak ide, to môžem ďakovať švungu z tých dob, keď som věci robil s nadšením. Najradšej by som sa opíjal ďalej, ale vzpiera sa tomu moja fyzická konštrukcia.“ Šlo by tuto citaci nějak použít k propagaci slovenského MAČe v Ostravě? 

Myslím, že už ani ne. Ostrava je dnes jiné místo. Každý si tu tvoří svůj kousek vesmíru, někdo si griluje na zahrádce Bulharsko, jiný chodí krást knihy do kavárny Švýcarsko. I na toto sympatické černé město dopadl popel světovosti.

Není to škoda, že se i Ostrava globalizuje?

Zkusíme to změnit a zavrtat se během MAČe co nejhlouběji pod zem. Ať už budeme oslavovat „jara květ“ nebo sledovat jak „nad Tatrou sa blýská“.

Tak snad hromy, co „divo bijú“, neudeří už během července novou vlnou covidu. Ať se festival vydaří!