Art návštěva, zastavení třetí: Martin Cihlář maluje noční můry v bohumínském bezčasí

Kadeřnický salon využívá Cihlář jako dočasný depozitář. A nenovějším depotem je soubor maleb nočních můr, i když původně šlo vlastně o barevné tropické motýly. „Jednou jsem si v hospodě u piva zadal v aplikaci Pinterest heslo tropičtí motýli. A pak jsem v těch fotkách tři hodiny fascinovaně listoval,“ vypráví. Nebylo to fnáhlé poblouznění, v dětství totiž patřil k nevášnivějším bohumínským entomologům se zaměřením na denní motýly.

Můry Martina Cihláře. (Foto: Ivan Mottýl)

„A jak jsem vyšel z té hospody, měl jsem radostný pocit jako bych odešel z galerie, kde mě nadchla vynikající výstava, což mě vždycky přiměje pustit se s vervou do další tvorby,“ vypráví malíř. „Hned jsem také motýly začal skicovat.“ Kdo ovšem zná Cihlářova plátna, ten tuší, že křiklavé tropické barvy se do obrazů dostaly v určité transformaci. Každý malíř pracuje s jinou imaginací. „Začal jsem ty motýly malovat barevně, no ale pak to stejně nějak sklouzlo,“ potvrzuje umělec.

Z tvorby Martina Cihláře. (Foto: Ivan Mottýl)

Výtvarná kritika si v souvislosti s dílem Martina Cihláře ráda pohrává se spojeními typu „temná exprese“ či „potemněle ztišené barevné ladění“ v atmosféře jakéhosi „věčného soumraku“. O bohumínských inspiracích malíře se opravdu nedá mluvit jako o pestrobarevném místě. Prach z místních drátoven a pach chemičky tu splývají se smogovými koncentrátem vanoucím z polské i české části průmyslové megalopole mezi Katovicemi a Ostravou.

„Bludný smrtihlava stín po výdřevách slojí,“ napsal v jedné básni těšínský poeta a divadelní režisér Janusz Klimsza. A podobné jsou i Cihlářovy můry – stíny kroužící spletí uhelných štol.

Z díla Martina Cihláře. (Foto: Ivan Mottýl)

Martin Cihlář vystudoval ostravskou Střední uměleckou školu (grafický design) a posléze grafiku na Fakultě umění Ostravské univerzity. Z jeho samostatných výstav připomeňme alespoň ty v Saigonu, Lese, Wurstu a v těchto týdnech také tu v Galerii In Vitro ve výlohách zdevastovaného obchodního domu Ostravice-Textilie. Tedy vždy v prostorách na pomezí undergroundu, v koutech podobně temných jako jsou jeho obrazy.

Ateliérem je mu garáž na hranici Nového a Starého Bohumína, hned vedle pěchotního srubu ze třicátých let čili na doteku šedivého betonového bunkru. V garáži kousek od řeky Odry tvoří zpravidla od května, letošní studené počasí ale počátek malířské sezony pořád odsunuje. „V ateliéru většinou vydržím do listopadu anebo počátku prosince. Když už musím malovat v rukavicích a zamrzají mi barvy, tak se na to prostě vykašlu.“

Bohumínské nádraží. (Foto: Ivan Mottýl)

Symbolem Bohumína je mezinárodní nádraží, železnice se proto stala i součástí městského znaku. Právě přes Bohumín vedla od druhé půle 19. století vystěhovalecká trasa z východní Evropy do německých Brém a dále do Ameriky, nádražím prošel možná až milion uprchlíků. Stanicí mnohokrát projel i císař František Josef I. a vícekrát zde jízdu přerušil, například 11. února 1874 při cestě do Petrohradu. A jezdíval tu i Balkanzug německé společnost Mitropa mezi Berlínem a tureckým Istanbulem.

„Tohle všechno je pryč a železniční minulost v dnešním Bohumíně moc nerezonuje. Nikoho už to nezajímá,“ přemítá malíř. „Bohumín také v poslední dekádě vyměkl a stal se jen nudnou dírou. Když jsem chodil na základku, bývalo to tady dost divoké. Spolužáci byli buď skinheadi, nebo cikáni, pořád nějaké bitky, pořád pro někoho jezdila sanitka. Sám jsem dostal na budku nejméně desetkrát. Na skiny jsem bylo moc tmavý, pro cikány zase podezřelý,“ vzpomíná.

Před salonem v Bohumíně. (Foto: Ivan Mottýl)

Malíř hledá to nejvýstižnější srovnání. „Z divokého Bohumína je nudný Zevlákov,“ prohlásí. Zmizeli horníci, ubylo železničářů i dělníků z drátoven. Vzácným druhem jsou i skini a město se cílenou bytovou politikou zbavuje i Romů. Zůstaly jen ty noční můry. „Maluji i naše noční motýly, když přiletí v noci za světlem zářivky v garáži. Vyfotím si je a postupně nějak zapracuji,“ vypráví o nejnovějším cyklu, na kterém začal pracovat loni v létě.

Spolek Město Bohu. (Foto: Ivan Mottýl)

V kadeřnickém salonu ve Studentské ulici se také potkávají členové a příznivci spolku Město bohu, který se věnuje prezentaci živé muziky, literatury a výtvarného umění. „Plánuje se tady i galerii, už teď se těším třeba na výstavu ostravského malíře Jana Vrabčeka,“ prozrazuje Cihlář. Pořádání básnických večeru ohlásil v salonu bohumínský poeta Per Ligocký, tak snad nezapomene pozvat také básníka Bogdana Trojaka, který o městě s bohem v názvu napsal následující krásnou báseň. A kdo hledá, najde v ní i Cihlářův ateliér u řeky Odry.

BOGDAN TROJAK
BOHU-MÍN 

Z portálového jeřábu padá anděl
a láska s briketou v dlani
přikládá do nejvyšší pece srdce. 

Měsíc, nešťastný platnéř
dřepící s bílou růží v třtinách u Odry,
roní stříbrné nýty na struny noci. 

Stojíš sám na mostě. Mrzne.
Posloucháš, jak se zadrhává ozubí proudu,
zatímco v tobě bublají
siřičité spodní vody pochyb. 

A jako by tě ten s kopýtkem píchal do srdce
křivým štěpařským nožem.

Z díla Martina Cihláře. (Foto: Ivan Mottýl)

Po návštěvě Cihlářova depozitáře v kadeřnickém salonu by to ještě chtělo nějakou temnou bohumínskou tečku. Sklenici piva v pochmurném výčepu, kde se před denním světlem schovávají noční můry všeho druhu včetně těch lidských. Vládní nařízení ovšem hospodskou tečku zakazují.

Zamíříme na nádraží a v „knihovničce do vlaku“ ve vestibulu budovy náhodně sáhneme po několika svazcích a nejvíce nás zaujme román Zrádce národa z pera ostravského autora Vojtěcha Martínka z roku 1936. Trvá to, než se tečku pro „město bohů“ podaří najít, ale stojí za to:

„Hospodský dvůr byl temný, tvrdě vražený mezi jakési zdi, i nyní za rozsvětlené májové noci vlhký a kluzký. Bylo to dno zvonu, jenž byl ponořen do plísně a tmy. Táhl z něho pach sudů a tlícího dřeva, pivní oblak v něm zhoustl od dávných desítek let, jak už vydechují staré hospody.“

Martin Cihlář. (Foto: Ivan Mottýl)