Art návštěva, zastavení druhé: Fotograf Jaroslav Malík hledá duši (i duchy) Landeku a Zlatých Hor

Hned při vstupu do bytu fotografa Jaroslava Malíka dýchne na návštěvníka něco trampského až westernového. Jsme na pomezí Moravské Ostravy a Přívozu, město tady ale ustupuje zlatokopecké romantice z knih Jacka Londona. Předsíň a částečně i kuchyň připomínají zálesácký srub, za což může i roubené obložení přitisknuté ke stěnám činžovního bytu. A to už traper Malík zve návštěvu ke stolu, k nezbytné „ohnivé vodě“ a závinu, který právě vytáhl z trouby.

Uvítání vlastnoručním závinem. (Foto: Ivan Mottýl)

Fotograf vypráví o Zlatých Horách a okolí, jeho přátelé v Jeseníkách zase asi hodně slyší o Ostravě. „Ze Zlatých Hor pocházela Elisabeth Vietzová, matka Franze Schuberta,“ poznamená umělec, jen tak mezi řečí, abychom pořád neřešili ostravské kauzy. Schubert dokonce v roce 1816 napsal skladbu Auf der Riesenkoppe, která opěvuje Biskupskou kupu, výraznou horu s rozhlednou tyčící se nad Zlatými Horami. To rozkročení mezi ostravské a zlatohorské šachty je něčím osudové. „Jednou jsem zapomněl cosik na kolejích a vykolejil vagónek. Přišel stokilový chlápek a několikatunový vagon pajzrem a jedním pohybem nahodil zpět,“ vzpomíná Malík na práci v rudných dolech.

Na rudné i kamenouhelné doly také odkazuje celý tvůrčí život. Mimo jiné v díle, na které jsme právě natrefili v ateliéru, neboť celý byt je zároveň i pracovištěm. Je to typická malíkovská koláž. „Tohle je moje srdcovka, ty známky. Souvisí to všechno s velkou sbírkou známek mého otce, kterou jsem ale nikdy neviděl.“

Na vysvětlenou pro nezasvěcené: Malík motivy různých známek rozvíjí ve fotografickém konceptu, v tomto případě jde o známku s ostravskými horníky a hutníky a heslem: „Ostravsko – železný základ socialismu.“

Sukulenty a kaktusy všude. (Foto: Ivan Mottýl)

Je to byt plný kaktusů a sukulentů, touhle pěstitelskou zálibou je fotograf proslulý. Ale řeč se vede spíš o těžbě. Z dolu Zlaté Hory – Západ bylo v letech 1990 až 1993 vykutáno 1523,59 kilogramu zlata, tahle poslední zlatonosná šachta se ale v roce 1993 navždy zavřela, poslední vozík byl vytěžen 17. prosince. Poslední vozík černého zlata v Ostravě vyjel na povrch jen o půl roku později, 30. června 1994 z Dolu Odra (dříve Vítězný únor a František), což je šachta vzdálená sotva kilometr od dnešního ostravského bydliště Jaroslava Malíka.

J. Malík ve svém ateliéru. (Foto: Ivan Mottýl)

Když loni Jaroslav Malík odešel do penze a opustil místo váženého pedagoga na Střední umělecké škole v Ostravě, chvíli zvažoval, zda nemá svůj ostravský byto-ateliér prodat a trvale se vrátit do Jeseníků. Záhy mu došlo, že to není možné. Že by tady nechal polovinu srdce, a ta druhá půlka by v Jeseníkách přestala bít ze stesku po Ostravě. Vždyť nejnovější cyklus, na kterém zrovna pracuje, je zasvěcen ostravskému Landeku.

Čarodějný motiv pro cyklus Landek. (Foto: Ivan Mottýl)

Na bájný Landek to má z bytu jen tři kilometry. Pokud má Ostrava nějaký historický středobod, tak je to tento kopec nad soutokem Odry a Ostravice, kde černé uhlí používali už lovci mamutů. Vznikající Malíkův projekt volně navazuje na cyklus Matička Ostrava, město měst vystavený v roce 2007 ve Fiducii. „Ostravu fotil kdekdo, všichni ti Sikulové, Kolářové, Gabčanové, a dělali to skvěle. Proto se snažím jít jinou cestou,“ přemítá. Na Landeku tedy nehledá uhelné sloje vycházející na povrch ani typické či atypické pohledy na Důl Anselm.

Spíš pátrá po něčem mezi řádky, co se vyjeví až následnou intervencí do snímku. Anebo svými zásahy do fotky alespoň naznačí cestu, jak dílo číst. V počítači tedy zatím ukazuje jen „polotovary“, k výslednému dílu je daleko. „Landek se mi vlastně dřív vůbec nelíbil, považoval jsem ho za takový profláklý turistický kopec s muzeem a kýčovitými sochami lovců mamutů. Mimo hlavní stezky jsem ale překvapivě našel divočinu, nedotčená místa podobná pralesům.“

Nad motivy z Landeku. (Foto: Ivan Mottýl)

Na Landeku fotí dva roky, a když zrovna pobývá v Ostravě, vydává se na kopec třeba i několikrát v týdnu. A v té divočině na periferii města hledá něco, co tam mohli vidět už dávní předkové, včetně těch lovců z doby asi před dvaceti tisíci lety. A stejně jako hledá duši (i duchy) Zlatých Hor, pokouší se na Landeku porozumět vnitřní řeči kopce. A to doslovně. V té pralesní změti občas potkává i duchy, alespoň umělcova fantazie je tam dokáže vidět. „Tady je třeba nějaká postava podobná čarodějnici,“ ukazuje jeden ze snímků z landecké divočiny.

Další motivy z Landeku. (Foto: Ivan Mottýl)

Což o to, Landek je odnepaměti opředen mýty. „To dověděl se černokněžník v nedalekém lese bydlící,“ líčil Landek už v roce 1877 Karel Jaromír Bukovanský v knize Slezské báje a pověsti národní. Jarní pálení čarodějnic, kterým je dnešní Landek pověstný, je bohapustá zábava kopírující tep doby. Osamocené hledání „tajemných siločar“ je o docela jiných pocitech.

Zvláštní siločáry vyzařuje i Malíkův byt, s obzvláštní citlivostí je vnímají hlavně návštěvy z řad umělců. Třeba mladý ostravský fotograf Ondrej Durczak, jenž je nyní i pedagogem a doktorandem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Durczak v tomto bytě přesně věděl, kdy to zmáčknout. Když třeba zahlédl mucholapku a v pozadí i Mistra fotografa.

J. Malík objektivem Ondřeje Durczaka.

Durczak byl svého času dokonce žákem Jaroslava Malíka na Střední umělecké škole v Ostravě. Kdo se totiž dostal do spárů tohoto pedagoga, získal i mimořádnou šanci naučit se s pomocí fotoaparátu nahlížet také do vnitřních a na první pohled neviditelných krajin Ostravy, Ostravska, Jesenicka a také celých Sudet.

Galerie Fasáda v Praze. (Foto: archiv galerie)

A co nejbližší výstava? V době pandemie asi žádná není na obzoru. „Ale je, v pražské Galerii Fasáda, vernisáž je naplánovaná na 22. duben,“ překvapuje Malík. Tahle galerie funguje výhradně jako venkovní a jako výstavní plochu využívá jednotlivá zaslepená okna ve třípatrovém činžovním domě v Divadelní ulici nedaleko Národního divadla. Barák totiž poničil výbuch plynu a než bude rekonstruován, dostal druhotné a skvělé využití.

Ostravsko-zlatohorský umělec v jednom z oken vystaví dílo spojené s Lennonovou zdí v Brně a osudy svých předků. Hlavně s dědečkem Emilem, jehož poznal jen z vyprávění matky a z pěti dochovaných fotografií, a který v roce 1942 zahynul v nacistickém koncentračním táboře Stein. Malík se v kolektivní fotografické výstavě s názvem Naděje v Galerii Fasáda setká například s Libuší Jarcovjákovou, Ditou Pepe nebo Pavlem Márou.

Dílo J. Malíka pro Galerii Fasáda.

Loučení v zálesácké předsíni bytu Jaroslava Malíka je jako odjíždět na dlouhý vandr a hledat po světě nový claim. Žádný sentiment, teď je nejdůležitější uposlechnout volání dálek, tak jak o něm píše již zmiňovaný Jack London: „Vzduch se jen třpytí a jiskří a člověk to přímo cejtí v krvi, jak s každým nadejchnutím nasává novej život. A v tý chvíli, chlapče, je ti svět příliš malej a popadne tě touha po cestování.“ Vzhůru na cesty, za týden se na tomto místě setkáme nad třetí Art návštěvou.