S houslistkami Julií Ester Černou a Elyzavetou Pruskou o patnáctiminutové Opeře o komínku

Moje první otázka je poněkud záludná. Stavěly jste někdy komín?

Liza: Ne.

Julie: Ještě ne! Ale vzhledem k tomu, že nás letos čeká komplet rekonstrukce domu, dojde možná i na ten komín (úsměv)…

Soudě podle Opery o komínku to nebylo úplně snadné! Ale možná mi spíš odpovíte, jak těžké je zahrát hudbu Karla Jana Loose, autora této podivuhodné opery?

Liza: Pro mě to nebylo nějak moc náročné. Je to vtipná a zajímavá, jednoduchá, ale zároveň ve své naivitě překrásná hudba.

Julie: Jak trefně říká jeden kolega: „Není lehkých kusů“ (smích). Hudba Karla Loose není nic složitého, přesto vyžaduje krystalickou intonaci. Je tak jednoduchá, až je to zrádné.

Loos musel mít dost svérázný smysl pro humor, nemyslíte? Zveršovat příběh o dvou zednících a jednom křivém komínu v patnácti minutách, to chce velkou představivost…

Liza: Dneska se na naší ulici rozjela dlouhodobě plánovaná rekonstrukce kanalizace. Půl dne jsem z okna sledovala pracovní procesy: jeden operátor traktoru dělal a tři ostatní seděli a několik dalších hodin kouřili a procházeli se kolem (smích)… Karel Loos dost používal lidovou hudbu, můžeme tedy předpokládat, že vzal její předobraz ze svého života..

Julie: Příběhy o lidské hlouposti, nešikovnosti a diletantství nikdy nevyjdou z módy. Jsou pravdivé, a proto tak oblíbené. Zjišťujeme, že za těch 250 let se toho mnoho nezměnilo. Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět sáhodlouhou zkušenost s některými řemeslníky, a ne vždy by to byla podařená taškařice.

Každá opera má svou předehru. Najdeme ji i zde, v tak stručném díle?

Liza: Ano, i v tak miniaturní opeře se našlo místo pro malou introdukci v D dur.

Julie: Kraťoučká introdukce tam je, ale nic složitého (úsměv). Je to podle mne psáno tak, aby to byli schopni zahrát i lidoví muzikanti.

Máte pravdu, v Loosově hudbě slyším lidový základ, podobný tomu v České mši vánoční J. J. Ryby. Znamená to, že jde o dílko srozumitelné všem generacím?

Liza: Určitě, myslím si, že je to hudba absolutně pro všechny.

Julie: Ano, a Jan Jakub Ryba by měl radost. Je to dostupná, lehká nekomplikovaná hudba, která nepřebíjí hlavní děj. Pochopí to opravdu každý. A trochu filosofie, možná ani v roce 1770 by si nebyli bývali představovali, že v roce 2021 se budeme navracet k jednoduchosti a nekomplikovanosti. Těch problémů nese naše civilizace na zádech tolik, že není už síla hledat problém ještě v hudbě. Chceme si odpočinout, pobavit se, a to tahle operka splňuje myslím dokonale.

Hudební nastudování připravil Vojtěch Spurný, ten je znám důrazem na historicky poučenou interpretaci. Promítla se jeho záliba i v této opeře?

Liza: Určitě, barokní a klasicistní díla jsou naším šéfem milována. Podle mně je v tom moc dobrý!

Julie: No jéje, náš šéf je svou posedlostí dobovou interpretací proslulý. Konečně se i on mohl na nás vyřádit (smích). Ale v tomto případě jsem za to ráda. On to prostě umí, klasicistní a barokní interpretaci velmi rozumí, a tato práce s ním mi dává osobní smysl. A za klavírem a cembalem je opravdu skvělý.

Máte za sebou několik streamovaných koncertů. Jak se vám hraje před prázdným divadlem, respektive virtuálním publikem? Dá se to přežít?

Liza: Řeknu to krátce – je to hrozné.  Občas si cítím dost demotivovaně. Bohužel to hraní „pro internet“ je takové umělé: netočíme nahrávky, ani živé přenosy. Je zřejmé, že na to nemáme v divadle technické možnosti ani finance. Takže natáčíme prostě koncerty a chybí nám bohužel to nejdůležitější, co bylo součástí živého vystoupení, tedy kontakt s posluchačem a emoce v ten pravý moment, když stoupáte na jeviště.

Julie: Ano, je to jako když si milovník kávy nasype do hrnku instantní kafe a zalije studenou vodou. Je to studené, neosobní, tovární, a s pravou kávou to nemá moc společného. A já jsem velkou milovnicí kávy.

Opera o komínku však jako každá správná buffa končí šťastně. Věříte i ve šťastný konec celé současné patálie?

Liza: Ano, věřím. Doufám, že za určitou dobu se vrátíme k alespoň trochu „postcovidovému“ životu.

Julie: Víte, jaký je rozdíl mezi optimistou, pesimistou a realistou? Optimista se učí anglicky, pesimista se učí čínsky a realista se učí střílet (smích). Jsem v tomto případě optimistou a věřím, že s podporou milovníků našeho divadla, kterých je skutečně hodně, to zvládneme.