Ondřej Brett vzkazuje všem hercům: Vyprdněte se na emoční banky a pořiďte si psa

Potkáváme se na okraji Komenského sadů, jednoho z největších městských parků v České republice. Pro Ostravu je to něco jako Central park v New Yorku. Sem chodí obyvatelé centra města venčit své čtyřnohé miláčky a vy jste jedním z nich. Jak dlouho máte pejska?

Pejska jsme si pořídili 28. září 2017, na Václava. Je to tedy tři a půl roku.

Takže nepatříte mezi ty, kteří si pořídili psa z frustrace způsobené osaměním v průběhu pandemie a ochrannými opatřeními zakazujícími mezilidské kontakty.

Ne, to určitě ne! My jsme prostě věděli, že psa jednou mít budeme. Toužili jsme po něm a jednoho dne přibyl další člen rodiny.

A co se změnilo? Když přijde do rodiny nový člen, vždycky je to podstatná změna …

No, změnili se všichni členové rodiny kromě toho nového chlupatého. Takže jsme záhy zjistili, že bydlíme u něho doma a totálně se musíme podřizovat jeho potřebám.

S Terezou Vilišovou v inscenaci DPB Můj romantický příběh. (Foto: Tomáš Ruta)

Vy jste herec. Říká se, že herci své zážitky a z nich vznikající emoce ukládají do jakési vlastní vnitřní emoční banky, ze které pak ty vklady vybírají, když je zrovna potřebují při vytváření nejrůznějších postav. Co vám přinesl v tomhle ohledu váš nový čtyřnohý člen rodiny?

Můžu vám říct, že jsem v sobě objevil nečekaně velkou paletu emocí – od naštvanosti přes maximální úžas až po nekonečnou lásku. Hercům vzkazuji: vyprdněte se na emoční banky a pořiďte si psa. Neprohloupíte.

Procházíme se v době pandemie. Co vám osobně tahle patálie přinesla?

Snažím se být optimistou. Navíc mně osobně a mým blízkým se naštěstí nákaza zatím vyhnula a věřím, že tomu tak bude i nadále. Bezruči jedou dál jako by se nechumelilo, jen do té práce nemůže nahlédnout divák. Tím, že se každý večer nehraje, přibylo trochu volného času, takže jsem byl přizván ke zkoušení inscenace Zakázanou krajinou v režii Pavla Gejguše pro Studio G klanu Georgievů. A to bylo moc, moc fajn. První dva tři měsíce covidu jsem si říkal, že to je fajn, že to jsou vlastně další prázdniny. Ale po roce už mi chybí běžný divadelní režim a začíná to být omezující. A otravující.

Markéta Haroková a Ondřej Brett v inscenaci DPB Velký sešit. (Foto: Lukáš Horký)

Jak teď procházíme parkem, tak za chvíli narazíme na citát napsaný na asfalt chodníku barevnými křídami. To si skupina studentů zrovna včera udělala čas a vyzdobila park moudrostí věků. A ten citát zní: „Člověk bohatne i ze svých útrap.“ Autorem je Antoine de Saint-Exupéry. Přijdete na nějaké osobní obohacení, které vám přinesla pandemie?

Neřekl bych, že mi to přinesla pandemie, řekl bych, že mi to přinesl rok 2020. Byl totiž v něčem přelomový. Poprvé v životě jsem měl možnost vytvořit větší televizní roli. Částečně i díky tomu, že jsme v divadle nehráli a daly se lépe plánovat termíny. Na druhou stránku asi každý tuší, že co se naplánovalo, se často nestalo. Karantény, covid pozitivní kolegové. Takže se natáčení protáhlo o půl roku.

Můžete prozradit, o co šlo?

Je to seriál ostravského studia České televize Stíny v mlze v režii Radima Špačka.

Kdy se objeví na obrazovkách?

Mělo to být snad letos v září.  Ale právě covid způsobil zdržení, tak snad v lednu 2022.

Jakou postavu v tom hrajete?

Jsem Milan.  Kriminalista analytik. Ve dvojici s Víťou Rolečkem pomáháme hlavním vyšetřovatelům Petře Špalkové a Jurovi Vyorálkovi. Objevujeme se na místech činu a na poradách kriminalistického oddělení.

Takže detektivka! Jste čtenářem detektivek?

Miluju detektivky! Teď jsem do nich nakoukl i díky „Stínům“, takže kdyby potřebovala ostravská kriminálka pomoct, jsem k dispozici. Ovšem do doby, než začneme hrát. (úsměv)

Z inscenace Zakázanou krajinou v G Studiu. (Foto: G Studio)

Vraťme se k Ostravě a k divadlu. Zahrál jste si v G Studiu. Co říkáte na tuhle zvláštnost divadelního světa – v Ostravě herci z různých divadel hrají často u kolegů a dokonce i ředitelé jsou ochotni jednat o úpravě sezónních inscenačních plánů, aby kolegům z jiného divadla vyšli vstříc a jejich hvězda si mohla zahrát u konkurence.

Začal bych tím posledním, co jste zmínil: Máme tady ve všech divadlech rozumné šéfy. Kdyby hostovačkám dali stopku, mohli bychom se stavět na hlavu a jinde bychom si prostě ani nebrnkli. Já tohle vnímám strašně krásně. Je to i osvobozující. Člověk si může zablbnout jinde, s jinými lidmi, přáteli. Zkusit jiný styl práce, poznat nové režiséry.

Milujete Bezruče a jejich diváci milují vás. Moje partnerka například říká, že k Bezručům chodí na Bretta, do Komorní scény Aréna na Kalužu a donedávna chodila do Národního divadla moravskoslezského na herce, který už je v pražském Národním. Vy jste u Bezručů vytvořil řadu nádherných postav navzdory svému mládí. Vzpomenu třeba Luďka z Pestrých vrstev. Ten člověk mluvil krásně česky, což v kontrastu s ostravským nářečím působilo skvěle. A mnozí se mě ptali: Odkud ten Brett je, že má tak čistou výslovnost bez akcentu?

Já jsem z Jablonného v Podještědí. Z druhého konce republiky. Přesně na půl cesty mezi Českou Lípou a Libercem. A pokud se ptáte, jestli Lípa nebo Liberec, jsem srdcem liberečák. Maminka je z Liberce, já tam chodil na gymnázium. Během studií jsem tam bydlel u babičky.

V inscenaci DPB Kdo je tady ředitel? (Foto: Lukáš Horký)

Takže už víme, odkud ta vaše krásná čeština.

Překrásná, chtěl jste říct …

Jak chcete. V čem ji teď uplatníte? Co nového budete v divadle zkoušet?

Já si teď postojím, ale kolegové by se od dubna měli vrhnout na Špinarku, autorskou inscenaci Tomáše Dianišky.

Zmiňujete režiséra Tomáše Dianišku, který podobně jako třeba Braňo Holiček, se kterým jste také u Bezručů spolupracoval, dává velký prostor hercům a jejich kreativitě. Kam vy se řadíte? Mezi herce, kteří chtějí do ruky pevný scénář a jasně vyloženou postavu, anebo mezi ty, kterým stačí téma a když je jim dána možnost jakoukoliv postavu si vytvořit, tak to přivítají?

Záleží na režisérovi. Když někomu věřím, tak s ním rád pracuju. Vzpomněl jste Braňa. Když s námi dělal inscenaci #nejsemrasista_ale, tak přijel a měl prázdný papír. Tři týdny jsme seděli na zkušebně a jenom jsme si povídali. Někteří kolegové už začínali být nervózní a říkali: „Máme na zkoušení pět šest týdnů a my tady už takový čas pořád jen sedíme nad stolem!“ Kolegyně Magda Tkačíková ale Braňův styl práce znala a díky jí jsem mu důvěřoval. A vyplatilo se. Snažil jsem se na to přistoupit, nestresovat, ale naopak být nápomocen.

L. Melník a O. Brett v inscenaci #nejsemrasista_ale. (Foto: Lukáš Horký)

Výsledný tvar opravdové kolektivní tvorby od a do zet jsem viděl a bylo to výborné. Takže se znova ptám, který styl práce byste upřednostnil?

Už jsem vám odpověděl: prostě ten, který přichází s člověkem, jemuž věřím.

Teď jsem si všiml, že zrovna procházíme pod věží Nové radnice. Mohu pořídit fotografii? Vás a vašeho čtyřnohého člena rodiny?

No samozřejmě!

Ondřej Brett během rozhovoru. (Foto: Ladislav Vrchovský)

Říká se, že děti a psi na jeviště nepatří. Myslíte si to také?

Jasně. Protože nás dospělé herce vždycky přehrají a my pak žárlíme! Náš Eda už je v podstatě celebrita, protože byl na divadelním plakátu a lidi ho poznávají víc než mě.

Probrali jsme styl práce, teď se zeptám na žánr. Cítíte se lépe v komediální roli, nebo v charakterní, popřípadě tragické?

No, je pravda, že u Bezručů jsem zaškatulkován spíše do těch komických. Charakterních jsem zas tak moc neměl. Ale osobně mám nejradši tragikomedii. Moc mě baví nacházet i ve vážných věcech nějaký absurdní anebo přímo komický podtón.

V inscenaci Divadla Petra Bezruče Osiřelý západ. (Foto: Lukáš Horký)

Ostrava má mimo jiné také pověst tragikomického města. Režisér Jan Kačer, který tady dlouhá léta pracoval říká, že pro něho je Ostrava nemoc, ze které se nelze vyléčit. Vzpomenete si na váš první pocit, když jste před deseti lety poprvé přijel do Ostravy?

No jéje! Po JAMU nastoupil do divadla v Šumperku. A moji první inscenaci režíroval Martin Františák, tehdejší umělecký šéf Divadla Petra Bezruče. Nabídl mi angažmá. Neváhal jsem. Ale když jsem do Ostravy přijížděl a viděl ty fabriky, ty komíny, říkal jsem si panenko skákavá, co tady já kluk z Lužických hor budu dělat? Můj někdejší kolega z Šumperku Martin Kašík mi tehdy říkal: Ostravě dej pět let. Buďto si ji zamiluješ, nebo zhnuseně odejdeš. Měl recht. Už tu žiju let deset a Ostravu miluju.

V té souvislosti zrovna aktuální událost: do dvou let už úplně skončí hornická téměř dvousetletá éra tohoto kraje. Doly a hutě doslova vytvořily dnešní Ostravu včetně její kultury, kterou štědře dotovaly. V čem vidíte šanci Ostravy? Města, které bylo někdejším ocelovým srdcem republiky, teď se hledá a zatím není pořádně ničím.

Nemyslím si, že není ničím. Ostrava je pro moji maminku, která je Ostravou doslova nadšená, jedním z nejzelenějších měst, které zná. Navíc je výhoda Beskyd za rohem. I když nejsem volič ANO, tak si primátora Tomáše Macury vážím. A pokud se naplní všechny plány, které město pod jeho vedením má, tak to Ostravu katapultuje přinejmenším na úroveň Brna, ne-li výše. Je tu obrovský potenciál. Z černé Ostravy vzniká bílá, zelená, barevná Ostrava. A to je hrozně fajn.