Hranol v Galerii Věž, fotografka Vladimíra Kotra i Galerie Díra. Protimluv mapuje dění v éře covidu

Nouzový stav nedovoluje ani autorská čtení a návštěvníci literárních večerů či festivalů jsou diskvalifikováni z obvyklého dění. Nemá si ovšem cenu namlouvat, že všichni účastníci ProtimluvFestu nebo Měsíce autorského čtení jsou opravdu ochotni otevřít skutečnou knihu či alespoň literární časopis. Někteří se chodí na akce jen takzvaně ukázat, poslechnou si tři básně a odkráčí na bar.

Těžko to percentuálně spočítat, pandemie ale výrazně vylepšuje čtenářské návyky. Při literárních akcích si totiž občas někdo koupí časopis Protimluv jen proto, aby podpořil vydavatele. Anebo z určitého snobismu, doma už ho ani neotevře. Teď se ale z literárního provozu vypařila zábava a jedinou radostí je skutečná četba, což je na této epidemiologické šlamastice i krásné pozitivum.

Jarní číslo revue přináší nejen okamžité čtenářské zážitky, ale také tipy na knihy, které mohou pomoci přežít chmurnou dobu. K takovým určitě patří novinka vydavatelství Protimluv z pera oceňovaného slovenského spisovatele Víti Staviarského s názvem Loli parádička. Nominace a ceny ve slovenské soutěži Anasoft Litera (obdoba českého klání Magnesie Litera) sbírá Staviarsky především kvůli hořkosladké inspiraci, kterou nachází ve východoslovenských romských osadách. Překlad ze slovenštiny pořídil Miroslav Zelinský a v revue Protimluv vychází i rozsáhlá ukázka, z níž citujeme:

Před béžovým karavanem stál šéf „umělecké“ agentury, Miky Lacko. Měl černý oblek, jak se na šéfa patří, a zlatou náušnici v uchu. Protože byl velmi obézní, strašně se potil. Dva hubení chlapci, kteří před chvílí kradli u bufetů, tahali z kapes peníze,
Miky je rychle spočítal a odložil si je do saka.
„Ještě ty, co maš v řiti!“ ukázal na jednoho z chlapců. Toho menšího, s ostrou bradou a dlouhou ofinou.
„Nemam,“ ošíval se chlapec.
„Mam ti tam sahnuť?“ zeptal se Miky přísně.

Teď nastává dilema, co si pořídit dříve, časopis anebo rovnou knihu Víti Staviarského? Vynechat četbu revue, to ale znamená ochudit se například o básně Radka Touše, který svého času psával texty pro Ostravan a objevil se i ve Chvilce poezie tohoto kulturního deníku. Narodil se v západočeských Klatovech, nedávno dostudoval bohemistiku na opavské Slezské univerzitě, ale jeho tvorba netíhne k Pošumaví ani k Nízkému Jeseníku. Jsou to spíš obecné postřehy o střetu lyrika s realitou všedního dne.

chalupy se tu šplhají ze vsi
po silnici k nim
auto přijíždí
dávno ztracené tváře
a hulákají
jako na zábavě
s každým zavýsknutím
o něco kratší dech

Podstatný díl Protimluvu je věnován výtvarnému provozu, který je na tom v době pandemie možná nejhůře ze všech uměleckých aktivit. Divadlo i koncerty je možno streamovat, navíc u toho bývá dobrá parta. Výtvarník je obvykle individualista, takže výstava uspořádaná v prázdné galerii jen prohlubuje marnost celé akce, kterou navíc nikdo neuvidí.

Obálka Protimluvu s Hranolem M. Motyčky.

Uměnímilovná obec nyní nemůže ani na výstavu s názvem Hranol vystudovaného architekta Michala Motyčky, která je nainstalována ve frýdecké Galerii Věž (ve věži kostela sv. Jana Křtitele) a zůstane tam do konce června. Intelektuálnímu konceptu umělce přitom dává nový a výrazný rozměr právě prostředí středověké věže, proto je sympatické, že fotoreportáži z výstavy je v Protimluvu věnován luxusní prostor. Součástí materiálu je i rozhovor s Michalem Motyčkou, jenž má navíc i literární rozměr. Jaký? Všechno nelze prozradit.

Na sklonku ledna se ostravská fotografická Galerie Díra přestěhovala do prostor Domu kultury města Ostravy, kde vystavila práce vynikajícího brněnského autora Miloše Budíka, jenž „mačká spoušť“ od poloviny padesátých let. Ale zatímco Budík je poetistickým ctitelem městské krajiny, fotografka Vladimíra Kotra představuje v Protimluvu projekt Chiméry, který citlivě dokumentuje proměnu muže v ženu.

„Gabi vždy byla více ženou než mužem. Ale protože její vnější pohlavní orgány byly mužské, označili ji po narození za chlapce a to určilo její následnou roli ve společnosti. Lidí intersex je ve společnosti okolo 2 %, což je podobné množství jako lidí se zrzavými vlasy, mnoho z nich to ale doteď vůbec netuší,“ říká v rozhovoru pro Protimluv fotografka Vladimíra Kotra.

V čísle lze najít i druhý díl zasvěceného seriálu kunsthistorika Martina Strakoše, který bude vycházet celý tento rok. Seriál se jmenuje Ostrava nepostavená v plánech a projektech a tyto bohatě ilustrované studie jsou fantastickým vyprávěním o nikdy nenaplněných architektonických vizích. Tentokrát se Strakoš věnuje válečné éře z let 1939 až 1945 a nacistickým plánům na přestavbu Ostravy.

První letošní Protimluv přináší tradiční kulturní všehochuť, v éře světové zdravotní krize je ale číslo také účinnou zbraní proti malomyslnosti, do které teď mnozí tvůrci upadají. Co v čísle naopak schází, je nějaké výbušné téma. Prostě protimluv.  A že jich je nyní dost, o tom svědčí třeba postupující devastace některých předválečných částí Ostravy, například poničení kubistického štítu Husova sboru v Zengrově ulici ve Vítkovicích.

Vášnivou polemiku si zaslouží i první dva díly trilogie Šikmý kostel spisovatelky Karin Lednické. Dílo mnohými chválené do nebes, jinými ale zatracované jako červená knihovna. Bohužel, Ostravu tentokrát v polemice předběhne Brno, kde se polemika o kvalitách Šikmého kostela odehraje na stránkách dubnového čísla literárního časopisu Host.

Protimluv právě odstartoval dvacátý ročník. A jede se dál, tak jako v próze polského a předčasně zesnulého autora Mirosława Nahacze, kterou revue také tiskne: „Kurva, neblbni, hlavně žádné depky, neboj, jedem dál, svět se točí a my s ním, no tak.“