Future Is Female. Galerie PLATO připomíná, že ani 110 let od první demonstrace nekončí boj za práva žen

Žlutý nápis dlouhý 23 metrů na vstupní straně galerie iniciovali mladí umělci PLATO Zuzana Šrámková a Jakub Adamec. A důvod? Nechme promluvit autory projektu: „Je rok 2021. A ženy jsou stále znevýhodněny a diskriminovány. Stále žijeme v patriarchální společnosti a v hierarchických strukturách, ve kterých ženy čelí nerovnostem. Přitom rovnost žen je jedním z nejspolehlivějších řešení globálních problémů, jako je třeba vymanění lidí a národů z chudoby.“

První hromadné protesty žen se v českých zemích odehrály asi v padesáti městech pod hlavičkou Zemského agitačního výboru žen sociálně demokratických. Ten uposlechl mezinárodní výzvu Druhé internacionály ze srpna 1910 a uspořádal mítinky, na kterých ženy bojovaly především za volební právo i za právo být zvoleny do parlamentu.

V Praze se 19. března 1911 sešlo asi 250 žen. Záznamy projevů našel autor tohoto textu v nadšenecky psané reportáži v jinak konzervativním pražském deníku Národní politika. „Nežádáme nic nemožného,“ volaly před sto deseti lety bojovně naladěné aktivistky. „Chceme vkročiti do parlamentu, aby tam, kde po měsíce se muži hádají o věci dle našeho názoru malicherné, mohly ženy mluvit a hlasovat o tom, co považují za nutné a dobré,“ zaznělo také.

„Za touž práci týž plat,“ žádaly také české ženy. Uplynulo 110 let, mnoho se však nezměnilo. „Rozdíl ve výdělcích žen a mužů činí v České republice závratných 18,9 procenta. Průměr v Evropské unii je přitom o více jak 5 procent nižší. Mezi členskými státy jsme na pátém místě od konce,“ upozorňují Zuzana Šrámková a Jakub Adamec z PLATO. Stále je tedy za co bojovat. Future Is Female.

Součástí demonstrací v neděli 19. března 1911 byl i společný postup žen při takzvané „kalhotové revoluci“. Ženy se tehdy vůbec poprvé odvážily vyjít na městské promenády právě v kalhotách a takto podle dobového tisku dopadla odvážná žena v mužskému oděvu v olomouckých ulicích: „Okamžitě byla obklopena davy lidu, které na ni chrlily poznámky, takže posléze musila se utéci do vozu pouliční dráhy. Při opětném pokusu, aby se ukázala na ulici, musila se schovati do kavárny, odkudž se později pod ochranou stráže dostala domů. Davy útočily na kavárnu, pískaly, hlučely a sápaly se na dámu, která byla ve skutečném nebezpečí zranění.“

Hrdinnou aktivistku měla i tehdejší Moravská Ostrava. „Objevila se v neděli 19. března 1911 o půl dvanácté na promenádě na Hlavní třídě, tedy v části dnešní ulice 28. října směrem z Masarykova náměstí k Smetanově náměstí,“ zjistil ostravský kronikář Martin Juřica z Archivu města Ostravy. „Za pár minut již odvážnou mladou dámu obklopovalo na 2000 zvědavců, kteří se samozřejmě nezdrželi posměšných komentářů. Nakonec musela zasáhnout policie, která ženě razila cestu,“ líčí kronikář.

Do červnových parlamentních voleb do říšské rady (parlamentu Rakouského císařství) v roce 1911 se však mnoho nezměnilo a bylo to opět čistá volby mužů. V zemských volbách do Českého sněmu (českého parlamentu) v roce 1912 sice ženy stále nemohly volit, ženské hnutí ale našlo díru ve volebním zákoně, díky které bylo možno postavit alespoň ženskou kandidátku na poslanecký mandát.

Vůbec první poslankyní v českém parlamentu se tak v roce 1912 stala Božena Viková Kunětická. A takto časopis Ženský svět uvítal její vítězství: „Zvolení paní Boženy Vikové Kunětické poslancem sněmu král. českého jest událostí historickou, tak významnou, že ozvěna její k nám zaznívá z celého kulturního světa! Časopisy celého světa přinášejí o volbě této zprávy a obdivují kulturní a sociální vyspělosti voličstva, jež tak krásně pochopilo právo a spravedlnost, po nichž volají miliony žen ve svém významu matek, vychovatelek, samostatných činitelů ve společnosti lidské.“

Galerie PLATO aktuální výstavní projekt za výklady bývalého Bauhausu prezentovala i jako příspěvek k Mezinárodními dni žen.  Učebnice dějepisu hledají kořeny MDŽ až v 19. století, často se například uvádí datum 1857 a tehdejší demonstrace textilních dělnic v USA. Nebo rok 1909 a generální stávka zaměstnankyň jedné velké newyorské textilky. Společnost té doby skutečně považovala ženy za méněcenné pohlaví, které v továrnách dřelo za nižší platy než muži a ani v demokratických zemích nemělo před první světovou válkou volební právo, tedy s výjimkou Finska.

Hlavně evropské sociálnědemokratické hnutí proto na počátku 20. století hodně stálo i o dělnické hlasy žen, které by levicovým partajím vylepšily volební výsledky. A radikální odnože těchto stran, které se zhlížely v anarchismu či bolševismu, sice pro ženy rovněž žádaly hlasovací právo, nicméně hodlaly slabší pohlaví využít i v případném násilném pokusu o převzetí moci.

Mezinárodní den žen (MDŽ) si vymyslela německá sociálně demokratická politička Klára Zetkinová (1857-1933), minimálně od roku 1907 blízká přítelkyně Vladimíra Iljiče Lenina. Zetkinová navrhla první hromadnou protestní demonstraci evropských žen v srpnu 1910 na kodaňské konferenci Druhé internacionály, přičemž k této organizaci se hlásilo i mnoho radikálních odštěpenců sociálnědemokratických stran včetně Lenina a Trockého nebo německých profesionální revolucionářů Liebknechta a Luxemburgové. První společná ženská demonstrace pak byla Zetkinovou vyhlášena na 19. březen 1911, po roce 1913 bylo zvoleno datum 8. březen.

A ještě dovětek. Protože na konferenci v Kodani v srpnu 1910 osobně zasedal i Lenin, nelze se divit, že generace autora tohoto textu, která dospívala za komunismu, nechce mít s MDŽ nic společného. Už jen proto, že Zetkinová se stala spoluzakladatelkou Komunistické strany Německa a umřela v Sovětském svazu v roce 1933 pod ochranou generalissima a masového vraha Stalina, načež byla v bývalé komunistické NDR oslavována jako národní hrdinka.

To ovšem neznamená, že autor tohoto textu nehájí práva žen. Opak je pravdou. Ženy považuje za podstatnější, silnější a schopnější pohlaví, než jakým je mužské plémě, pouze nehodlá rehabilitovat MDŽ. Ženská hnutí mohou totiž dobře fungovat i bez této bolševické tradice. Future Is Female.