Dva současní umělci a jedno téma v Galerii Dukla se tentokrát nepropojují v celistvý tvar

I když si dnešní doba ráda vypůjčuje obrazový materiál minulosti, jenž si transformativně přizpůsobuje, jen málokdo se noří do revivalů starých řemeslných technik. Povětšinou se pracuje spíše s vizuálními znaky a obrazovými rejstříky. Josef Mladějovský ale již asi dva roky urputně studuje techniku scagliola, tedy techniku umělého mramoru.

Od loňské výstavy v ostravské Galerii Dole se ale charakter jeho prací utvářených touto technikou posunul. Vtírá se užití slova kultivace, které je ale, řekl bych, ze všech možných úhlů neohrabané a napadnutelné. Rozhodně ale na výstavě v ostravské Galerii Dukla nalezneme objekty a „mozaiky“, které mají přesnější, čitelnější a zobrazivější charakter. Zatímco ve Fiducii jsme se setkali s formami divočejších tvarových vyvřelin a abstraktnějších a organických tvarů, v Dukle jako bychom vstoupili do prostředí mistrovské dílny. Většina prací je precizní v detailu i v celku a při kontaktu s nimi na mě opravdu dýchla atmosféra antických a raně křesťanských mozaik a obrazů, v nichž se snoubí snaha o přesnost přepisu zobrazovaných námětů s dojmem primitivismu a insitní nedokonalosti.

Objekt Josefa Mladějovského. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Rozhodně lze říct, že feeling archeologické iluze je u Mladějovského prací velice přesvědčivý. Ještě zajímavější je, že řezy minulostí autor vede v několika dějinných vrstvách. Já osobně zde čtu celou škálu historických odkazů – estetiku pravěkých masek, hlav a figur podobajících se primitivistickým stylizacím à la maska z Mšeckých Žehrovic. V jiných pracích probleskují prvky umění minojské kultury a antického Řecka, raně křesťanského umění nebo dokonce orientálního umění. V četbě historických stylů jsem došel až k empíru, který mi evokuje objekt s názvem Bílá hora připomínající kachlová sloupová kamna.

Zleva Bílá hora Josefa Mladějovského a závěsný objekt Filipa Dvořáka. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Možná je tahle přesně pojmenovaná uměnovědná exkurze příliš školometská a možná ani autor sám tyto formální historické transkripce neužívá vědomě, nicméně právě dějinná kartotéka, která je východiskem pro aktuální tvorbu mladého autora tvořícího v druhé dekádě 21. století, ukazuje a potvrzuje onen stále silný postprodukční pohyb současného umění. V jeho díle nacházíme známé a v povědomí již potvrzené a volně se mísící vizuální znaky minulosti, které ale přecházejí v nečekanou naraci či předmětnost moderního světa.

Jedna z hlav Josefa Mladějovského. (Foto: J. Michna)

Buddha hrající na saxofon, antická, či snad renesančně pojatá U-rampa, raně křesťanská architektura stylizovaná do podoby nákladního automobilu. Koncentrace šoku vyplývající z mísení historické formy a současného obsahu ovšem není zas tak radikální. Řekl bych, že bude spíše prvnímu pohledu skrytá. Nezažíváme drtivý nápor „zneužití“ historie pro znakový přepis současnosti. Vizuální hra není tak vypjatě polarizovaná. Jako bychom se spíše fascinovaně a opravdově setkávali s autentickými archeologickými artefakty. Až posléze se můžeme probudit do reality, do současného světa, kde opodál stojí zaparkovaný elektromobil a kde je prostor, v němž vnímáme umělecká díla permanentně monitorován kamerovým systémem.

Závěsný obraz J. Mladějovského utvářený technikou scagliola. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Josef Mladějovský ale není jediným na výstavě zastoupeným autorem. Tandem doplňuje svými malbami Filip Dvořák. Na výstavě koncentrovaně operuje téměř s jediným čitelným motivem. Je jím nápisová páska, která opět vystupuje jako relikt minulosti. Skrze něho byl význam vepsaného textu či slova ve vztahu k obrazovému či heraldickému námětu zdůrazňován a oslavován.

Dvořák ho zde užívá pouze v jeho do sebe uzavřené formě. Jako prázdný rámec, a to buď jako závěsný objekt, malovaný znak nebo jako plastickou asambláž. Dvořákovy obrazy zastoupené na výstavě nesou těžkou, temně barevnou atmosféru, kterou vždy doplňuje právě onen drapériový nápisový pásek bez jakéhokoliv textu. Přečíst symboliku takovéhoto obrazového sdělení můžeme snad jen v propojení s názvem výstavy Všechny včerejší bitvy.

Obrazy Filipa Dvořáka.

Dvořák jakoby dekonstruoval motiv bitvy jako oslavného obligátního dějinného tématu a definoval ho jako potencialitu jako prázdné pole nesoucí specifickou temnou atmosféru. Malíř vše nechává v nesdělné, očesané rovině. Vítězové nebo vítězná hesla mohou být vepsáni do prázdného pole pásků, ale jakoby na tom nezáleželo, podstatné je spíše ono bahno bitev. Já v těchto obrazech čtu především symbolický kontrast hrůzy války a jakéhosi zvráceného fetišismu oslav vítězů, které běžně ve formě obrazů či architektur v minulosti vznikaly.

Co se týká výstavy jako celku, bohužel mi připadá nekonzistentní. Její obsazení, pojmenované téma ani kurátorský text se ve mně nijak nepotkaly a nezkonstruovaly mi podané téma jako celek. Vnímal jsem oba zastoupené umělce jen jako jednotlivce, o čemž svědčí i tako mikroanalýza. Musím podotknout, že text vznikal bez předchozí znalosti teoretického kurátorského východiska. Rozhodně mi ale z celku výstavy nerezonuje společné stěžejní téma bitvy, i když se ho umělci sami pokoušeli pro diváka v natočeném video rozhovoru interpretovat. Jejich výklad ohledně vazby na téma mi přišel nepřesvědčivý a vzdálený kontaktní estetické autonomii a obsahu prací zastoupených na výstavě.