Opíjení se odlakovačem na nehty, piliny a prach v debutu básnířky Nely Bártové

Nela Bártová, známá také z hudebního projektu Lowmoe, do světa poezie „skáče po hlavě“, podobně jako třeba v osmdesátých letech minulého století femme fatale Soňa Záchová, kterou tehdy Jaromír Nohavica zvěčnil v jednom ze svých nejpovedenějších songů Mladičká básnířka: „Pod paží nosila / rozepsané rukopisy / ráno se budila / vedle záchodové mísy / životem potřísněná / múzou políbená / plná zázraků.“

Z generační výpovědi Nely Bártové mám podobné pocity jako z citované Nohavicovy niterné písně. „Hoří mi oděv / přímo na nohou / opíjím se odlakovačem na nehty / zuby mi v ústech vybuchují / ohňostroj / a ven se sypou po kouscích / jako konfety,“ píše. A vzápětí přemítá, zda lze tuhle jízdu vůbec zastavit: „Kvalitní party / přesto vyhledávám / nejbližší spoje domů / ale nacházím pouze minulé termíny / znamená to tedy, že není cesty zpět?“

Básnířka mluví z duše „speedové“ generace. Někdy s obrazností Joyce Mansourové či Svatavy Antošové, jindy skoro prozaicky: „Táta mi na poličce našel koule a speed / šílenství řev honička na kolech / takže proto si zhubla smažko.“ A v žádném případě nevěří „fotříkům“, kteří jí chtějí mluvit do života: „Přichází pro nás plešatí lidi / víme že jim nemůžeme věřit.“

Je to upřímná a zároveň podstatná zpověď. Hlas generace, který k padesátníkům většinou nedojde, když má jen hudební podobu (rap, noise atd.). Když se ale tento hlas vytiskne v básnické sbírce „černé na bílém“, má šanci přispět i k překlenutí generačních neporozumění. Jo, i tohle dokáže literatura.

A starý pivní páprda, podobný autorovi tohoto textu, určitě ocení následující cestovní stesk. Romantiku namíchanou s tvrdou realitou, že jsme Západ nedohnali ani za více než třicet let po sametové revoluci: „Německo nebo Itálie / to máš jedno / sleduji televizní stanici letní louka / předpověď počasí / hlásí který kytky / porostou jako / houby po dešti / ale k čemu to je / když pivo / tady stojí / dvě kila.“

Podobně jako básník Pavel Novotný, také Nela Bártová naslouchá hlasu ulice. Třeba barvité řeči mladých frajerů s „bourákem“, což je vlastně stále se opakující cyklus. Vždyť podobně už nad nějakou tou fordkou „básnili“ páskové z padesátých let: „Bacha z toho výfuku / vidíš jak je to zežehlý / támhle na tý zdi / to minule zapomněl vole / skončil tam spálený / ser na to nedávej / tomu moc plynu hlavně / to netúruj ty vole.“

Ano, i taková obecná čeština už patří k ostravským teenagerům, ale pořád se dá zaslechnout i jadrná chacharština: „Tvarůžky klobas na česneku a pivo / ta mucha mě tu sere už dva dny / já ji chci zabít ale to nejde / cheš sušenku / já už pujdu dopiče zachvilku.“

Stejně jako výtvarnou Cenu Jindřicha Chalupeckého mohou vyhrávat literární díla, sbírka nutně nemusí být čirým „básnictvím“, vždyť připomenutý Pavel Novotný je letos nominován na básnickou Magnesiu Literu. Navíc to neznamená, že Nela Bártová na poselství veršů rezignovala, neboť dobře ví, kde jsou dveře k takzvané „výsostné poezii“. Třeba když přemítá o pomíjivosti nábytku, tedy i konečnosti lidského bytí: „Někdo by ho třeba chtěl / ale dřív se dostane / pod cirkulárku / zůstanou piliny / a pak jen prach.“

Ale vzápětí už se zase sjíždí divoká voda na katamaránu: „Já jsem zamkla tyvole / za co vole za co / nechlam se ty / mami jdi radši / já tu nejdu tyvole nechceš / jít radši venkem / no tak jako já to mám / odemknout.“

Sbírka je opatřena zářivými ilustracemi Kateřiny Šilerové i QR kódy, které vybraným textům dávají další rozměr. Svítí to tedy, hřeje to (v duši), hádej, hádej, co je to? Sbírka s beatnickým názvem Na konci chodby je ráno.

Pokud tedy mohu ke zdařilému debutu Nely Bártové přidat nějaké „fotříkovské“ doporučení, znělo by takto: „Rozhodně pište dál!“

Nela Bártová: Na konci chodby je ráno. Ilustrace: Kateřina Šilerová. 124 stran. Vydalo nakladatelství Bílý Vigvam v roce 2021.