Křídla Dolls in the Factory se na novém EP Phoenix rozpínají od popové jemnosti po rockovou skotačivost

Asi nepřekvapí, že letošní EP Phoenix, které kromě zmíněného dua nahráli zpěvák a klávesista Vojtěch Václav Metoděj Švanda a bubeník Daniel Burek, je tedy vnímáno jako nový začátek. I proto název počinu odkazuje k bájnému fénixovi, který se znovunarodil ze svého popela.

Začátky bývají těžké a ty opakované mnohdy ještě víc. Na zásluhy se totiž v hudebním byznyse opravdu nehraje. Dolls in the Factory jsou si toho vědomí, takže na minulost nijak nerezignovali. Všechny předkládané skladby se nadále pohybují v pop-rockové rovině, přičemž ani jeden ze žánrů zásadně nevyčnívá. Navazuje se na cestu, na kterou se tato frýdecko-místecká parta vydala v roce 2011. Jedním z detailů, který to dokládá, je fakt, že zůstala zachována tradice s jednoslovným titulem. Po albech Hurricane z roku 2012 a Statues z roku 2013 tedy přilétává Phoenix.

Frontman Martin Velička v nedávném rozhovoru pro kulturní deník Ostravan uvedl, že každý ze songů na tomto EP bude po muzikantské stránce jiný, což platí bezezbytku. Nejpřesvědčivějším příspěvkem z prezentované kolekce, kterou tvoří čtyři anglicky zpívané písně, je rozhodně třetí Seven Parts of the Rain. Procítěnost této decentní balady je zdravě nakažlivá a další výhody spočívají v tom, že není přeslazená ani plytká a nesnaží se vyvolat dojmy falešné intelektuálnosti. Jak tomu často na tuzemské scéně v podobných případech bývá. Její častější poslech tedy rozhodně neomrzí. Vzhledem k vyznění by jí navíc slušelo i zařazení do nějakého filmu.

Závěrečná Born Again zase servíruje vkusnou vstupenku do popově syntetizátorového světa, kde je otisknuta rovněž stopa britských Pet Shop Boys. S tím souvisí další prvek, který je dostatečným palivem pro tuto skladbu, a to popová vyzývavost 80. a 90. let 20. století.

Úvodní Stop for a Minute se jako první singl rozjíždí tak trochu nesměle. Postupně však nabírá na obrátkách, a připomíná řeku, která si podmaňuje okolí. Přesto se dá konstatovat, že zrovna tomuto songu tolik potřebný tah na bránu chybí. Naopak jiný šálek kávy je rockově skotačivá Never Let It Break You Down, která si jistě získá stabilní místo v koncertním playlistu. A to nejen s ohledem na poutavý kontrast mezi těmi rozvernými a poklidnými pasážemi. V dobrém slova smyslu ji lze charakterizovat jako typický rock pro středoškoláky.

Zkrátka Dolls in the Factory se na novince pohybují různými směry, a to od popové jemnosti až k rockové skotačivosti. Každá z písní sází na odlišnou atmosféru, přesto jejich výhodou je, že se počin při konečném hodnocení ani v nejmenším nepotýká s nesourodostí. Spíše platí to, že EP je lehce stravitelné právě proto, že všechny skladby dostaly do vínku zcela rozdílné vyznění. Na druhé straně je třeba zmínit, že navzdory pestrosti se kapela vyhnula jakýmkoliv riskantním odbočkám. K žádným kompozičním experimentům se netíhne. Samozřejmě není to nutné. Tahle zlatá střední cesta je vcelku slušivá, ale může být i zrádná. Zrovna v tomto hudebním ranku je totiž konkurence převeliká, a přestože hledat neotřelé postupy je obtížné, každý pokus o to se počítá.

Dolls in the Factory můžeme ocenit za to, že se nechtějí zavděčit pravidlům jen jednoho žánrového teritoria. Aktuální písně nabízejí dostatečný poznatek o současné tváři této čtveřice. Vše podstatné je v tuto chvíli sděleno. Fanoušek si může vybrat. Buď se přikloní na stranu určité nejistoty s tím, že neví, která z možných tras bude upřednostněna, nebo Phoenix poslouží jako optimální lákadlo, to znamená nikoliv návnada, pro to, co přijde v budoucnu. Právě ta hudební mnohoznačnost je totiž také přitažlivá.

V souladu s textem songu Seven Parts of the Rain, kde se zpívá „…I´m still here…“ si také Dolls in the Factory mohou říci, že jsou pořád tady. A to je příjemné zjištění.

Dolls in the Factory: Phoenix. Championship Music. 2021