Život je příliš krátký, proto bychom se měli soustředit na dělání radosti, říká zpěvačka Mikaela

Jak současná situace ovlivňuje vaše hudební aktivity?

Asi stejně jako všechny. Poslední větší koncert jsme měli v létě na festivalu v Hideparku v Nitře a to byl jeden ze tří z celého roku. Co se týká skládání, tak tam se nic nezměnilo. Má tvorba se odvíjí od mých prožitků a nálad a ty se pořad mění. Tak jako u každé ženy, takže v tomto směru nevnímám nárůst ani úbytek.

Každopádně co je pro nové písně charakteristické? Jsou nějakým způsobem odlišné od vašich předchozích skladeb?

Nemyslím si. Je fakt, že jedna píseň, kterou jsem udělala pro The Institute Ova, je ovlivněna nynější situací a textově se to v ní odráží, ale spíš jsem se snažila reagovat na rozpoložení lidí a nějak je pozitivně namotivovat. Ale zbytek je ovlivněn mými osobními prožitky a ono se pořád něco děje, ať to vypadá všude okolo jakkoliv

Jednou ze skladeb, kterou jste uveřejnila loni, je song Úsměv, kde se zpívá „…darovat úsměv je ku prospěchu a člověk je blíž k člověku.“ Proč tedy většinou toho úsměvu druhým darujeme tak málo a proč tím pádem druhým nechceme být blíže?

Asi je za tím strach. Máme strach být k druhým otevření. Bojíme se zranění a nedůvěřujeme si navzájem. Asi to způsobují naše zkušenosti. Párkrát se s někým spálíte a pak se vám už nechce být otevřený a tím pádem zraněný. A to člověk právě nesmí vzdávat, s ničím a už vůbec ne s lidmi okolo. Je to stejné, když se chcete naučit třeba jezdit na kole. Ze začátku prostě padáte, ale když to nevzdáte i přes ty těžkosti na začátku, pak se to jednoho dne prostě podaří. A tak si myslím, že to funguje i u lidí, když to s nimi nevzdáte, pak zjistíte, že to, co druhým dáváte, se šíří.

Mikaela. (Foto: Petr Piechowicz)

V zásadě jednoduché, jen ta cesta k tomu, abychom na to přišli, mnohdy trvá déle…

To, co vysíláte, se šíří dál a vrací k vám. A tak je to podle mě i s úsměvem. Stačí si to vyzkoušet, když se na někoho usmějete, většinou vám úsměv oplatí, a když ne, tak aspoň jste to zkusil. Nic vás to nestálo a ten dotyčný si třeba zapamatuje, že i když měl den na hovno, aspoň někdo se na něj za ten den usmál. To je to nejmenší, co pro sebe navzájem můžeme udělat.

Dále se v této skladbě zpívá: „…Člověk člověka potká a míjí se tváře bez komunikací, hlavně se očima nepotkat, odvracet hlavu, stavět big ignoraci, očima koukat do mobilu a naše hlavy se klopí do země…“ Máte tedy pocit, že neschopnost komunikace s druhými, zejména s těmi, s jejichž názory třeba nesouhlasíme, je větším problémem, než si chceme připustit?

Podle mě určitě. Všichni chceme mít pravdu a diskuzi nahrazujeme argumenty pro to mít pravdu. Myslím si, že je to velká práce na sobě samých… Vím, o čem mluvím, jako ženská chci mít pořád pravdu. (smích)

V dalším songu Probuzení máte text: „Bez lásky se člověk vytrácí, bez lásky se člověk vzdá…“ Co by tedy každý z nás měl dělat, aby se láska nevytrácela?

To je těžké i lehké zároveň. Stačí ji upřímně šířit dál, bez očekávání k druhým a se soucitem, když to ostatní svou hloupostí dostatečně neumí a chovají se jako idioti. A to je na tom to těžké.

Také jste se v songu Protekce pustila do tématu, které je typické spíše pro punkové, hardcorové či metalové kapely. Co vás na této problematice tak zaujalo, že jste o ní musela nazpívat skladbu?

To byla zas jedna taková moje životní zkušenost, ze které vyplynula písnička. A díky ní jsem si uvědomila, že tato moje zkušenost je vlastně dost silnou realitou dějící se všude okolo v různých sférách. A tak se to prostě hodilo nazpívat. Dobrým kritikem je právě Payaman z kapely The Institute Ova, který mi vždy hned sdělí, jestli nejsem tematicky úplně mimo, a tohle bylo trefné.

Součástí této písně je také úryvek: „…raději nemyslet, zavírat oči…“ Což je další postřeh, se kterým se v různých podobách setkáváme snad v každé oblasti v našem životě. Proč tedy většině přijde normální a bezpečnější zavírat oči a držet se nějaké známé jistoty? Zatímco určitou mentální odolnost budujeme i tím, že vyžadujeme jistá rizika, překážky a obtížné situace a právě díky tomu, když je překonáme, se stáváme výkonnější…

Ano, je to tak, jak říkáte. Nejen výkonnějšími, ale hlavně silnějšími a jen díky tomu, že jsme dostatečně silní a sami se sebou vyrovnaní, pak můžeme být k užitku druhým. Ale není to vždy pohodlné a o to jde. Za tím je zase strach a hlavně naše pohodlí. Bojíme se opustit naše krychličky pohodlnosti a vyjít ze své komfortní zóny. Ono je to svým způsobem jednoduché a příjemné. Na konci života pak zjistíte, že jako to nebylo nic moc, že jste spoustu věcí neobjevil a nevyzkoušel, ale prostě jste tak nějak žil a ono to prostě mnohdy mnohým stačí.

Mimochodem proč zrovna taneční muzika s prvky reggae či dub je vám nejbližší? Hlasově by vám určitě seděly také popové songy…

Vím, na co narážíte. Vlastně nemám správnou reggae flow pro zpívání, nicméně mám celkově ráda taneční muziku a ono si to tak nějak sedlo. Když jsem se potkala s Payamanem a kluky s The Institute Ova, kteří už měli připravené nějaké věci, ke kterým chtěli zpěv, tak jsem to prostě zkusila a ono to nebylo úplně blbé. (smích)

Co se vám vybaví jako první, když si vzpomenete na vaše účinkování s kapelou Institute Ova na festivalu Beats for Love?

Dva týdny na napsání věcí, rum a kalvádos (smích)… Taky nadšení a vděčnost za to, že jsme se takto našli a dostali takovou příležitost.

Mikaela. (Foto: archiv umělkyně)

Jak vaši hudební kariéru ovlivňuje vaše povolání? Vzhledem k tomu, že pracujete v mateřské škole… Vědí třeba předškoláci či jejich rodiče, že jste také zpěvačka?

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem ve své práci inkognito. Že to o mně krom pár kolegyň nikdo netuší, protože já nemám moc potřebu se druhým vychloubat a navíc se snažím oddělovat pracovní a soukromý život. Ale pak mi došlo, že vlastně žijeme ve virtuálním světě, který já trochu bojkotuju, jelikož jsem do minulého měsíce doma ani neměla internet a o facebookový profil a o profil na Instagramu se mi staral Payaman. (smích)

Inkognito už tedy asi nejste…

Když si děti začaly v šatně zpívat „…světlo v temnotách…“, došlo mi, že jsem asi propálená, že mě rodiče s dětmi vlastně sledují a ono fakt. (smích) Takže ano, vědí to. Samozřejmě že některé holčičky taky chtějí být zpěvačkami, to je jasně okopírovaný vzor. (smích) Jinak co se týká inspirace, tak tu čerpám spíše ze svého soukromého života než z mateřské školy, tedy z prožitků a vztahových peripetií. A je to vypínač z mé práce, takové wellness.

Jak velkou váhu přikládáte vlastním hudebním aktivitám v kontextu vašich dalších životních priorit?

To je dobrá otázka. Jednu dobu jsem nad něčím podobným dost přemýšlela. Ve svých hudebních začátcích jsem hudbu nepovažovala za něco příliš hodnotného. Myslela jsem si, že je to jen dobrý rozptyl, který tak nějak všichni potřebujeme, že jsou hodnotnější povolání. Pak mi to ale jednoho dne došlo. Protože pokud může moje či jakákoliv jiná písnička byť v jen jednom člověku vzbudit něco pozitivního, nějakou emoci, reakci, prostě něco, pak to má obrovskou hloubku, protože to pracuje s naším niterním světem.

Přesně tak…

Takže když se na to dívám teď, má moje tvorba dosah na lidi a tím pádem má pro mě obrovskou váhu. Snažím se s tím propojovat vše, co se okolo mě děje, a to může i leckomu pomoci, proto je to důležité. Tudíž není to něco, za čím si jdu hlava nehlava, možná nemám dostatečné ambice a ostré lokty, takže z tohohle pohledu se to možná jeví jako nedostatečná priorita, ale je to jedna z mých životních priorit, protože ji propojuji se svým duchovním světem a dělám ji pro radost. A jelikož je život příliš krátký, měli bychom se soustředit hlavně na to, co nám a druhým dělá radost. Vše ostatní je mnohdy ztráta času.

Stoprocentně podepisuji a lepší tečku jste za naším povídáním udělat nemohla. Na závěr tedy ještě prozraďte, co vás čeká v nejbližší době…

V nejbližší době chci dotočit písničku, která vznikla někdy na podzim, a dokončit k ní klip. To je teď má hlavní hudební priorita a až tohle dotáhneme, pak bych konečně ráda vydala své album, jelikož těch písní je už dost a třeba to někomu i udělá radost. Minimálně mojí mámě.