Konečně diváci v hledišti! Komorní scéna Aréna uvedla premiéru děsuplného Macbetha

Civilizaci, ve které se většina z nás narodila, v níž žijeme a umíráme, se říká křesťanská. Bible a z ní vyplývající křesťanské pojetí člověka, to byl ještě donedávna rámec našich životů. Pro mnohé z nás tomu tak je tomu i v nynějších časech. Pro některé, a při pohledu na dnešní stav společnosti se zdá, že jejich počet roste, už to neplatí.

Vychováváni jsme byli k přesvědčení, že bohulibý život, jemuž vévodí láska, nám zajistí život věčný. Budeme-li však naslouchat ďáblu a podléhat jeho pokušení až ke konání smrtelných hříchů, čeká nás peklo a věčné zatracení. Mezi hříchy je vražda člověka hříchem nejtěžším, neboť život člověku dává Bůh, a také jen on mu život jako jediný může vzít. Tak by tomu mělo být.

Při četbě a sledování hry Williama Shakespeara Macbeth se však ocitáme v úplně jiném světě.

Z inscenace Macbeth. (Foto: Roman Polášek)

Není zde žádný křesťanský Bůh. Vládne tu Hekaté, bohyně, která má ve znaku hada a bývá vyobrazována s krkavcem. Objevuje se ráno coby mladá dívka, v poledne jako zralá žena a večer je z ní stařena. Čas v jejím světě, ve kterém vládne zlým silám, ztělesňovaným čarodějnicemi, běží zběsilým tempem. Peklem, které hříšníkovi hrozí po smrti, se tady stává jeho život okamžitě po vykonání vraždy. Tak je tomu v případě Macbetha, vraždícího svého krále, i jeho ženy, lady Macbeth, která ho spolu s čarodějnicemi ke královraždě i k vraždám následujícím přivádějí.

Josef Kaluža a Michal Čapka. (Foto: Roman Polášek)

Režisér Ivan Krejčí  v nové inscenaci klade hlavní důraz na slovo a na vedení herce k co nesilnějšímu projevu emocí. Známá poučka o tom, že ideální divadlo je takové, které stojí pouze na třech pilířích, tedy na herci, prostoru a světle, je zde režijní metodou.

Důležitým prvkem režie je důsledná práce se světlem a využívání jeho barevného spektra. Střídání studené zelené a modré s červenou až sytě rudou vytváří účinnou atmosféru. Tomu napomáhají i hudba Ondřeje Švandrlíka a kostýmy Marty Rozskopfové. Temnou scénu s téměř prázdným prostorem umocňujícím hereckou akci a občas nasvíceným pozadím za průhlednými závěsy, odkud dění ovládají další bytosti, vytvořili Milan David a Martin Šimek.

Do hlavních rolí Macbetha a jeho ženy obsadil režisér Ivan Krejčí Michala Čapku a Petru Kocmanovou. Michal Čapka se zpočátku jeví jako muž v očích jiných viděný coby nesmiřitelný bojovník ve vojsku svého krále, šlechtic, který několika málo ranami meče s jistotou a lehkostí zároveň zabíjí protivníka a vítězoslavně mu vytrhává srdce z těla. Když se však vrátí z boje domů s rukama krvavýma, smyje z nich krev vlastnoručně zabitého člověka jen na chvíli.

Jeho žena, která ho dovede k vraždě starého a moudrého krále Duncana (Vladislav Georgiev), mu po činu šeptá do ucha: „Kdyžs to chtěl udělat, tak jsi byl muž. A ještě víc jsi mužem byl, čím víc jsi chtěl být víc.“ Co znamenají její slova ve druhé větě? Macbeth vraždí krále, protože chce být nejen mužem, ale také králem, byť mu královský titul nepatří, protože není potomkem královské krve. Takže stát se králem může jen prostřednictvím královraždy.

Marek Cisovský a Michal Čapka. (Foto: Roman Polášek)

Po vykonání hrůzného činu však přichází trest. Macbeth v podání Michala Čapky netrpí výčitkami svědomí, ani nemůže. Svědomí nemá. Má jen vidiny, ve kterých ho pronásledují jeho oběti. Děsí ho dýka, která se mu míhá před očima, aniž by ji mohl uchopit. Herec předvádí vlastní Macbethovu sebedestrukci, na kterou ale postava neumírá. Stále žije v jistotě, že mu nehrozí smrt, neboť může být poražen, až se do pohybu dá les, a zabít ho může jen muž, kterého žena neporodila. A tu vidí, že les se do pohybu dal a blíží se k jeho hradu. Následně umírá rukou Macduffa (Josef Kaluža), kterému Macbeth vyvraždil celou rodinu včetně dětí a který byl z lůna matky vyňat dříve, než se narodil.

Rezervy ve výkonu Michala Čapky jsou v nalezení míry věrohodnosti jeho slov a jednání v roli. Prospělo by také odstranění jisté monotónnosti, do které herec sám sebe uvrhne poté, co nasadí míru expresivity příliš vysoko hned na začátku. Postupem času už mu nezbývá mnoho prostoru, jak ještě více vykřičet děs a hrůzu, které ho postupně ovládají.

Petra Kocmanová a Vladislav Georgiev. (Foto: Roman Polášek)

Petra Kocmanová hraje lady Macbeth velice přesvědčivě. Herečka, která se postupně vrací na jeviště po mateřské dovolené, pečlivě dávkuje projevy pokrytectví a zrůdné touhy po moci až do míry, ve které se téměř stává další bytostí patřící k trojici čarodějnic, byť by měla být bytostí lidskou. Příšerný výkřik Kocmanové ze zákulisí v okamžiku, kdy si lady Macbeth vlastní rukou bere život, slyší diváci ještě dlouho po představení.

Vladislav Georgiev hraje krále Duncana se snahou o jeho majestátnost. Ve Vůjtkově dramaturgickém výkladu se však stále více podobá nemohoucímu starci, čemuž napomáhá i režijní využití invalidního vozíku, ve kterém je na scénu přivezen v pozdější části představení, navíc s papučemi na nohou. Okamžik, kdy se takto představí publiku, je však poněkud zavádějící a může dovést diváka až k myšlence na muže v nejvyšší funkci, který očividně nemocen a stár již ztrácí schopnost svou funkci vykonávat. Něco takového však do Macbetha nepatří.

Renáta Klemensová, Alexanda Sasínová-Polarczyk a Zuzana Truplová. (Foto: R. Polášek)

V trojici čarodějnic vystupují Alena Sasínová-Polarczyk, Renáta Klemensová j. h. a Zuzana Truplová. V roli Hekaté se představuje Viktória Pejková. Všechny čtyři nejzdařileji ze všech účinkujících předávají uším diváků krásu Shakespearova verše. K nim se přidává Marek Cisovský, a to hlavně  v monologu o chtíči. Cisovský hraje postavy setníka, posla, vrátného a sluhy. Mezi všemi ostatními představiteli jednotlivých rolí vynikají Vojtěch Lipina v roli Banqua a Josef Kaluža jako Macduff. Zbývající herci mají, hlavně co se mluvní složky týká, ještě prostor svůj výkon vylepšit.

Inscenace hry Macbeth je Komorní scénou Aréna uvedena v okamžiku, kdy se snad již naposledy uvolňuje lockdown ve fázi ustupující pandemie. Publikum, ve kterém zasedli i překladatel a proslavený shakespearolog Martin Hilský a ministr kultury Lubomír Zaorálek, bylo svědkem projevu velké radosti a štěstí hereček, herců a inscenačního týmu při závěrečném potlesku. Konečně zase diváci v hledišti, konečně zase aplaus, ta životodárná voda hereckého života! Tato chvíle patřila k nejsilnějším v průběhu premiéry.