Narozeninový koncert Jiřího Hanouska zaujal spolehlivou technikou a hráčským charismatem

Jiřího Hanouska nemůže člověk, který se alespoň trochu zajímá o klasickou hudbu, v Ostravě přehlédnout. Jeho vysoká postava, specifická chůze, charakteristický tvar obličeje a úst, vyšší útlý hlas a hlavně interpretační charisma – to vše z něho dělá osobnost, kterou si zapamatujete. Charakter a povahové vlastnosti, kulturní rozhled a noblesní vystupování jsou rovněž nedílnou součástí tohoto umělce, který je považován několik desítek let za jednoho z nejlepších českých violoncellistů.

Ke svému životnímu jubileu Hanousek dospěl za pevného zdraví a může se spokojeně ohlédnout za bohatou uměleckou kariérou, kterou provázely úspěchy na soutěžích a výrazná sólová i komorní činnost. Violoncellistu lze v normálních dobách potkat u prvního pultu violoncellové skupiny Janáčkovy filharmonie, kde se celá léta střídá se svým neméně výborným kolegou Ivo Fišerem. Nicméně Hanousek se do uměleckého důchodu prozatím nechystá, o čemž svědčí také jeho pondělní recitál. Pro něj violoncellista zvolil populárně laděný program, složený především z kratších, žánrově pestrých skladeb.

Modlitba Ze židovského života č. 1 amerikanizovaného Švýcara Ernesta Blocha představovala ideální zahájení koncertu. Orientální kolorit a jemné náznaky židovského folkloru v Hanouskově artikulačně věrohodném podání působily přesvědčivě a energicky. Ostravský cellista dokázal všechny folklorní aluze modelovat s neklasickou bezprostředností a drajvem.

Sonata č. 6 A dur Luigi Boccheriniho Hanouska podle vlastních slov provází od vysokoškolských studií. Hrával ji také na soutěžích v různém nástrojovém obsazení. Vyznačuje se útulnou atmosférou, vyšperkovanou melodikou a jasnou harmonií. Z třívěté sonáty zazněly části Largo a Allegro, jejichž virtuozita je oříškem i pro znamenité violoncellisty, jakým je Hanousek.

Velmi zajímavou úpravu Etudy op. 25 č. 7 Fryderyka Chopina vytvořil skladatel a slavný ředitel leningradské konzervatoře Alexander Glazunov. Zlé jazyky tvrdí, že geniální básník klavíru Chopin pro jiné nástroje skládat neuměl, ale kdo slyšel jeho violoncellovou sonátu, ví, že to není pravda. Glazunovova úprava je mimořádně podařená a dá se říci, že dává oběma nástrojům velmi hezké možnosti uplatnění. Však je také oba interpreti adekvátně využili.

Dmitrij Šostakovič napsal své Adagio a Jarní vals z 2. baletní suity jako překvapivě neoromantickou záležitost s retrospektivním nádechem. Možná jako úlevné nadechnutí a chvilkové zapomnění na marasmus, v kterém musel dennodenně žít. Obě věty Hanousek zahrál s velkou energií a temperamentem.

„Je to posluchačsky vděčný hudební klenot“, řekl Jiří Hanousek o následující skladbě Valse triste z baletní pantomimy Pohádka o Honzovi Oskara Nedbala. A měl naprostou pravdu. Nedbal se dnes bůhvíproč skoro nehraje, přitom jeho baletní suity jsou mimořádně přístupnou klasikou, která ovšem není ani trochu kýčovitá. Je výborně a stylově napsaná a někdy až marnotratně hýří melodickou invencí.

Valéry Arzoumanov je autorem díla Trois danses, z něhož interpreti zahráli část Tanec č. 1. Vtipně rozpustilý, instrumentačně hravý tanec je adaptací z houslového originálu. Skladba je velmi efektní, virtuózně stylizovaná, někdy však možná až příliš na úkor nějaké výraznější myšlenky, která by uvízla v hlavě. Arzoumanovova prskavka alespoň poskytla další příležitost blýsknout se po technické stránce projevu. Hanousek s Novotnou také své nástroje rozezněli pěkně od podlahy.

Maurice Ravel a jeho Pièce en forme de habanera zase zahrály na španělskou folklorní strunu. Impresivní, ale současně ohnivá hudba. Vkusně zněla úprava části Touha z klavírního cyklu Mládí od Vítězslava Nováka. Osobně mám Nováka velmi rád, protože si dokázal zachovat svou tvář a rozpoznatelnou melodiku, aniž by působil sentimentálně. Ono totiž nejde o to psát neustále novým způsobem (to je ostatně nesmysl), ale tvořit vždy tak, aby skladba byla výrazem myšlenkového mikrokosmu nebo duševního pnutí. Je dobře, že se jeho hudba poslední dobou častěji objevuje na pódiích. David Popper a jeho Uherská rapsodie op. 68 koncert k jubileu Jiřího Hanouska svižně uzavřela.

Spolehlivá technika, zvučný a líbezný tón a hlavně hráčské charisma, jež s neomylnou přesností propůjčuje všem skladbám ideální výraz, šmrnc a sametovou kantilénu. To jsou zřejmé rozpoznávací znaky uměleckého mistrovství Jiřího Hanouska. Jednu věc k úvaze bych však přece jen měl. V Boccheriniho skladbě jsem měl dojem, že intonační stránka přednesu byla občas na hraně, že skladby, cílící čistě na technickou exkluzivitu, by mohly nahradit lyričtější nebo naopak hudebně dramatické kompozice, v nichž by jasně vystoupla Hanouskova markantní muzikalita a dar vystihnout podstatu skladby.

Výbornou volbou byla ovšem klavíristka Eliška Novotná, která svou elegantní a přesnou souhrou vytvořila báječné zázemí. Přenos sice neměl úplně optimální zvukovou kvalitu, ale je jasné, že ne vždy a za všech okolností si lze v současné době dopřát špičkovou techniku a odpovídající nástroj.

Suma sumárum: jednalo se o velmi příjemný narozeninový koncert k šedesátinám muže, jehož přínos umělecké hudbě Ostravy je naprosto nezpochybnitelný a obdivuhodný.