PLATO, Fiducia, Magna, Dům umění. První galerijní dojmy po pětiměsíční pauze

„Vzduch je pln vzruchu po jaru / a ptáci krouží nebesy,“ básní Leopold Kaňok ve sbírce Čas ohnivák, kterou Krajské nakladatelství Ostrava (KNO) vydalo v roce 1957. A tak tomu je i ve středu 12. května, když míříme k městské galerii PLATO ve směru od městské nemocnice. Nad parčíkem u podchodu pod Frýdlantskou dráhou krouží dvě straky, teploměr se blíží k pětadvacítce a na obzoru se mračí bouřkové mraky. Jarní vzruch!

Galerie PLATO je znova otevřena. (Foto: Ivan Mottýl)

Kaňokova neutrální báseň se hodí do každé politické éry, PLATO by ale v půli padesátých let nemohlo existovat, protože tehdejší komunisté považovali moderní umění za zvrhlé, podobně jako dříve nacisté (Entartete Kunst). A rázem by zavrhli také jedinečné objekty italské umělkyně Micol Assaël, které jsou od středy k vidění právě v PLATO. Assaël samostatně vystavovala například ve vídeňské Secesi, kasselském Fridericianu, pařížském Palais de Tokyo, římské Galleria Nazionale d´Arte Moderna či basilejské Kunsthalle. A teď v Ostravě, to je skvělý start PLATO po pětiměsíční nucené přestávce.

Z díla Micol Assaël. Foto: Ivan Mottýl)

Je 15 hodin a 15 minut, po galerii PLATO se procházejí asi tři návštěvníci. „Termín otevření mě trochu překvapil, čekal jsem spíš konec května. Ale jak teď vláda potřebuje zakrýt všechny aktuální politické problémy, tak se rozvolňuje víc,“ přemítá ředitel galerie PLATO Marek Pokorný, než se pustí do výkladu o dílech italské umělkyně.

„Od počátku svého působení v Ostravě jsem měl výstavu Micol Assaël na svém wishlistu, jen jsem čekal na správný moment,“ říká ředitel a upozorňuje především na objekt Preferirei di no. „Je složen z nalezených trámců, použitých dřevěných včelích úlů, keramického izolátoru a písku. A rozehrává tak zdánlivě doslovnou významovou hru s motivy vyhaslého úsilí, nefunkčnosti, uplynulého času a nepatrnosti.“

Dílo Preferirei di no.

Hovořit o blízkosti objektů Micol Assaël s některými ostravskými instalacemi Jiřího Bednáře je možná trapné, stejně jako je asi zbytečná připomínka Marcela Duchampa. Návštěvníkovi galerie však hlavou běží všelicos a mysl je svobodný prostor.

A je tu i jedno spojení s výše citovanou básní Leopolda Kaňoka a italskou umělkyní. „Rozvodné stožáry mizejí v daleku. / Kéž jako jiskra přeskočí / od srdce k srdci, / vysoké napětí lásky / člověka k člověku,“ píše poeta v textu nazvaném Vysoké napětí. A také Micol Assaël pracuje s elektrickým napětím a nalezenými izolátory.

„Práce s elektromagnetickým polem, výboji, elektrickou energií a různými aparáty, které ji vyrábějí, distribuují, kumulují či proměňují, představuje pro její tvorbu dokonce něco jako poznávací znamení,“ vysvětluje Pokorný.

PLATO láká i na další aktuální expozice. Početné ostravské řecké menšině a všem místním anarchistům by neměla uniknout vynikající výstava TRYPA s podtitulem Příběhy o lásce, anarchii, péči a zániku, jak je vypráví Teos Romvos a Chara Pelekanou.

Díla Richarda Nikla a Jiřího Mahy. (Foto: Ivan Mottýl)

V další části PLATO se usadil projekt Richarda Nikla Klasikon s textovou intervencí Jiřího Mahy. Malované lidové truhly, kdysi jediný kus nábytku v beskydských roubenkách, dostaly v Niklově instalaci až kultovní význam. A modlit se je za co, aby se třeba svět zbavil infekce covid-19 a umění znova dostalo globální propojení díky fyzickému cestování umělců i ctitelů výtvarných múz.

Lukáše Jasanského a Martina Poláka.  (Foto: Ivan Mottýl)

Svébytnou instalací se v zahradě PLATO staly fotky Lukáše Jasanského a Martina Poláka dokumentující přestavbu bývalých jatek na budoucí PLATO. V kině galerie se pak do 23. května promítají sebaldovsky (spisovatel W. G. Sebald) niterné filmové eseje Patricka Keillera. Kdo alespoň jednu navštívil Velkou Británii, tak z této poetické filmové trilogie nemůže odejít bez zvláštního dojetí.

Z filmu Patricka Keillera.

„Byli bychom tu, / mezi ostatními / strašně osamělí,“ píše Leopold Kaňok v jiném textu s názvem Přísná účelnost. Na dveře Galerie Magna klepeme už kolem půl třetí. „Výstava? Ale jo, můžete se podívat,“ říká slečna u dveří. Tahle galerie je pořád vizuálním symbolem normalizačního bezčasí. „Výstava je otevřena už od 3. května,“ pochlubí se náhle kustodka, z níž se však záhy vyklube, že pro radnici pracuje jako účetní a galerii hlídá jen náhodně.

Z díla Jana Pištěka v Magně. (Foto: Ivan Mottýl)

V Magně jsme osaměli jak v Kaňokově poezii. A obrazy Jana Pištěka s názvem Z jiného světa nás opravdu ženou někam do jiných světů, nejvíce asi do normalizační éry. „Dnes tu nikdo nebyl,“ počítá slečna návštěvníky. Bezčasí, ospalost a až jakousi mrtvolnost vyměníme záhy za živý ruch ve Fiducii.

Malířská (Vladimír Houdek) i fotografická výstava (Elsa Rauerová) jsou otevřeny již od pondělí. „Přichází desítky návštěvníků denně,“ informuje majitelka Fiducie Ilona Rozehnalová.

Z výstavy Elsy Rauerové. (Foto: Ivan Mottýl)

A navíc již 17. května začnou dvě nové výstavy. Michal Pacina, Rudo Prekop, Tono Stano zaplní fotografickou síň projektem Hra na čtvrtého. V malířské Galerii Dole bude vystavovat Sofie Švejdová, absolventka pražské UMPRUM v ateliér malby Stanislava Diviše a Jiřího Černického.

Rušno je i v antikvariátu, pět měsíců se totiž knihy z druhé ruky prodávaly jen přes internet. A je to až neuvěřitelné, že si jedna mladá studentka právě kupuje sbírku Jaroslava Seiferta. Klasik s Nobelovou cenou stále táhne, paráda! Ve Fiducii se i čile diskutuje, zrovna se vášnivě řeší demonstrace proti rouškám, kterou na konci loňského léta uspořádal na Masarykově náměstí herec a hospodský Přemysl Bureš.

Z výstavy Václava Rodka v Domě umění. Foto: Ivan Mottýl)

A nakonec Dům umění, ve kterém vystavuje obrazy malíř a pedagog Václav Rodek. A také španělští avantgardisté působící v Paříži společně s Pablem Picassem. „Dneska přišlo 25 návštěvníků, v úterý 16, to jsme měli otevřeno poprvé,“ informuje pokladní.

Galerie žijí, tedy spíš pomalu ožívají. Oproti takzvaným nákupním galeriím, které zneužívají pojem dříve svázaný výhradně s výtvarným uměním, se v nich ale určitě nakazí mnohem méně lidí než v obchodních centrech.