Važme si toho, co máme, a toho, že jsme, vzkazuje nová inscenace Divadla loutek o vose Marcelce

Inscenace s názvem Jak byla vosa Marcelka ráda, že je, je adaptací několika kapitol ze stejnojmenné knihy, jejíž autorem je Michal Čunderle. Ten se také podílel na scénáři k večerníčku Vosa Marcelka, který provází malé diváky ještě více dobrodružstvími než samotná kniha. V hodinové inscenaci režiséra Martina Tichého se diváci seznámí se sympatickou vosou Marcelkou, které k dokonalosti chybí pouze křídla. Avšak právě absence této nezbytnosti z ní dělá unikátní bytost, se kterou se může ztotožnit každý, kdo má pocit, že mu něco chybí.

Marcelka svůj handicap nevnímá tak fatálně, protože má své letadélko. Nicméně letadélko se porouchá a ona se díky této situaci ocitne ve spárech dvou komářích bratrů. Jarun a Marun vnesou do Marcelčina zajetého a poklidného života tornádo dobrodružných situací, ve kterých jde téměř vždy o život nebo alespoň o kejhák. Marcelka se svými okouzlujícími souputníky vytvoří pouto, které se nazývá přátelství, a i přes své pochyby zjistí, jak jsou přátelé důležití, a to bez ohledu na to, jak mohou být rozdílní.

Z představení Divadla loutek Ostrava. (Foto: Roman Polášek)

Michal Čunderle vytvořil téměř naivní alegorii, která v sobě skrývá tolik rovin, že vás postupně začne bavit je rozkrývat.  Po zhlédnutí divadelního představení Martina Tichého budete chtít, aby tolik inteligentního humoru, narážek a průpovídek na jednom místě bez násilného vnucování jste již mohli vidět naživo. Pod dramatizaci se navíc podepsal v lednu zesnulý Marek Pivovar, jenž vnesl do představení mrazivou jiskru, která doznívá dlouho po konci představení.

Představení je určeno pro děti od čtyř let, nicméně troufám si říct, že tato adaptace je spíše pro starší děti, které možná covidový rok vnímají mnohem fatálněji a citlivěji. Z představení jde cítit apel na to, že je třeba si vážit toho, co máme, a především, být rádi za to, že jsme. Nicméně nečekejte žádnou rozmrzelou, patetickou ponurost. Vyprávění o vose Marcelce je veselé a rozverné, především bratrské dialogy mají pěknou gradaci a Marcelka díky těmto dvěma průvodcům poznává nejen nová místa, ale i sama sebe.

Lenka Macharáčková. (Foto: Roman Polášek)

Hlavní role si rozdělili Lenka Macharáčková, Marian Mazur a Petr Sedláček. Mezi tímto trojlístkem panuje velmi příjemná energie a všichni tři hrají ve stejném rytmu. Ačkoli je příběh hlavně o vose Marcelce, oba komáří hrdinové vytváří legrační tandem, čímž uspořádanou Marcelku hezky vyvažují a doplňují. Dalších rolí berušky, pavouka či ováda se ujali Aneta Červená, Lenka Sedláčková a Ivo Marták.

Inscenace kombinuje několik režijních technik. Martin Tichý vedle živých herců využívá také animaci menších loutek přenášenou na projekční plátno za scénou, čímž velmi šikovně přenáší hrdiny do nebezpečných situací s maximální obezřetností. Na scéně, kterou má na svědomí Veronika Svobodová, se už klasicky, jak jsme u Divadlo loutek zvyklí, objevují víceúčelové rekvizity, které mají v sobě vtip a nepřebíjejí samotnou inscenaci.

Z představení o vose Marcelce. (Foto: Roman Polášek)

Inscenace je doplněna příjemnými písněmi, které nejsou příliš dlouhé a mají formu spíše intermezza mezi jednotlivými příběhy. Jejich autorem je Pavel Helebrand, který tím navázal na předešlou spolupráci s Martinem Tichým.

Vždycky mě baví, že se dokážeme vcítit do tvorů, kteří v nás za normálních okolností nevyvolávají pozitivní reakce, a zde to platí trojnásobně. Aktuální adaptace Marcelčiných dobrodružství citelně odráží aktuální situaci, kterou prožíváme společně, ale zároveň každý sám, a tak si pojďme uvědomit společně s těmi nejmenšími, že je krásně být.