Nalámat větu do krátkých řádků svede každý, přemítá básník Standa Černý v nové sbírce

Básnická setkání jsou různého druhu. Ostravští pokušitelé múz se potkávají každé pondělí v Komenského sadech, a to bez přerušení od loňského podzimu, kdy byla kvůli epidemii uzavřena jejich domovská kavárna Sádrový ježek. A v parku se o poezii nejen čile diskutuje, je to i distribuční místo pro nové knižní tituly a časopisy.

Tak třeba v pondělí 10. května bylo pod rozkvetlými stromy pokřtěno první letošní číslo časopisu Obrácená strana měsíce s verši Karla Šiktance, povídkou Martina Stöhra či básní Ivana Petlana, která je tak stručná, že ji lze odcitovat i na tomto místě: „Čajový lístek / I u dna ho prohání / jakési haiku.“

A došlo i na distribuci nejnovějšího čísla letošních vsetínských Textů, mimo jiné s básněmi ostravsko-brněnského autora Petra Čichoně: „ROZUMÍM AŽ NYNÍ SEIFERTOVI, / trvalo mi dlouho, než jsem se ho naučil číst, / básníkovi vždy kouzlo jen zbude, / je bílé a pak celé rudé, / to jsem si jist…“ Čichoň totiž s postupujícím věkem stále častěji přemítá o hodnotách a vůbec smyslu poezie.

Něco podobného činí i básník Standa Černý (1984), jehož právě vydanou sbírku přinesl do ostravského parku Ondřej Hložek. Černý svoji třetí knihu nazval Té nula a hned v úvodní básni dost zásadně přemítá o současné české poezii:

Promiňte mi,
že to tak musím říct,
ale nalámat větu
do krátkých řádků
svede každý
skladník.

Slovo skladník sice tvoří i autobiografický rozměr básně, neboť autor se takto svého času živil v Ostravě, ale je za ním mnohem více. Básnící jsou skladníci, o tom žádná. Přesunují slova z regálu do regálu, sestavují zboží do nejrůznějších zásilek a kvalitní původní domácí produkce se jim pod rukama pořád střídá s asijskými šmejdy i další globální produkcí na jedno použití.

Sympatický je i svobodomyslný obsah celého sdělení. At si každý píše, jak jen umí. Kdo má básnické nutkání, nějak ta slova vždycky naseká pod sebe a klidně tomu může říkat verše. Standa Černý má v úvodní básni daleko k tomu, aby se prohlašoval za básníka. Natož aby naznačoval, že se považuje za dobrého poetu. Prostě píše. A až s buddhistickou smířlivostí oznamuje světu, že o totéž se může pokusit úplně kdokoliv.

Název sbírky Té nula si prohrává s fyzikální veličinou jménem čas, která je označována písmenem t. Byl by to skvělý název pro literární debut, možná ale autor právě prožívá zásadní tvůrčí předěl a „začíná znova“. A teprve s třetí vydanou knihou třeba porozuměl některým tajemstvím skrytým v poezii, podobně jako Petr Čichoň přijal až v pozdním věku poetiku Jaroslava Seiferta.

Báseň je jako plechová zátka na snu, kterou musí vytlačit oxidy zpoceného rána, a přitom se pořád ujišťovat, že ještě stojí za to vyměnit všední den za zápalnou šňůru a spustit další detonaci slov. V tomto smyslu je i nová sbírka Standy Černého upřímným pokusem o explozi slov, která má zasáhnout čtenáře. A případně je i zranit, básníci nebyli a nejsou žádní samaritáni.

„Po štěstí, co nebylo, / a hrobník ostří lopatu. / Jak ožralý lodivod / mířím aspoň do patu,“ přemítá v tomto okamžiku skoro „prokletý básník“ nad odžitými třiceti šesti lety. Ten pat je mu i nadějí, byť nic není jistého: „Kde pramení naděje? / Sama vzlíná z dna děje.“

Co sbírce trochu ubližuje, je osten namířený proti literární kritice a vůbec literárnímu provozu. Netuším sice, jak Standa Černý dokáže či nedokáže přijmout i negativní reakce na svou poezii, o lecčems ale vypovídají třeba tyto řádky: „Pohrdlivé recenze plné drzých tvrzení / které nikdo neověřil.“

Takzvanými potížemi s tvorbou a přijetím kritiky se pak zabývá i v básni Vlak: „Co chtěl básník? Lstí vstoupit do historie / a penetrovat ven. A oni dál povídali, / že mu hráli, a vařili bolehlav a rmen.“

Těmito stížnosti se zbytečně oslabuje znamenitá první báseň sbírky, která je označena i jako motto celého souboru. „Je psaní a spaní,“ zahrnuje básník do jiného oddílu sbírky i geniální přesmyčku, v české poezii ovšem mnohokrát použitou. A třeba surrealisty i doslova „vědecky obhájenou“, odkaz na tento literární směr vlastně najdeme i v knize Té nula: „Svítá i těm popelnicím naplněným deštníky.“ Pokud básnické podvědomí i samotné psaní tvoří spojité nádoby, je to pro autora vždycky výhra.

Třetí sbírku Standy Černého je asi nejlépe přijmout v duchu úvodní a nyní již potřetí připomínané básně. V poezii totiž nemusí nutně jít o „něco velkého“, někdy opravdu stačí „nalámat větu do krátkých řádků“.

*

Standa Černý: Té nula. Ilustrace Josef Zlamal. 64 stran. Vydáno nákladem autora v roce 2021.