Z Valašska mě na šachtu zlákal ostravský náborčík, vzpomíná spisovatel a kritik Ladislav Vrchovský  

Beletrie s hornickou tematikou je o něco mladší než samotná těžba na Ostravsku, její počátek je většinou svázán s devadesátými lety 19. století. Jaké dílo spojené s hornictvím považujete za nejpodstatnější?

Asi román Pestré vrstvy spisovatele Ivana Landsmanna, který vyšel v roce 1999. Po roce 1945 a zejména 1948 byla tématika hornictví zpracovávána téměř výhradně ideologicky. Vznikaly tendenční prózy, které mě příliš neoslovovaly.

Myslím, že skoro nikoho, třeba knihy Josefa Fraise a dalších normalizačních autorů. 

Všechna tahle díla překonal až právě Ivan Landsmann, především dokonalou autentičností, znalostí prostředí, havířskou mluvou. Knihu začal psát v holandské emigraci v roce 1986, a to na popud Jaroslava Hutky. A už se nemusel ohlížet na žádnou ideologii ani autocenzuru.

A co předválečná beletrie s havířskými motivy?

Tak samozřejmě, pokud je to autentické, tak jsem to schopen číst. Vilém Závada, Petr Bezruč a mnozí další.

Po roce 1989 se o hornictví psalo spíš okrajově, i když k tématu občas zabrousil třeba prozaik Jan Balabán, a to s nátiskem sobě vlastním. Teď se ale hodně mluví o dvou ženách, které k tématu promluvily docela hlasitě. Co říkáte na jejich knihy?

Asi myslíte Kamilu Hladkou a Karin Lednickou. Obou těch knih si velmi cením za jejich hodnověrnost, i když každá je jiná. Dokumentární próza Hornické vdovy Kamily Hladké je velmi pravdivá, sám jsem totiž poznal anebo pořád ještě znám řadu hornických vdov. Teď se mi třeba vybavuje osud rodiny rekordmana Milana Žabčíka, který na Dole Antonín Zápotocký v Orlově, kde jsem také pracoval, vytvořil světový rekord v těžbě uhlí kombajnem a prezident republiky mu dal v roce 1973 titul „hrdina socialistické práce“. Ale byl to úplně normální chlap. Když pak náhle zemřel, jeho vdova mi říkala: „K čemu to všechno bylo.“

Šikmý kostel Karin Lednické považuji spíš za komerční sentimentální román, tam onu autentičnost necítím.  

Šikmý kostel je samozřejmě o něčem jiném. Je to román o proměně regionu, o celém tom procesu, jak tento region poznamenalo uhlí, a to jak pozitivně, tak i negativně. Pro mě jsou obě ty knihy skvělé!  

Z práce v dolech Ostravsko-karvinského revíru jste po revoluci sám vytěžil dvě prózy: Otřesová sloj Vladimír a Z podzemí ke slunci. Kdy jste se poprvé naživo setkal s havířem, neboť tam hledám počátek těch knih?

Bylo mi třináct let, tehdy se můj švagr a bratr mé sestry rozhodl odjet z Valašska do ostravských dolů, aby si vydělal peníze na koupi družstevního bytu.

Pamatujete si, na jakém dole pracoval?

Na Dole Zárubek ve Slezské Ostravě. Ten už dnes nestojí, ale připomíná ho památník, v němž je zasazena jedna lanovnice z těžní věže.

Lanovnice, to jsou ta velká ocelová kola na těžních věžích?

Ano.

Jak byl švagr v Ostravě spokojen?

Když se asi po třech týdnech vrátil domů na Valašsko, ptal jsem se ho zvědavě na první dojmy. A tu odpověď si pamatuji dodnes: „To je hrůza, nevím, jak tam ty tři roky vydržím.“ Podepsal smlouvu na tři roky.

A vydržel?

Pořád říkal, že musí. Jinak ty peníze na byt nedá dohromady. Kdykoliv se vrátil z Ostravy, cítil jsem v jeho vyprávění strach, dnes bych řekl, že byl z té práce frustrovaný. A měl vlastně jediné přání, aby ty tři roky nějak ve zdraví přežil.

Proč jste se záhy též vydal do ostravských dolů? To vás osud švagra neodradil?

Když jsem končil devátou třídu základní školy, táta mi říkal, že s důchodem 360 korun měsíčně mě nemůže živit někde na internátě, že musím zůstat doma a vybrat si nějakou školu nebo učňák ve Vsetíně. V té době se ale u nás ve škole objevil náborčík z Ostravsko-karvinských dolů, že v Ostravě hledají šikovné chlapce pro učební obor s maturitou, po jehož dokončení můžeme i na vysokou školu. Že se můžeme klidně stát i lékaři, protože na šachtách potřebují doktory do závodních ordinací. Mělo to však jednu podmínku, museli jsme se OKD upsat do třiceti let, tehdy mi bylo patnáct.

Co ještě ten náborář z Ostravy sliboval?

Stravu a ubytování zdarma, stipendium, příspěvek na oblečení, rekreace, všechno možné. Nadchlo mě to a doma jsem oznámil, že půjdu do dolů. Táta se na mě podíval a prohlásil, že to teda ne, že by se maminka obracela v hrobě! Máma mi totiž zemřela, když jsem měl dvanáct let. Otci na mém rozhodnutí nejvíc vadilo, že jsem domů nosil samé jedničky a všichni na Valašsku věděli, že na hornická učiliště odcházejí ti nejhorší žáci.

A přece jste do Ostravy odjel, jak jste tátu přesvědčil?

Náborčík tvrdil, že jde o nově otvíraný experimentální obor s maturitou právě pro ty nejlepší žáky. A hlavně to bylo zadarmo, dokonce se stipendiem, to byl při naší rodinné situaci velký argument.

Zajímá mě právě tahle vaše hornická „iniciace“, o které moc nemluvíte. Spíš vyprávíte, že jste patřil v rámci OKD k zásadním odpůrcům sovětské invaze v srpnu 1968, což způsobilo, že jste za normalizace neměl šanci najít nějakou práci třeba v kultuře, které jste se oddal již na střední škole.

Jako odpůrce okupace a veřejný nepřítel režimu už jsem měl na šachtě zůstat nejspíš doživotně. Vysvobodila mě sametová revoluce v roce 1989, v jednačtyřiceti letech.

A mohl jste se začít svobodně věnovat divadlu i kritice. A samozřejmě také politice, v roce 1990 jste se stal poslancem československého parlamentu (Federálního shromáždění) za Občanské fórum. Kdy se mezi nejvyššími politiky začalo mluvit o zastavení těžby uhlí v Ostravě, což se také v roce 1994 opravdu stalo?  

Tehdejší útlum v Ostravě byl mnohem bolestnější ve srovnání s tím, co se nyní děje na Karvinsku, kde byly teď v únoru uzavřeny dvě šachty z posledních tří činných dolů, Doly Darkov a ČSA. Na počátku devadesátých let mělo OKD pořád sto tisíc zaměstnanců, nyní jsou to necelé tři tisícovky. Ministr financí Václav Klaus tehdy přišel do parlamentu s tím, že nemá smysl doplácet právě na těžbu uhlí, když v Hamburku koupíme tunu uhlí za třetinovou cenu, než jakou stát zaplatí za nerentabilní těžbu v Ostravě. Proč má tedy celá republika doplácet na desetitisíce horníků? Klausova argumentace byla v podstatě nevyvratitelná.

Proto v roce 1994 definitivně skončila těžba v Ostravě, poslední vozík s uhlím vyjel nahoru z Dolu Odra (dříve Vítězný únor).  

Ano, byť si myslím, že to bylo příliš uspěcháno a šachty ještě nějaký ten rok mohly těžit. I tak to dopadlo docela dobře. A hlavně bez jakýchkoliv sociálních otřesů anebo dokonce bouří.

Vraťme se k literatuře. Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, které tolik chválíte, popisují stejnou šachtu, na jaké jste pracoval i vy. V čem je rozdíl mezi jeho a vaší prózou? 

Ivan Landsmann opravdu pracoval na stejné šachtě jako já, tedy na bývalém Dole Antonín Zápotocký v Orlově, který byl po revoluci přejmenován na Důl Lazy. Uzavřen byl v roce 2019, ale ještě tam majestátně stojí, vpravo od hlavní silnice ze staré Orlové na Karvinou. Když porovnám svoje i Ivanovy prózy, tak jsme viděli šachtu dost rozdílně, i celý ten pracovní proces. A dokonce jsme se jinak dívali i na konkrétní havíře a další zaměstnance dolu, protože každý autor vnímá svět svýma očima i duší. Já mám Landsmanna rád hlavně v pasážích, které se odehrávají na šachtě a mezi horníky, jeho líčení pobytu v emigraci už takovou sílu nemá, alespoň ne pro mě. V každém případě Pestré vrstvy hodnotím velice vysoko.