Ondřej Daněk z Janáčkovy filharmonie: Útěchou je mi teď orchestr a vůle hudebníků hrát

Ondřeji, potkáváme se spolu pravidelně v Janáčkově filharmonii. Jak dlouho jste vlastně součástí tohoto předního českého orchestru?

Máte pravdu, Milane. První velký projekt, který jsem měl na starosti z pozice manažera, bylo turné do Jižní Koreje v listopadu 2013, a tou dobou jsem již zhruba rok připravoval distančně žádosti o dotace a řešil drobnější projekty. Je to tedy už řekněme prakticky osm let.

To už je číslo, které si bezesporu zaslouží bilanční ohlédnutí. Co se vám podle vašeho názoru za tu dobu povedlo a na čem byste rádi zapracovali?

Domnívám se, že každý člověk ve vedení podobně velké organizace se neustále ohlíží a zároveň vyhlíží, co v budoucnu změnit, co dělat lépe a co funguje správně. U filharmonie je zásadní specifikum v tom, že se všechny změny projevují až s výrazným zpožděním a dlouhodobě, vždyť normálně plánujeme se zhruba dvouletým předstihem! Co se nám z toho dlouhodobého hlediska daří, je postupné zvyšování umělecké úrovně. Orchestr v Ostravě vždycky patřil mezi ty nejlepší v republice, ale i díky úrovni hostujících dirigentů a sólistů, kteří se na projevu orchestru zásadní měrou podílejí, se posouváme výš. Potvrzují to také reference hudebníků, kteří k nám jezdí delší dobu. A především to potvrzuje fakt, že se nám daří zvát čím dál etablovanější hosty, kteří by spolupráci s JFO před pěti lety sotva zvažovali – nyní mají ale dobré reference kolegů a vědí, že jsme „dobrá kapela“. Zvyšování umělecké kvality a na to se vázající dobrá reputace – to se nám, myslím, daří.

Daří se nám to i přes zásadní limit, kterým je akusticky nevyhovující sál. A na odstranění tohoto limitu se již delší dobu pracuje, jak jistě čtenáři vědí. Nový koncertní sál nám tak umožní další umělecký růst a možnost zvát ještě zajímavější hosty, vždyť ve stávající době vlastně všichni pracujeme v provizorních podmínkách! Za dalších osm let si toto ohlédnutí můžeme zopakovat (úsměv).

Jste pro mne takovým tichým mužem v pozadí, který je vždy na místě, připraven řešit problémy. Co všechno je vlastně náplní vaší práce? Připadá mi, že se nejedná zdaleka jen o manažerské aktivity…

Zastávám názor, že práce lidí v produkci je vidět pouze tehdy, když je odvedená špatně. Úkolem týmu, který mám na starost vést, je připravit umělcům (orchestru i hostům) takové podmínky, aby se mohli bez omezení věnovat svému výkonu a být vidět. Tedy v našem případě především slyšet. To, že jako produkce nejsme vidět (a nejsem to zdaleka jenom já) je tedy vlastně dobrá zpráva (úsměv). Je pravda, že manažerským aktivitám bych se rád věnoval víc, ale i na tom se pracuje a věřím, že tomu tak do budoucna bude.

V současnosti Janáčkova filharmonie natáčí kolosální symfonickou báseň De profundis pro velký orchestr a varhany skladatele Vítězslava Nováka. Přiznám se, že si dost dobře nedovedu představit, jak taková akce za současných limitujících podmínek probíhá. Mohl byste nám to přiblížit?

Je to pochopitelně trochu oříšek, především kvůli hygienickým podmínkám. Od začátku roku orchestr pravidelně testujeme, již od podzimu dodržujeme rozestupy v orchestru, samostatné pulty u smyčců, plexisklo mezi dechy a smyčci, respirátory (s výjimkou hráčů na dechové nástroje v momentě, kdy opravdu sedí a hrají) a dezinfekce rukou jsou samozřejmostí už dlouho… Společenský sál domu kultury, který pro natáčení využíváme, není bohužel akusticky zdaleka ideální, ale díky své univerzálnosti alespoň umožňuje to, že orchestr sedí na ploše místo diváků a máme tedy dost prostoru i s rozestupy. Posluchači v sále by z toho příliš bohatý zážitek nejspíš neměli, ale mikrofony i v takové akustice umí zvuk sejmout tak, aby byla nahrávka na dobré úrovni. Kvůli rozestupům a umístění orchestru na ploše je o něco méně pohodlná souhra, ale při plánování frekvencí se s tím počítalo, je prostě potřeba víc času – výsledek musí být pochopitelně nekompromisní, na CD nebude žádná nálepka „omluvte prosím nedostatky, bylo natočeno s rozestupy“ (smích). Sehraný producentský tým i orchestr se na ztížené podmínky rychle adaptoval. Studiové nahrávání je v tuto chvíli i přes komplikace jednou z mála opravdu smysluplných a navíc ekonomicky přínosných aktivit.

Zajímá mě, proč jste se rozhodli natočit právě De profundis? Na partituru této skladby Novák napsal: „Posvěceno utrpením českého národa za německé hrůzovlády 1939 – 1945“. A přál si, aby bylo provozováno jen výjimečně. To zní téměř symbolicky…

Je to opravdu výjimečně provozované dílo. Nicméně stávající pandemie je spíše shodou okolností než záměrem, přece se nejedná o žádný „slavnostní koncert“. Důvodem je prozaicky dramaturgie CD pro nahrávací společnost Naxos, u které Marek Štilec postupně nahrává komplety Fibichových, Novákových a Foersterových symfonických děl. Na stejném CD vyjde ještě Novákova populární Slovácká suita a jeho Dva tance – ty nahráváme ve světové premiéře, neboť materiál z rukopisu teprve za účelem této nahrávky pořídil muzikolog a producent celého nahrávacího projektu prof. Jiří Štilec.

To je skutečně zajímavé! Myslíte, že Novákovo De profundis uslyšíme v Ostravě také naživo?

I s ohledem na konotace, které jste zmiňoval, De profundis koncertně uvést neplánujeme. Alespoň ne v dohledné době.

To mě přivádí k otázce, jak se u vás změnilo plánování koncertních aktivit? Co lze vlastně plánovat a s jakou pravděpodobností?

Plánování je za současných podmínek doslova sisyfovská práce. Při první vlně lockdownu jsem do poslední chvíle držel palce a věřil, že se ten který koncert uskuteční, zrušeným koncertům jsme hledali termíny v létě nebo na podzim – a pak jsme je opět rušili. Včera jsem si uvědomil, že jsme jeden koncert takto přesouvali už čtyřikrát!!! A to samozřejmě pořád nevíme, zda se nakonec opravdu uskuteční. Plánovací horizont, který jsem zmiňoval, tedy zhruba dva roky, je teď pochopitelně napadrť a mnohdy nevíme, jak to bude vypadat za měsíc. Orchestr je naštěstí v tomto ohledu velmi chápavý a flexibilní, stejně jako většina spolupracujících umělců. Jen je to výrazně víc práce: naplánovat koncert, potom jej změnit, potom zrušit a místo něj naplánovat například nahrávání. A při všech těchto změnách musíme zároveň plánovat i dopředu: v současné době začínám rozvrhovat sezónu 2022/23 a řeším jeden velký projekt na podzim 2023, aby se všechno stihlo.

Následující koncertní sezónu 2021/22 jsme se po mnoha úvahách rozhodli naplánovat „jako obvykle“. Věříme, že nám podmínky dovolí koncertovat pro veřejnost i se zahraničními umělci. Pokud za pár měsíců zjistíme, že jsme byli příliš optimističtí, poradíme si. Víme, že ať už se bude následující sezóna odehrávat naživo, nebo online, užijeme si ji my i posluchači. Jsme připraveni plány operativně měnit – přijde nám to jako rozumnější varianta než mít čtyři různé scénáře a pak stejně ještě vymýšlet na poslední chvíli pátý.

Ondřej Daněk. (Foto: Martin Straka)

To zní dost šíleně a musí to být psychicky velmi náročné, pracovat a tvořit něco v takové nejistotě. Co vám je v takových chvílích útěchou?

Útěchou je mi určitě orchestr a vůle hudebníků hrát. I přes svízelné podmínky panuje myslím vskutku dobrá nálada. Produkční tým, který kolem sebe mám, je další motivací, neboť všichni dělají, co můžou, a neustále si udržujeme optimistický přístup. Dále tu jsou prestižní projekty, které se podařilo uskutečnit vlastně jen díky pandemii, neboť jinak by na ně nebyl prostor jak z naší strany, tak z hlediska partnerů: Natáčení se skvělým klavíristou Simonem Trpčeskim a prvotřídním dirigentem Cristianem Macelaru, profilové CD pro Kateřinu Kněžíkovou, které vyjde letos na jaře u Supraphonu, nebo třeba koncert s dirigentem Tomášem Netopilem, který by za běžných okolností do Ostravy zavítat prostě nemohl. Počet těchto projektů pochopitelně nevyváží všechny ty ztracené, z nichž některé přeložit není vůbec možné, ale i tak je to určitá útěcha.

A co vás motivuje a dává naději do dalších dnů?

Hlavním posláním filharmonie je hrát živé koncerty pro živé publikum. Pokud to nyní nejde, umíme si k posluchačům najít cestu jinak. Ale právě vyhlídka na návrat ke koncertování pro živé publikum je tou největší motivací. Předminulý pátek jsem byl pracovně na koncertě v Katovicích, byly v té době umožněny koncerty s publikem s 50 procenty kapacity sálu. Musím říct, že ta energie, kterou orchestr posluchačům vydává, a kterou mu posluchači vrací, je v sále najednou daleko víc hmatatelná, když jí člověk odvyknul. O to víc se těším, až se toho také dočkáme. Jestli to bude v létě, na podzim nebo kdy, to teď nikdo neví, ale všichni víme, že to jednou přijde! A zrovna v Katovicích se mi to navíc propojilo s další motivací, kterou je pro nás všechny vyhlídka nového koncertního sálu. Vize toho, že i naše obecenstvo bude moci jednou orchestr slyšet v podobně adekvátních podmínkách, je motivací, která překoná všechna úskalí – i pandemii.