Slíva, Čichoň, Bárt, Hruška, Hložek a další básníci komentují své velikonoční verše ve Chvilce poezie

Básnířka Natálie Hájková Paterová (1991) vydala již dvě sbírky a do velikonoční Chvilky poezie nabídla text, k němuž dodala: „Velikonoce jsou svátkem zmrtvýchvstání. Tak posílám báseň o jednom snu, který pro mě byl tak trochu zázrakem, trochu setkáním s rukou Boží a trochu rozloučením.“

DEN PO TVÉM POHŘBU
jsem ti ve snu skládala nové tělo:
každá část
měla přesně určené místo a žádala si
maximální soustředění
které mě s trhnutím probouzelo
a já jsem znovu mátožně upadala do spánku
abych ti mohla vložit do hrudi
nová žebra a plíce 

Když jsem naposledy zavřela oči
na vteřinu se mi na dlani
objevilo tvé srdce 

V tu chvíli mnou kdosi
mocně zacloumal

*

Spisovatel Petr Čichoň (1969) stejně jako Natálie Hájková Paterová pochází z Hlučínska a „Prajzáci“ jsou jedním z jeho celoživotních témat. Po Slezském románu vydal loni novelu Lanovka nad Landekem a nábožensky založený region mezi řekami Odrou a Opavou proniká i do jeho poezie. Stejně jako odkazy k německému Prusku, k němuž Hlučínsko náleželo od roku 1742. Do velikonočního čtení vybral pro čtenáře Ostravanu báseň z připravované sbírky Borderline Frau, která vyjde v červnu 2021 v nakladatelství Větrné mlýny.

MA KŘIDLA Z HROBUV, HLUBOKE RUKY, PRAJZKY ANDĚL,
slovem na začatku, slovem na koncu,
jak mlada děvucha, kera se eště něboji času,
prohrava v černym obilu, Preußischer Engel.

*

Někdy se to tak zvláštně spojí. Když editor chvilky poezie požádal na Zelený čtvrtek o velikonoční příspěvek básníka Víta Slívu (1951), zrovna seděl nad korekturami Čichoňovy knihy Borderline Frau. Text ze sbírky Tanec v pochované base zaslal rodák z Hradce nad Moravicí (základní i střední školu ale absolvoval v Novém Bohumíně) jen půl hodiny poté. A přidal i tento cenný komentář:

Ze vzpomínek na Velikonoce v čase dětství, v první půli šedesátých let… To já a mí bratři jsme ti synové, kteří na Velký pátek vyhazovali ve školní jídelně maso, podle tatínkových slov: „Komunisti dávají schválně na Velký pátek do školních jídelen maso, když je největší půst! Ale my jim tu radost neuděláme!“

To já jsem jeden z těch „rozhřešených“ ministrantů, kterým se u oltáře bohumínského kostela velikonoční obřady tak vlekly! Netušili, že jsou ještě „jednou nohou v ráji“… „Klapetky“ se tehdy na Ostravsku říkalo dřevěným klapačkám, jejichž rytmické údery nahrazují zvonění zvonků, když na Zelený čtvrtek po Gloria „zvony odletěly do Říma“…

Obloukem do přítomnosti: Těšívám se na Bílou sobotu, na slavné Gloria, jemuž vzápětí se rozhlaholí všechny zvony a rozezvoní všechny zvonky, a kostelem i duší zatřesou mohutné akordy varhan!

Z BÁSNĚ KALVÁRIE

O Velkých pátcích ve školní jídelně vepřové hody.
Synové otce vážené porce poslušně vhodí
do vědra pro prasata. – Večerní obřady
neberou konce jak smrt, než se vyřádí
na švédských bednách rakví. – Klep klep –
– klap klap –, klep klep – klap klap –: v pekle
pod kotle vztekle
klapetky přikládají.
Rozhřešení ministranti, jakoby jednou nohou už v ráji…

*

Tereza Doležalová (1997) z Ostravy nabídla báseň, k níž stručně dodala: „Ocenění změny a všeho, co s sebou přináší.“ Text je podobně úsporný jako komentář, v pozadí té básně je nicméně patrná hodně dlouhá cesta. A dost možná až k tomu kříži na Golgotě.

čerstvý (vz)duch přichází
s větrem

*

František Hruška (1998) z Ostravy báseň komentovat nechtěl. I ona ale vypráví o cestě, i když nikdo neříká, že je to nutně cesta víry.

Vešel jsem do kostela
na mši
tam, kde se odehrává víra 

a stejně byl Ježíš blíž
když jsem si zabouchl dveře
zaklel

*

Radek Touš (1993) nabídl báseň bez názvu, která se „snad“ objeví v jeho připravovaném debutu Štičí kost. A o procesu tvorby textu prozradil: „Je to takovej ten kousek, který z tebe vypadne během několika vteřin. Zpočátku to vidíš jako trivialitu, ale postupem času se ti zamlouvá čím dál víc, protože z toho promlouvá kromě tebe i něco jiného. Nebo takový mám aspoň pocit. Je to trochu protipól těch vysezených, promyšlených a vypointovaných kousků, které se mi časem očtou, jako by jim chyběla hloubka nebo tak něco. Co to sakra? Nepřeháním to?!“

Opavský autor dodal, že báseň posílá z rodného Pošumaví. A ačkoliv teprve začíná jaro, doma u Klatov už připravují zásoby dřeva na zimu, což je vlastně i symbolika celého toho liturgického oblouku. Narození, ukřižování, zmrtvýchvstání.

světla v oknech
a jablka v trávě
naposledy něco voláš
aniž by ses otočil

*

Další opavský autor Ondřej Hložek (1986) poslal báseň z izolace, do které ho v minulých dnech dostala infekce covid-19. I jeho ženu Veroniku a další blízké, průběh nemoci přitom není zrovna nejlehčí. „Cítím se osaměle, pod vlivem kvetoucí nemoci covid 19, se strachem o blízké a se strachem o to, abychom se poznali, pozměnění ve vší té neviděnosti.“

NA VELKÝ PÁTEK

Už kují ti hřeby z neurčita
Pane, byli jsme oslyšeni
Co znamená nechat se spasit
klesat do samot
a v úzkosti vykřikovat cosi o smrti
Ve stromu ticha nedořezat se květu

*

Kardiochirurg a básník Radovan Jursa (1970) v noci na Zelený čtvrtek sloužil ve Fakultní nemocnice v Ostravě a během směny byl nablízku hned u dvou úmrtí na covid, přičemž jeden ze zesnulých ještě neoslavil ani padesátku. Téměř experimentální text vznikl bezprostředně po noční směně a je v něm patrná skepse z těchto nedobrých časů. Je to i jistý druh hromosvodu, do něhož básník a lékař takřka zoufale uhodil. Lidstvo je nepoučitelné. A zdaleka nestačila jen Kristova oběť.

AVANGERS NA GOLGOTĚ 

Dipsy
Dipsy nese tašku
Laa-Laa
Laa-Laa
Po má avokádo
Laa-Laa vidí stromy
jeden dva tři
á hop
Kde je Tinky Winky?
Tinky Winky není
Tinky Winky koupil pole
Dipsy Po Laa-Laa
jsou unavení
Laa-Laa
našla lebku

*

Básník Martin Šenkypl (1984) posílá čtenáře opět na Hlučínsko a nabízí text z roku 2008. „Vybral jsem ho pro jeho meditativní charakter. Těžko napsat něco konkrétního k vzniku této básně, hádám, že jsem se v té době zajímal dost o religiozitu a taky jsem ještě chodil v té době do kostela. Pocházím z dosti bigotního rodinného prostředí.“

POPELEČNÍ STŘEDA

Usednout k piánu a nahmatat ten správný tón. Udeřit do bílé klapky, zamáčknout i tu černou. Rychle střídat tempa. Usídlit se v jediné melodii na další jedno prohnilé století. Uslyšet zvony, kterak ohlašují rekviem za játra, uslyšet ten hlas, jenž vzývá k neuposlechnutí. Pečlivě se soustředit na zvuk, na ten jediný a víceméně nepopiratelný zákon, který buduje a současně boří tento den. – Tón!

*

Petr Ligocký (1990) z Bohumína je redaktorem ostravského nakladatelství Protimluv a loni vydal prvotinu Diagnóza. Zaslanou báseň nechtěl komentovat, ale v jednom z možných výkladů by určitě mohlo být řečeno, že je to niterné velikonoční přemítání o možnostech víry ve virtuálním světě mobilních aplikací. Je možno najít boha i přes Tinder?

Vykoupán v samotě
pátečního večera
pozorně listuje
stránkami tindru
nahmatá oříšek
rozkouše oříšek
tichý dron noci
pozvolna
snáší se mu
nad hlavu

*

Básník Dominik Bárt (1998) se přiznává k tomu, v co vlastně věří větší část národa. Že totiž nevěří. „Velikonoce jako pohan neslavím,“ říká Bárt. Zaslaný text sice věnuje Daliboru Maňasovi z uměleckého uskupení Vítrholc, zároveň ale v básni vede polemiku s těmi, kteří se se svými bohy opravdu potřebují setkávat.

stihnout to
nic
vycítit jej
zastavit se s ním v jednom místě
pochopit důvod toho setkání
porozumět si

*

David Bátor (1974) napsal letošní velikonoční báseň 1. dubna v autobuse cestou z Opavy. Domů do Branky.

Zelený čtvrtek
svítí jako kolena
krásné ženy. 

Jsou to planety
udržující můj zrak
v nekonečnu bytí.

*

Nějak podobně to pociťuje i básník Jakub Chrobák (1974), jenž žije a pracuje v rozkročení mezi Valašskem, Ostravou a Opavou. „Chtěl jsem mít v úvodu k nové sbírce text, který bude charakterizovat i to, co odlišuje poezii od celebritózní literatury: důvěra v milost, která s námi po tomto světě pohybuje tak, jak chce, ať se nám to líbí, nebo ne,“ říká Chrobák o básni pro velikonoční Chvilku poezie.

A dále vysvětluje: „Tato báseň je velice volným přebásněním kusu deníkových záznamů, jak byly publikovány v anglické verzi On The Road Jacka Kerouaca, v původním rukopise. Je ale také zapisovatelským projevem, podobná tvrzení bylo a lze slyšet po valašských krčmách zejména od odzemkářů, mistrů tanců s vysokým výskokem. Já osobně jsem takto mnohokrát rokoval z jedním z nejlepších v kraju, Fanynem Růžičkou.“

PO VALAŠSKY KEROUAC

„Svět fakt nedává smysl
Ale Pánbú to tak udělal
Tož je to věc jeho
A jeho svatých záměrů s tým všeckým
Keré ale my nemožem poznat bez teho
Abyzme pochopili poslušnost Bohu i Boží.
Tož nemožeme dělat vůbec nic
Akorát sa modlit
Toto je moja etika „umjení“
A proč to všecko dělám tak.“
Jak psál ten Kerúak.

*

Tečku obstará ostravský bard Petr Hruška (1964) s tímto přípisem k zaslané básni: „Pomalu končí rok 1997. Je říjen. Píšu o červenci. A najednou se mi tam dostal duben. Snad i něco z Velkého pátku. Tuhle nespolehlivost mám na básních rád…“

ČERVENEC

Ve tmě svítí
odřený roh
jako když někdo jde
neopatrně podél
skončeného příběhu
na chodbě
rány a kletba
chlapi
stěhují pietu

*

A pod čarou ještě text editora Chvilky poezie Ivana Motýla (1967) z jeho sbírky Struska. Co si budeme namlouvat, Velikonoce jsou i o požívání alkoholu, hlavně ty ostravské. Minimálně od nedělního Božího hodu je to povoleno i od toho nejvyššího.

U BAZILIKY BOŽSKÉHO SPASITELE

nechce se nach Hause, ani zu Hause
protože někdo zase napsal na nebe:
Žízním!
moc kříže a nošovického pivovaru
noc v posledním výdechu