Herec Jakub Burýšek: Nenosit roušky a respirátory na veřejnosti je strašná bezohlednost

Náš předchozí rozhovor proběhl před rokem a dvěma měsíci, v únoru 2020. Tehdy jste právě v Divadle Petra Bezruče oslavovali smršť nominací na prestižní divadelní ceny, z nichž jedna také patřila vám za roli Zdeny Koubkové v inscenaci Transky, body, vteřiny. Promítl se nějak ten úspěch do vašeho života divadelního i osobního?

Těžko říct. Jak už jsme si minule říkali, člověka tyto úspěchy spojené s divadlem a inscenací velmi potěší. Ale že by se to vyloženě promítlo do mého života, to teda nevím… S každou další rolí začíná člověk jaksi nanovo. Myslím si, že v naší branži je důležité nezpychnout a zůstat nohama na zemi, neboť jinak by mohl přijít velmi rychlý a smutný náraz.

Nepřišla žádná nabídka, jak se v divadle říká, lano hozené z nějaké prestižní pražské scény? Vlastně omlouvám se, Divadlo Petra Bezruče je samozřejmě také prestižní scéna…

Ne, nic takového. Jak říkáte, žádné lano jsem nedostal. I když, možná přece jen něco přišlo, natáčel jsem audioknihu. Tedy vlastně dvě audio knihy.

To bylo poprvé ve vaší kariéře, tedy natáčení audioknihy?

Ano, poprvé. A jsem velice rád a vděčný za takovou zkušenost.

Tak povídejte, jaké to bylo?

Obě knihy jsou si podobné v tom, že se střídají kapitoly vyprávěné mužským a ženským hlasem. Nahrávali jsme spolu s úžasnou Sárou Erlebachovou z Národního divadla moravskoslezského, se kterou jsme potkali už na konzervatoři. Dost mě to lákalo, avšak bylo to pro mě dost těžké. Právě proto, že to bylo poprvé. Neměl jsem skoro žádné zkušenosti s prací před mikrofonem. Tušil jsem, co všechno to bude obnášet, ale i tak měl se mnou režisér Vladan Hýl spoustu práce.

Představte čtenářům oba tituly …

Ten první se jmenuje Pán čarodějů od Petry Slovákové. Pokračování Střípků času, které Sára natočila jako první díl sama. Dostal jsem možnost propůjčit svůj hlas postavě Petra. To bylo super. A pak jsme nahrávali takové teenagerovské drama o konci světa., jmenuje se to Konec a napsal to Mats Strandberg. A to bylo taky parádní. Takový napínavý.

Konec světa pro teenagery? O čem to je?

Je to takový detektivní román o blížící se apokalypse. Objeví se tam téma lásky, přátelství, beznadějně, ale i smrti a strachu z ní. Hlavní postava Simon, kluk zamilovaný do vysněné holky, se dozví, že jim zbývá jen určitý čas, než na planetu Zemi dopadne kometa Foxworth a zničí veškerý život. Dívka to nese těžko, začne brát drogy a nakonec ji najdou mrtvou. To je ovšem teprve začátek knihy. Dál bych asi neměl vyprávět, ať to pro případné posluchače zůstane napínavé.

Mluvíte o případném konci světa. Vy sám vidíte něco, co by v této chvíli vážně ohrožovalo život na naší planetě nebo alespoň lidi jako takové?

No tak třeba právě teď žijeme v době pandemie a nikdo neví, jak to skončí.

Já tedy doufám, že dobře. Lidstvo si s tím nakonec poradí. Tedy když budeme rozumní.

No právě, taky v to doufám! V divadle už jsme to měli taky a objevil se i těžký průběh. To samé u nás doma.

Vidíte, a stále jsou mezi námi takoví, kteří tuhle patálii zlehčují, někteří vůbec nevěří, že nějaká pandemie existuje, jiní nedodržují žádná ochranná opatření. Co byste jim vzkázal vy, Jakub Burýšek, herec, v jehož divadle se stalo, že lidé onemocněli a přežili se štěstím i těžký průběh nemoci?

Prosím, buďme ohleduplní! Protože to nebezpečí tady fakt je! Ať se ti lidé podívají na to, jaká spousta lidí bojuje o život v nemocnicích! Mně samotnému se stalo, že jsem byl nakažený a nevěděl jsem to. Jel jsem domů pozdravit rodiče, dali jsme si kafe, pokecali jsme a navečer jsem jel k sobě zpátky do Ostravy. Byl jsem s rodiči asi pět hodin. Bylo to v září a já si z nějakého důvodu nechal na puse a na nose respirátor. Naši se divili, ale já řekl, že to tady všude lítá a já z toho mám strach, že bych je mohl nakazit. Snesli to. Bylo to ve středu a v pátek se dostavily příznaky. Naštěstí byl průběh lehčí.

Vy na základě vlastní zkušenosti vzkazujete lidem, ať jsou ohleduplní. Jenže já byl před chvílí venku. Všude plno lidí bez roušek a respirátorů.

Tohle mi přijde jako hazardování. Nejen se svým zdravím, ale i se zdravím ostatních. Přece nejde jen o ně!

Sešli jsme se k povídání o divadle, a mluvíme o úplně jiných věcech. Jenže ta témata se sama hlasitě hlásí. Například molekulární biolog Václav Hořejší hovoří o době vypjatého sobeckého individualismu, o lidech, kteří protestují proti podle nich přehnanému právu na život na úkor svobody. Tito popírači pandemie chodí schválně bez roušek a respirátorů vědomě, a to i za cenu úmrtí jiných.

Ale to je přece strašná bezohlednost!

Nerozčilujte se, já s vámi souhlasím. Vy k těmto lidem samozřejmě nepatříte…

Já mám právě úplně jinou bublinu. Myslím tím lidí kolem sebe.

Co lidé vám blízcí považují za důležité?

Dodržovat pravidla. Zdravou bezpečnost. Být k sobě ohleduplní. Dnes už nás naštěstí v divadle pravidelně testují, přesto se stále bojíme. Někteří kolegové už jsou i očkovaní.

Na tomhle místě bych si dovolil ještě zmínit jedno téma na které jsem při našem rozhovoru zapomněl, myslím tu záležitost kolem návštěv herců Divadla Petra Bezruče v různých sociálních zařízeních. Zúčastnil jste se toho? A jak to všechno vlastně vzniklo?

S nápadem na projekt Stará láska nerezaví přišel tuším náš umělecký šéf Honza Holec. Posláním projektu je zprostředkovávat příběhy. A jelikož to teď nejde úplně  na jevišti, skrze inscenace a postavy, rozhodli jsme se obrátit na naše seniory. Zajímají nás jejich příběhy, první lásky i zklamání, zkrátka jejich osudy, které se momentálně našim divákům snažíme zprostředkovat alepoň formou video medailonků. Já už jsem mohl být párkrát součástí tohoto projektu a překvapilo mě, jak náročné je umět naslouchat a rozhovor nějakým způsobem směrovat. Na druhou stranu se třeba člověk dozví spoustu nových historických informací, nad kterými se s údivem usmívá nebo má co dělat, aby neměl slzy na krajíčku.

Ještě jedna otázka v tomhle kontextu: pro mnoho lidí jsou dnes důležité peníze, které se dají na pandemii vydělat. Nemluvím jen o těch, kteří chtějí zbohatnout za každou cenu, ale i o těch, kteří prostě vidí příležitost, protože vždy byli orientovaní na zisk materiálního bohatství. Co v té vaší bublině? Jsou tam peníze na první místě?

Ne!

Tak co tedy?

No, asi… asi setkávání se s přáteli, to, že jsme spolu, život s lidmi, se kterými se cítíme dobře a chceme s nimi být, to je přece šťastný život, nebo ne?

Zase bych s vámi asi souhlasil, i když oba víme, že k životu potřebujeme zajistit finančně alespoň základní potřeby a ještě by mělo zůstat něco peněz na rezervu a nějaké to malé dělání si radosti… Pořád se nám nedaří opustit téma spojené s pandemií. Mluvíte o setkávání. Tam přece patří i setkávání s diváky v hledišti. Bez nich přece divadlo jako takové nemůže existovat. Určitě jste ale v poslední době hráli jen před kamerami a natáčeli nějaké streamy pro diváky, kteří nemohou za vámi do hlediště vašeho divadla. Jaké to bylo?

Tak třeba jsme hráli živě Bezruče v 60ti minutách. Pouze tedy internetový přenos.  Byli jsme při tom velmi nervózní. Po dlouhé době jsme stáli na jevišti, z toho jsme měli radost. Nicméně v sále jsme měli jen pár kolegů ze souboru, abychom si je mohli vytáhnout na jeviště jako případné diváky. Ta zpětná vazba od diváků je moc důležitá. Jasně že nám chyběli. Byli jsem pěkně zpocení, byla to fuška.

Když je prázdné hlediště, jak se vy osobně cítíte? Nebo jinak, když je plné a vy máte zrovna v roli ne nějaký dialog s kolegou v další postavě, ale monolog, který vám umožňuje oční kontakt s divákem, využíváte toho? Potřebujete to?

Jak kdy. Nejvíc vnímám tu energii. Když je to publikum živé a reaguje. Ten přímý kontakt, to záleží na situaci a na inscenačním klíči. Třeba v Mládí v hajzlu, tam jsem měl mnoho monologů, které však měly být dialog s divákem. Takže jsem si vybíral někoho tam a někoho o kousek vedle a tak. Ale jednou se mi také stalo, že jsem zaznamenal, a to ve stejné inscenaci, ale ve scéně, ve které jsem hrál ve tmě s baterkou v ruce, nějaká světélka v hledišti. To byly mobily! Těm děckám jaksi nedošlo, nebo došlo, ale bylo jim to jedno, že když se všude zhasne, budou vidět právě ti, kteří místo nás sledují někoho na Facebooku, Instagramu nebo něco jiného někde na webu.

To je také určitá pandemie … Pandemie závislosti na internetu. Ale to už je opravdu téma na úplně jiný rozhovor…

Jo, ale ještě vám to dopovím. Mě to tak naštvalo, že místo toho, abych si baterkou nasvítil vlastní tvář a skrze svůj výraz jim předával něco ze hry, tak jsem tou baterkou svítil právě na ty, kteří měli v rukou ty zapnuté mobily. Byli zaskočení, mobil schovali. Ale byli tam také takoví, kteří ho zase zapnuli. A já na ně najel zase, klidně třeba i natřikrát, než jim to došlo a nechali telefon vypnutý.

Víte, tohle je složitá situace. Jistě, ve školním věku by pro děti a mládež měla platit pravidla, že tohle se dělá a tohle se nedělá. Ale jinak já třeba nezazlívám lidem, že nechodí do divadla, když je to nebaví, a chodí třeba na fotbal, na hokej nebo se toulají v přírodě. To je v pořádku. Tak trochu je mi jich líto, když pomyslím na to, o co jsou ochuzeni. Ale vraťme se zpět k začátku našeho rozhovoru. Připusťte situace, ve kterých by vám zazvonil telefon a ozval by se někdo, kdo by vám na základě vašeho získání Ceny kritiky nabídl nějakou roli. Co byste cítil a jak byste odpověděl?

Haha! To jste mě pobavil, myslím, že někde úplně hluboko uvnitř mě v něco takového tak trochu pořád doufám. Dostat nabídku na roli a bez konkurzu! Wow! I když. no, v duchu bych si řekl Jo! Ale odpověděl bych asi, že neříkám ne, ale že bych si i napřed rád přečetl scénář. A pak bych si pohlídal první dojem, jestli mě to zaujalo při prvním čtení, jestli mě to něčím oslovuje.

Dobře, půjdu ještě dál: Budou přímo tři nabídky. První bude na hlavní roli v současné bulvární komedii velmi úspěšného autora velmi lehkého zábavného žánru, druhá bude třeba nabízet roli detektiva v detektivce a třetí nabídne charakterní roli ve hře světového dramatika a ve vážném žánru. Co byste upřednostnil?

Asi ten třetí případ. Protože tam by mohlo být nějaké poselství, které by třeba mohlo rezonovat. Nebo by v tom mohlo být něco, co by se lidem dalo předat. Ale to už hodně fantazírujeme na téma Burýšek na roztrhání (smích) a já si takové snílkovství, pakliže se u něj přichytím, spíše zakazuju.

Pojďme přímo do vašeho divadla. Stejně jako kolegové v jiných divadlech jste teď zkoušeli takzvaně do šuplíku, prostě máte teď připravené nové inscenace pro tu chvíli, až se divadla otevřou. Nebo ještě něco teď zkoušíte. Tak na co pozvete publikum do Divadla Petra Bezruče? A v čem hrajete?

Nazkoušeli jsme Lásky jedné plavovlásky, v tom hraju postavu Maňase, mladého vojáka, který hledá ideální rozptýlení v klínu nějaké slečny. Pak se nazkoušela Skořápka, jevištní adaptace prózy Iana McEwana. To je práce Miřenky Čechové a Petra Boháče ze Spitfire Company, v tom ale nehraju. Měli se dělat Bratři Karamazovi v režii našeho šéfa Honzy Holce, na které se těšil celý soubor a zejména pánská šatna. Ti nás snad neminou a prozatím se na ně můžeme těšit až v příští sezóně.  A teď právě zkoušíme Špinarku s Markétou Matulovou v hlavní roli. Autorem textu a režie je Tomáš Dianiška, stejně jako tomu bylo u inscenace Transky, body, vteřiny. Na to se moc těším, hraju v tom Věřina bratra Luboše.

Oslavíte znovuotevření divadla?

Tak doufám! Určitě!

Čím jste si zpříjemňoval tu dobu uzávěry?

Byli jsme na chatě. Sledoval jsem filmy a seriály. Chodil běhat a koupil jsem si členství na Dramoxu, takže využívám volné večery k rozšíření svého divadelního přehledu v ČR. Vařil  jsem nějaké dobroty.

Rád vaříte?

Ale jo. Ano.

Tak můžete pozvat kolegy na nějaký váš kuchařský majstrštyk. Co to bude?

Nějaký dobrý steak! Pořádný kus masa s fazolkami a slaninou, pečenými bramborami a pepřovou omáčkou. Jako dezert třeba nějaká roláda.

To zní skvěle! Co se bude pít?

Podle toho, kde budeme. Když u nás doma, tak slivovice.

A když na chatě?

Tak nějaké dobré vínko. Nebo šáňo!

Dobrou chuť a dobrou zábavu!