Tomáš Jirman: Byl bych rád, kdyby se už něco skutečně změnilo. Tohle už není sranda

Režírujete novou inscenaci v ostravském Studiu G. Co to bude?

Je to hra Michela de Ghelderode Balada o velkém kostlivci.

Ghelderode, slavný belgický dramatik, spisovatel a básník z minulého století patří mezi přední avantgardní umělce 20. století. Jeho práce jsou plné krutosti a hrůzy, černého humoru, groteskní fantazie a absurdity. Proč zrovna tento titul z roku 1934? Kdo to vybral?

Já. Po poradě se svou ženou Danielou.

A proč?

To má několik důvodů. Jednak je to příběh o tom, jak přijde smrt na svět, aby zničila neposlušné lidstvo, lidstvo, kterého má pán Bůh už plné zuby, v příběhu je však také vitalita těch, kteří smrťáka přemohou. Tohle téma mi dnes, kdy tady kolem nás všude létá smrt, přijde tak trochu příznačné. Ale nemá to být žádné prvoplánové podobenství. Možná že je zajímavé i to, jak jsem se k téhle hře dostal. Úplně zvláštním způsobem – kdysi, snad před třiceti lety, mi ji dal přečíst tehdejší umělecký šéf Komorní scény Aréna, vlastně tehdy ještě Divadla hudby Pavel Cisovský. A říkal, že by tohle rád udělal na jevišti. Já v tom listoval a říkal jsem si: to je tak krásné a tak divné…

Jsou hry, které jsou aktuální v určitém okamžiku, ale také hry. které jsou aktuální vždycky. Tahle vaše volba jakoby v sobě spojovala obojí …

Víte, ono to je vždycky ošajstlich, když se dělá něco takzvaně aktuálního…

Samozřejmě, a nejhůř bývá, když někdo hledá něco, co by zrovna k něčemu hodilo, to občas bývají i přinejmenším úsměvné, často ale i trapné výsledky. Tohle ale asi váš případ nebude. Kdo v tom hraje?

Je to G Studio, takže tři členové rodiny Georgievových, Mirka, Vláďa a jejich syn Kuba. A pak samozřejmě další, Karel Růžička a Marián Mazur z Divadla loutek, pak dva mladí, Andrejka Zatloukalová a Štěpán Przezwiecki. A Smrťáka bude hrát, a to bylo i pro mě velké překvapení, protože si sám o tuhle roli řekl, jistý Jan Hájek.

Honza Hájek? Ten Hájek, který před lety odešel z Národního divadla moravskoslezského do pražského Národního divadla? Ten Jan Hájek, který tak úžasně ztvárnil Josefa Němce v televizním čtyřdílném filmu o Boženě Němcové?

Přesně tak.

V téhle chvíli jsou už určitě natěšení všichni, kteří tenhle rozhovor čtou. Premiéra bude kdy?

Až se bude smět hrát divadlo…

Takže i v Géčku budete zkoušet tak zvaně na sklad. Jak to dnes dělá většina divadel, neboť jak říká Petr Kracik, ředitel Těšínského divadla, nehrát je zlé, ale nezkoušet je katastrofa. Je to tak i ve vašem domovském Národním divadle moravskoslezském, že už je hotových několik inscenací a všechny čekají jako rohlíky na ošatce na chvíli, kdy je bude konečně možné nabídnout divákům? Tam také zkoušíte teď nějakou roli?

My už jsme tu věc, ve které hraju, uzavřeli. Jako všechny ostatní, které jsme dostali do stadia generálek. Mluvím o Diplomacii Cyrila Gelyho. To je hra o Paříži v roce 1944.

Ano, jedna z nejvydařenějších válečných divadelních her. Blíží se konec 2. sv. války, k Paříži se blíží spojenecká vojska a Hitler vydává rozkaz k totálnímu zničení celého města. To je hra pro čtyři herce. Koho hrajete vy?

Švédského konzula Raoula Nordlinga, který se pokouší nacistickému generálovi von Choltitzovi Hitlerův rozkaz vymluvit a zachránit tak jedno z nekrásnějších měst světa před vyhozením do vzduchu.

Kdo hraje ostatní postavy?

František Strnad, Petr Panzenberger a Vít Roleček. Režíruje nás Vojtěch Štěpánek.

Diplomacie je, jak říkáte, jedna z mnoha inscenací, které jsou de facto hotové a čekají na uvedení před publikem. Pokud si diváci neodvyknou chodit do divadel, což se, jak věřím, snad nestane. Vůbec, co myslíte že bude nejhorší následek pandemie, až skončí?

To si opravdu netroufám odhadnout. Jedno je jisté, všechny nás to nějak poznamená.

Někdo říká, že nejvíc jsou zasaženy děti, které už příliš dlouho nechodí do školy, jiní mluví o ekonomice, další varují před nástupem totalitních diktatur. Dokonce jsem zaslechl názor, že kultura už se nezvetí. Co si myslíte vy?

Kultura se zvetí!

Také tomu věřím. Mám rád tohle moravské slovo znamenající zotavení.

Já bych byl šťastný, kdyby se něco skutečně změnilo. Abychom my, jako společnost, všechno přestali brát, jak se říká, lážo plážo, povrchně. Podívejte, na jaře, když jsme byli v uzávěře, se začaly ozývat hlasy, jak se všechno změní, jak se musí změnit vztah lidí ke světu a přírodě, dokonce zazněl názor, že se virem planeta brání, že náš vztah k ní musí být zodpovědnější. Skončila první vlna a během dvou prázdninových měsíců se myšlení lidí vrátilo, jako kdyby žádná několikaměsíční uzávěra nebyla. Chci věřit, že už to snad většině došlo, že fakt tohle není sranda! Teď bohužel nemocnice praskají ve švech, lidi umírají, ale snad to brzy skončí a pak bychom měli začít přemýšlet, co dál.

Jako dospívající jsem se zeptal mého otce, který prožil dvě světové války, co bylo jinak po válce v pětačtyřicátém než před válkou. Víte, co mi odpověděl? Řekl: Co by mělo být jinak? Lidi byli stejně hloupí jako před tím. Zažili Hitlera a připustili komunisty. Když jsem otci tehdy oponoval, že to bylo pochopitelné, protože Sovětský svaz, komunistická země, byl brán jako náš osvoboditel, jenom mávl rukou a dodal: Lidi neviděli tu hrůzu, které přišla po osmačtyřicátém. Ale odstupme od politiky. Omlouvám se, nebyl bych o tom mluvil, kdyby premiér Babiš před rokem neřekl, že jsme ve válce.

Já doufám, že obavy z dopadů na školní mládež jsou poněkud přehnané. Ty dětské mozky jsou velice pružné, děti si s tím poradí. Oni to doženou. Nejhůř jsou na tom první a druhé ročníky. Tam to bude makačka. Já mám doma tři školáky. Pátý ročník, šestý a devátý. Takže to vidím na vlastní oči. Ale nebojím se.

Dostali jsme se k dětem. Vaše žena po odchodu z pozice dramaturgyně v Divadle Petra Bezruče a po příchodu do stejné pozice v Divadle loutek řekla, že konečně dělá divadlo, které ji bezvýhradně těší. A Divadlo loutek hraje hlavně pro děti. Hrál vy jste někdy divadlo pro děti? Jaký je hlavní rozdíl mezi tím hrát pro děti a pro dospělé?

Tak za prvé moje žena bezmezně miluje loutkové divadlo. A to má svou imaginaci. Když se dělá dobře, je úžasné. To máte jak kreslený film. Namalovaný Asterix umí dávat Římanům mnohem líp po čuni než živý herec. A ten rozdíl? Asi je mnohem složitější přitáhnout ty děti k pozornosti. Teď se na mě dívej, já ti chci něco vyprávět! Když se to hned zkraje představení nepovede, tak to umí být docela peklo – to dětské publikum. Je ale hrozně důležité přivést děti do divadla. Na místo, kde mohou mít společný zážitek. Hlavně proto se přeci do divadla chodí. A to nemluvím o té nevšednosti divadelního zážitku. Víte, jak vzniklo divadlo? Peter Brook, britský režisér, to vyprávěl takhle: V těch dávných dobách, kdy jsme ještě v jeskyních nebo před nimi tancovali všichni kolem ohně a různě se u toho kroutili, tak si někdo všiml, že jeden se kroutí jinak než ostatní. Ten první divák se zastavil a koukal. Pomalu se zastavovali ostatní, až všichni koukali na toho nejlepšího tanečníka. Měli společný zážitek. Tak vzniklo divadlo.

Pěkné. Na oplátku: Víte, proč mnozí lidé denně hledí na televizi? Protože je to mihotavé světlo. V těch dávných dobách jsme v jeskyních a před nimi nejen tancovali kolem ohně, ale také hleděli každý večer do plamene. A to v nás zůstalo. Jen dnes hledíme večer na obrazovky. Připustíte, že pak večer u táboráku je hezčí než večer u televize?

Připustím? To je slabé slovo! Vášnivě souhlasím!

Povídáme si o všem možném, a pomalu bychom měli končit. Ale musím zmínit jednu vaši roli. Vlastně je to víc postav a všechny jste hrál v Průběžné O(s)travě krve, v kultovní a dodnes v mnohém nepřekonané inscenaci režiséra Radovana Lipuse v Komorní scéně Aréna. Na co vzpomínáte nejraději, když vám tohle připomenu?

Na Oldu Matušínského, krásného člověka a harmonikáře z Petřvaldu, který v tom s námi hrál. Někdy před premiérou jsem s ním šel v Petřvaldu do hospody na pivo. Myslím, že se jmenovala Na pěkniku. No, a tam jsme do divadla pozvali místní štamgasty, havíře z Petřvaldu a ti nás po představení pozvali do té hospody. A tam jeden z nich řekl, že to bylo fajne, že to byla sranda, ale co musí ocenit, že když šlo do tuha (hráli jsme o závalu), že jsme si srandu přestali dělat, protože on zná, co to je, říct ženě kamaráda, aby už svého muže ze šichty nečekala. A tohle beru dodnes jako velké ocenění.

Tak přeji ještě hodně podobných ocenění. A děkuji za rozhovor.