Všeho dost, jen hudby Martinů ne! Nahrávka opery Tři přání je fascinujícím dokladem hudebního génia

Proč Martinů? Protože „život není žádná čekárna”.

A možná i proto, že to je jeden z hrstky skladatelů, které poznáte podle několika málo taktů. Možná taky proto, že ve 20. století vedle Leoše Janáčka nejvíc proslavil naši zemi v celosvětovém kontextu. Martinů si vytvořil vlastní originální řeč, která slučuje progresivní tendence s pevně zakořeněnou tradicí a úctou k hudebnímu odkazu předků. V jeho mimořádně mnohostranném díle mají významné postavení jevištní díla: 14 oper patří vedle děl Leoše Janáčka k tomu nejpozoruhodnějšímu v českém i evropském prostoru. Svou první operu Martinů napsal za svého pobytu ve Francii v letech 1926–1927. Bylo mu tehdy šestatřicet a měl už za sebou více než 150 kompozic.

Tři přání aneb vrtkavosti života na libreto Georgese Ribemont- Dessaignese jsou třetí operou Martinů. Mnohovrstevnaté dílo odráží ve spektru umělecký Babylon prvních desetiletí 20. století.  Skladatel zde originálním způsobem kombinuje žánr opery s nově vznikající estetikou filmu. Hudba zrcadlí atmosféru konce 20. let minulého století jako polystylový mix literárního dadaismu, jazzu, neoklasicismu, Pařížské šestky a dobových módních vlivů, přičemž vytváří bizarní, kolážovitý svět na hranici skutečnosti a abstrakce.

Z inscenace Tři přání. (Foto: Martin Popelář)

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo Tři přání aneb vrtkavosti života v překladu básníka Václava Renče, v němž bylo dílo inscenováno všehovšudy jen dvakrát. Opera zazněla v téměř kompletní verzi (vynechány byly pouze dvě filmové promluvy). Duchaplnou a k detailům pozornou režii Jiřího Nekvasila doplnila kvalitní scénografie Daniela Dvořáka a skvělé kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové. Jejich podobu v bookletu alba dokumentují barevné fotografie Martina Popeláře. Součástí textů jsou i biografické medailonky pěveckých sólistů. Tentokrát bohužel chybí zasvěcené průvodní slovo Jiřího Nekvasila, stejně tak postrádám muzikologickou nebo hudebně-sociologickou sondu, která by čtenáře seznámila s operní tvorbou Martinů a konkrétně tímto výjimečným dílem. Určitě by stálo za to zamyslet se nad kontextem a nadčasovou dramaturgií této opery kombinující naratologické postupy, jež se staly v kinematografii běžnými až za několik desetiletí…

Lucie Kašpárková a Josef Škarka. (Foto: Martin Popelář)

Nahrávka zachycuje pěvecké obsazení s Josefem Škarkou, Lucií Kašpárkovou, Jorgem Garzou a Evou Dřízgovou-Jirušovou, kteří se typově, pěvecky i herecky maximálně osvědčili. Výkon brněnského basisty Josefa Škarky upoutává výraznou hlasovou charakteristikou, spolehlivou dikcí a dobrou srozumitelností. Krásně zní soprán Lucie Kašpárkové, jejíž ušlechtilý témbr zvládá široké spektrum výrazových nálad. Mexický tenor Jorgeho Garzy potěší dobrou srozumitelností češtiny a velkým důrazem na dramatickou akci. A ryzí soprán Evy Dřízgové je jako vždy pojistkou naprosto zodpovědného a chápavého interpretačního pojetí, které vyniká svým přirozeným šarmem, široce koncipovanou charakteristikou postavy a skvělou artikulací. Tři přání však kladou vysoké nároky na všechny představitelské role. V nich excelovali také Lucie Hilscherová, Jana Hrochová, Václav Morys, Roman Vlkovič, Aleš Burda, či Veronika Rovná a mnozí další…

Jak tedy zní tato opera? Jako neuvěřitelný příval hudby nejrůznějších barevných odstínů. Hudby, která strhává pozornost více než spektakulární a často fantaskní děj. Martinů se zde už projevil jako geniální talent a autor, který má neuvěřitelně všestranný rozhled po soudobé hudbě, včetně tehdy populárních žánrů, voicebandu a moderních tanců. Opera Martinů obsahuje dechberoucí sborová čísla, která jsou variabilně kombinována se sólistickými výstupy. Častokrát jsou to nesmírně propracované struktury, které šokují svou rafinovaností, nadčasovou objevností a zvukovou svěžestí. Právě operní sbor NDM pod vedením Jurije Galatenka ze sebe v této opeře vydal maximum a jeho výkon lze označit skutečně za referenční.

Jorge Garza a Lucie Kašpárková. (Foto: M. Popelář)

Národní divadlo moravskoslezské připravilo nahrávku, která je nádherným svědectvím o špičkové umělecké kondici zdejšího ostravského divadla. A to jak po sólové, tak orchestrální a sborové stránce. Dirigent Jakub Klecker svým interpretačním pojetím nepodcenil vysoké nároky na orchestr a dokázal rozeznít hudbu Martinů tak, aby každá inspirace (jazzová, lyrická, taneční, pohádková) zněla konsekventně a stylově. Nahrávka má nádhernou grafickou výpravu, je přehledně opoznámkována a obsahuje komplexní informace o realizačním týmu. Uznání si zaslouží také výborná akustika a zvuková kvalita nahrávky, která je dílem dvou legendárních mistrů ostravské hudební a zvukové režie, pánů Františka Mixy a Lubomíra Výrka.

Viděno optikou dnešního posluchače, lze konstatovat, že Tři přání aneb vrtkavosti života jsou dílem, kterému porozumí víc (při kvalitní inscenaci) současné generace než tehdejší publikum. Dílem, které je neuvěřitelně osvěžující, invenčně opulentní a modernější než některé dnešní “moderní” opery. Z těchto premis a rovněž z extrémně komplikované syntézy filmu-opery pramení úskalí každé nové inscenace. Proto můžeme být vděční, že je nyní možné vrátit se k této výjimečné opeře nejúžasnějšího českého skladatele 20. století alespoň v její čistě zvukové, autentické a živé podobě.

Z operní inscenace Tři přání. (Foto: Martin Popelář)

Jak nadčasový byl Martinů, když v posledním vokálním kvartetu nechal rozeznít věty: Plula loď, loď krásná ze zlata, všeho dost, jen lásky ne. Jak přiléhavě to sedí na dnešní dobu a její společnost.

Až se mi chce zvolat z plných plic: Všeho dost, jen hudby Bohuslava Martinů ne!