Hudba je řemeslo jako každé jiné, říká kytarista Marcus Tran, vrchní skladatel úspěšného rapera Marpa

Jak aktuálně vypadá hudební život Marcuse Trana?

Dokončil jsem momentálně novou studiovou desku rapera Marpa s názvem Backwood Bred. Album by mělo vycházet někdy kolem června a července. Vycházet by měly postupně i singly s videoklipy mého produkčního a dýdžejského dua Stellarz. Tenhle projekt má ještě další rovinu, a to je propojeni elektronické hudby se symfonickou. Tahle fúze je velmi náročná a zabere nám spoustu času.

Dá se předpokládat, že to není vše…

Také bych zmínil spolupráci s Lenny, kazachstánským umělcem Alisherem, práci na albu Davida Deyla, Martiny Pártlové, Petra Pechy, který dostal Cenu Thálie za roli Rockyho, punkové kapely Koblížci, asijského umělce Amaka, budování našeho labelu Nomad, psaní muziky pro další interprety, návštěva Spojených států, kde nás čeká spolupráce a produkce s poměrně velkým a ve Spojených státech velmi známým raperem Struggle Jenningsem. Dále série reklam Dedoles a zkoušení nového repertoáru s TroubleGangem. Pořád se vrbí někde něco nového.

Pro muzikanta je to určitě dobře. Navíc jde o ocenění tvé dosavadní práce…

Prostě zazvoní telefon a ty víš, že to musíš vzít… A v neposlední řadě je tu filmová muzika, kterou píšu už několik let pro jeden hodně „osobní“ film. Myslím si, že to ale pořád není všechno… Totální kolotoč! Uf… Je to dlouhé a dělá se mi špatně každé pondělí, kdy si sednu do studia a přečtu si můj harmonogram na celý týden. Ale doba na planetě není příznivá a já jsem šťastný, že mám pořád tolik práce. Zvoní telefon a přistávají maily.

Ze současnosti se na moment přenesme do minulosti ke tvým hudebním začátkům. Vyrůstal jsi v Novém Jičíně a první hudební kroky podnikal také ve společnosti Jakuba Jalůvky, Adriana Ševečka, Kamily Csengeové, Tomáše Kača a dalších. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Mám na tu dobu úžasné vzpomínky, které mi nikdo nevezme. Moje úplně první kapela byla společně s Adrianem a Jakubem. Tehdy jsme přemluvili Michala Stulíka, který dnes hraje v kapele Mirai, aby hrál na basu, protože jsme chtěli s Jakubem hrát na kytary. (smích) S Kamilou jsme hráli u nás a u nich doma každý den a navštěvovali chvíli ostravskou konzervatoř. Já ji tenkrát navrtal, aby šla se mnou do Prahy, a přihlásili jsme se na Konzervatoř Jaroslava Ježka. Tomáše znám od vidění, ale je to fantastický hudebník a mám obrovskou radost, že se mu daří! Pořídil jsem si jeho desku a je úžasná.

Co se ti vybaví jako první z této doby? Je v plánu i nějaká další spolupráce zmíněných novojičínských muzikantů?

Co se mi vybaví, je ošuntělá kazeta skupiny Pearl Jam, co přinesl Jakub a kterou jsme sežvýkali, že už tam pomalu nebyla ani ta páska, jak jsme si to pouštěli pořád dokola. Nádherná doba. Poslouchali jsme všechno od jazzu až po metal a pořád nám to bylo málo. Před rokem a půl jsme se všichni sešli po dvaceti letech u stolu a vzpomínali. Čas ani doba nám to moc nedovoluje, ale rád bych si s kluky ještě zahrál. Jen pro tu čistou radost a nadšení.

Čím to, že se de facto na jednom místě objeví vícero muzikantů, kteří se následně prosadí v zahraničí či na české hudební scéně? Máš pocit, že existuje nějaké novojičínské hudební know-how?

Spíš tenkrát fungoval nějaký vzájemný spirit. Malé město, všichni jsme se znali, nakopávali a obdivovali navzájem. Nebo aspoň tak jsem to cítil. Bylo nás fakt hodně. Já sám tenkrát učil za 50 korun na hodinu několik kluků na kytaru, kterým to zůstalo dodnes a mají kapely. Prostě jsme byli asi kulturní město. Jako třeba Seattle? (smích)

Pojďme tedy zmínit některá seskupení, která patří do tvého hudebního životopisu. Jaká je aktuální situace v rámci tvého projektu MarcusLand?

Velmi špatná! (smích)… Tenhle projekt stále bdí v šuplíku už řadu let. Pořád nemám dostatek času ho dodělat. Moc rád bych chtěl na něj přizvat všechny muzikanty, se kterými jsem spolupracoval. A pořád jeho součástí jsou dvě kompozice, na kterých bych chtěl, aby se objevil Michal Pavlíček a jiní lidé z české hudební scény, kterých si naprosto vážím. Ale Michal je srdcová záležitost a dost mě naučil při naší spolupráci v divadle Ta Fantastika. Utvářel celé moje kytarové dětství. Doufám, že se mi to povede jednoho dne dotáhnout do konce.

Na české scéně ses dosud objevil ve vícero skupinách, mimo jiné i v doprovodné kapele Ewy Farné… V čem mělo pro tebe největší přínos zrovna tohle angažmá?

V tom, že jsem pochopil, jak funguje muzika v reálu. A že se nemáme stydět nechat si za ni platit, protože je to řemeslo jako každé jiné. Napsal jsem spoustu věcí pro Ewu Farnou a následně produkoval. Tam jsem vystoupil ze svého hudebního ghetta a pochopil, že napsat píseň, co si lidi chtějí dokola pouštět, je strašně těžká práce a že spousta věcí není jen o hezkých tónech, ale o tvrdé práci managementu a dobrém načasování a umět svoji práci dobře prodat. V ten moment, kdy člověk zvládne všechny tyhle aspekty, dá se říct, že je úspěšný v dané branži. Ale pořád je to velká alchymie, ve které se musíš zdokonalovat a ve které je taky zapotřebí trochu štěstí. 

Marcus Tran během koncertu. (Foto: archiv)

Další kapelou, v níž působíš, je TroubleGang, což je doprovodná skupina rapera Marpa. V čem je pro tebe členství v této skupině obohacující?

V prvé řadě to je parta úžasných lidí, kteří nyní tvoří moji rodinu. Nejsme jen kapela, ale skuteční přátelé, kteří spolu pojedou na dovolenou a chodí k sobě domu na večeře. Naše děti si spolu hrají. Otakar Petřina starší byl úžasný kytarista a skladatel. A jeho syn Marpo je úplně stejný druh člověka. I když spousta lidí na něj má svůj názor, protože se druhým moc neotevírá a říká věci, jak cítí, bez nějakého zabaleného klišé. Je pro mě jako brácha. V TroubleGangu jsem producent a autor téměř všech písní za poslední čtyři roky. Ta společná chemie je neskutečná a hlavně Marpo je jediný, který mi v produkci bezmezně věří a nechá mě dělat, co si zamanu. Nebojí se experimentovat. Snad jen od něj jsem dostal absolutní svobodu toho, co chci dělat.

A jak je vidět, tak se to vyplácí…

Dotáhli jsme to společně na platinové desky, headlinování na festivalech a do vyprodané O₂ Areny s žánrem který se do té doby objevoval jen na klubové scéně. To považuju za jeden z největších úspěchů. Splnil jsem si s kluky sen, co jsem měl jako malý kluk. Po nu-metalové desce Dva jsme společně dotočili desku Backwood Bred a jsem na ni neskutečné pyšný. A myslím si, že by Otakarův a můj táta byli taky! Díky Otakarovi jsem se dostal k lidem, ke kterým by se moje práce ani nedostala, a o tom jsem vždycky snil. Oslovili jsme lidi ze Slumerican od rapera Yelawolfa a rýsuje se nám nějaká společná spolupráce. Líbí se jim, co děláme a jak to děláme. Uvidíme, jak to dopadne, ale momentálně už píšeme věci na naši společnou práci, kterou následně letíme s Marpem produkovat do Spojených států.

Dále jsi členem skupiny Walda Gang. Co nejvíce oceňuješ na této kapele? Je to třeba určitá profesionalita v rámci koncertních vystoupení? Ono to možná na první pohled nemusí být patrné, ale u této kapely se na pódiu dbá na každý detail…

Je to parta neskutečných šílenců s absolutním nadhledem na sebe sama. Jsme taky skvělí přátelé. Další rodina. Tahle kapela mě pro změnu naučila totální pódiové kázni a disciplíně. Troufám si říct, že neznám moc skupin, které by měly napočítané kroky v daných písničkách (smích)… Navíc i když ta kapela hraje pár akordů, šlape to jak armáda. Hráli v ní a stále hrají velmi dobří muzikanti. Už moc necvičíme, protože máme za ty roky a nesčetně koncertů opravdu vyhraný repertoár. Takže vždy se udělá jen pár oprašovaček a generálek před turné nebo sezonou. Ale je to poctivě vydřené za ty roky.

Zpěvákem Walda Gangu byl Vláďa Šafránek. Jak na něj vzpomínáš?

S Vláďou mě pojilo velké přátelství. Byl to neuvěřitelný člověk. Skutečná hvězda s chrabrým srdcem a krásnou duši. Ale v prvé řadě byl největší bavič, jakého jsem znal. Stačila dvě slova a člověk měl hned lepší den. Zažili jsme spolu hodně a jsem vděčný, že jsem to mohl zažít po jeho boku. Vždycky jsem mu říkal, že je mi ctí ho doprovázet a psát s ním písně. A že s ním budu hrát klidně na ukulele (smích). Mrzí mě, že dodnes mi leží v šuplíku tolik skvělých věcí, které jsme nestihli dodělat. Toho nikdy nepřestanu litovat. Na druhou stranu píseň Asi se mi stejská, co jsme spolu napsali u mě doma, má dnes 15 milionů zhlédnutí na YouTube a 1,5 milionu poslechů na Spotify. Což je naprosto neskutečné číslo na tak malou zemi. Doufám, že to vidí… Naučil mě nebrat svět tak vážně. Nikdy to nebral vážně, i když věděl, že se blíží konec. Není den, kdy si na něj nevzpomenu. Zasáhl tisíce srdcí a zasáhl i to moje…

Jelikož máš vietnamské kořeny, tak se nabízí otázka, zda sleduješ vietnamskou hudbu? Máš povědomí o vietnamských kapelách, jako například Hạc San, Thuy Trieu Do, Black Infinity?

V prvé řadě bych uvedl věci na pravou míru. Moc lidí to právě neví a Asiaté jsou pro ně všichni stejní (smích)… Můj genetický otec pocházel z Filipín, což je taky blízko Vietnamu. Ale otec, který mě vychoval od narození, pocházel z provincie na pomezí Vietnamu, Laosu a Číny. Nosím jeho jméno, protože mě vychoval a protože mě adoptoval. Takže původ mám filipínský, ale po něm jsou moje mentální kořeny více vietnamské než filipínské. Byl můj velký vzor po lidské a duševní stránce. Naučil mě spoustu věcí a hlavně přivedl k hudbě. Dokázal u mě sedět hodiny a koukat, jak nemůžu zmáčknout struny. Naučil mě disciplíně. Takže pro mě vždy bude skutečný táta. Navíc se oba měli rádi s Vláďou. Doufám, že spolu pijí panáka a poslouchají Pink Floyd!

Děkuji za upřesnění…

Jinak sleduju celou asijskou scénu. Mam k ní logicky blízko, i protože momentálně sám buduju vlastní label Nomad, který se soustředí především na asijské umělce. Už máme upsaného prvního umělce z Mongolska a právě jsme ve fázi nahrávání. V současnosti je svět strašně globální a muzika se už dělá na celém světě dost podobná, pokud nejde o world music nebo folklorní kapely. Takže specifika už jsou spíš v jazyce než v hudbě. Aspoň tak to vnímám. Já mám velmi rád japonského umělce Miyaviho. Ten mě uchvátil asi nejvíc za posledních dvanáct let… Určitě stojí za to si ho poslechnout!

Marcus Tran. (Foto: archiv umělce)

Dále skládáš také filmovou muziku, dokonce sis připsal i herecké role. Jak po letech vnímáš tvé účinkování ve filmech, jako například Kameňák? Chystá se nějaká novinka v tomto směru?

Ne, určitě se necítím jako herec. Mám k tomu řemeslu velký respekt a já jsem v prvé řadě producent a muzikant. To mi docela jde, ale hraní fakt ne! (smích) Ke Kameňáku jsem se dostal náhodou přes producenta Pavla Páska, se kterým jsme přátelé a parťáci v kapele. Ale byla to zábavná zkušenost. Dokážu být zábavný v normálním životě, ale jak se zapne kamera hotovo! Konec! Zkoprním a nevím, co mám dělat! Hlavně se na sebe mimo pódium nerad dívám. Ale upřímně, velmi rád bych si zahrál nějakého padoucha! Nejlépe asijského mafiána, to by mi možná šlo.

Máš za sebou také režii filmu Lovci a oběti. Jak s odstupem času své aktivity za kamerou hodnotíš?

To byla taky hodně zajímavá zkušenost. Měl jsem ze začátku ambice jít na FAMU! Dělal jsem chvíli jako kluk na různých reklamách a filmech. Dokonce i na Babylon AD s Vinem Dieselem, když se točil na Barrandově. Nebo jsem byl střihač v rámci reality show Hotel Paradise v Karibiku. Miluju svět filmu. Vzal jsem si pár londýnských kurzů scenáristiky a režie, ale je to moc náročné řemeslo a být v něm dobrý znamená nedělat nic jiného. Nicméně film a hudba mají k sobě velmi blízko. Jsou jako bratr a sestra. Myslím si, že cit pro to určitě nějaký mám. Dodnes si dělám náměty na klipy nebo obrazy, když je možnost. 

Tvojí přítelkyní je je někdejší modelka a moderátorka Martina Gavriely, takže díky ní máš možnost nakouknout i za oponu českého šoubyznysu.  Nabízí se tedy otázka, co bys poradil těm, které český šoubyznys láká? Na co by si měli dávat pozor?

Já vlastně nevím, co je šoubyznys. Jestli bulvár, nebo to, co dělám. Já se dostával do bulváru především díky svým holkám, protože byly určitě bulvárně zajímavější, než jsem já sám. Bohužel to byla přirozená věc, když máte vedle sebe někoho, o koho se bulvár zajímá. Já si ty holky samozřejmě ale vždycky hledal v tom prostředí, protože jsem se tam díky práci pohyboval. Takže to bylo přirozené. Ale tuhle pozornost nemám rád a moc o ni nestojím. Tohle vám lidi na koncert nepřinese a ani nedostane vaši muziku do širokého povědomí. Jen vaši personu.

Máš tedy nějaký recept, jak šoubyznys zvládnout a čeho se třeba vyvarovat? Většinou totiž vidíme jen jednu stranu mince, a myslíme si, že ti, o nichž se píše v bulvárních médiích, mají skvělý život a podobně… A přitom zapomínáme, že to jsou především lidé s běžnými starostmi jako každý z nás…

Těžko říct, čeho se vyvarovat. To záleží na tom, co od toho člověk čeká a za jakým jde cílem. Já osobně bych byl obezřetný dneska v tom, že ne všichni jsou vaši přátelé. Lidi se rádi nabalují anebo čekají, až vám budou moc vzít vaše místo. Někteří jsou po úspěchu tak hladoví, že udělají cokoliv. A na to je občas být obezřetný. Když se povede například velký úspěch, je třeba mít sebereflexi a nepopadnout tomu, že jsme něco víc. Pořád jsme lidé se stejnými potřebami. Pro mě je daleko větší hrdina dobrý lékař než slavná osobnost.

Ostatně vždy je to otázka charakteru…

Lidi v naší branži hodně dřou a nejde to možná vidět. Já sám pracuju sedm dnů v týdnu, produkuju, píšu, nahrávám, vymýšlíme business a o víkendu jezdím koncertovat. Vracím se strhaný a jsem šťastný, když se chvíli snažím učit nové věci a vzdělávám se. A pak taky musím trávit čas se synem a svojí rodinou. Není to zadarmo. Máme stejně složité a komplikované životy občas jako všichni ostatní. A co je vlastně skutečný úspěch? Mám pocit, že tady ho stejně úplně dobře neznáme, protože když jen vykoukneš trochu ven, zjistíš, že úspěch vypadá ještě úplně jinak. Takže je důležité být nohama na zemi a to bych řekl, že určitě jsem. Nepropadl jsem žádnému pozlátku. Kecám, možná na chvilku, když mi bylo dvacet. (smích)

Zakončit naše povídání můžeme tvými hudebními plány, které bys chtěl ještě do konce tohoto roku zvládnout…

Určitě se teď v prvé řadě potřebujeme soustředit na práci ve Spojených státech. Je to vysněná práce s lidmi, kteří se už pohybují v lize A. Na celosvětové úrovni. Mám k tomu velký respekt a cítím nervozitu. Když to neuděláme dobře a nesplníme očekávání, druhá šance asi nebude… Pracuju s Davidem Deylem na jeho albu. Díky němu jsem se objevil v teamu s Nicolásem Ramirezem, což je sound inženýr, který získal čtyři Grammy. Úžasný člověk, talentovaný a i přes to, s jakými lidmi aktuálně dělá a přes všechny sošky je pokorný ke svému řemeslu a k lidem.

Tak by to mělo být…

Píšeme si zprávy po telefonu a mám pocit, že jsme kamarádi ze základky. A pak si uvědomím, že to je obrovská hvězda ve svém oboru a vůbec to nechápu! Skvělá škola! Čeká mě další deska TroubleGangu, kterou pojedeme nahrávat taky do Spojených států. Vydáváme našeho prvního asijského koně. Takže chci postavit náš label Nomad na nohy! V plánu je vydat určitě hromadu věcí s mým elektronickým projektem Stellarz, se kterým nám vyjde společná píseň s Lenny, i nějaké workshopy pro Kytary.cz. Také chystáme společnou píseň s kazachstánským umělcem Alisherem. No, je toho opravdu hodně. A taky chci konečně zase vyjet s mými kapelami na koncerty. A v neposlední řadě si zahrát s mými kluky z New Jersey.