Taste Ballet Ostrava! Baletní hostina z NDM probudila naše divadelní chuťové buňky

Kdybych měla svůj zážitek z tohoto virtuálního tanečního večera skutečně přirovnat ke zkušenosti gurmánské nebo čistě chuťové, vzpomněla bych si na krátký úryvek z románu Marcela Prousta, ve kterém si tento spisovatel vybavuje chuť koláčku, který jedl jako malý chlapec a který mu v dospělosti připomněl sladká dětská léta. Vzpomněla bych si možná i na situaci, kdy potom, co si dlouho něco odpíráte (nebo je vám odpíráno), chutná ona věc tak nějak lépe, vzácněji. Přesně takové to bylo – znovu se mi vybavila „chuť“ divadla, i když se tak stalo jen skrze obrazovku.

A ano, mohli bychom polemizovat nad tím, jestli se hodnota online představení blíží reálnému uměleckému zážitku, jaký je ideální digitální formát, co všechno by v nejlepším případě v takovém pořadu mělo být a zda tento způsob prezentace umění dosáhne (či nedosáhne) k divákovi. Takové diskuze se ale vedly celý uplynulý rok a teorií (často protichůdných) se objevilo nespočet, proto bych se ráda soustředila spíše na to, co Baletní hostině slušelo, než na to, co jí možná scházelo.

Pro mne jako pro diváka byl rozhodně příjemným bonusem fakt, že jsem v pořadu našla své průvodce. Pavel Knolle (tanečník, choreograf, kostýmní výtvarník, scénárista a donedávna také šéf souboru Laterny magiky) a jeho dcera Anna Knollová, členka baletu NDM, se nejen postarali o informační okénka a úvody k představením ve stylu „když dceru navštíví v práci příliš horlivý otec“, ale také nám nenuceně a jakoby mimochodem představili zázemí divadla, kam se běžný divák často nepodívá.

A kdo byť jen jednou prošel divadelní vrátnicí nebo se ztratil v bludišti chodeb Divadla Jiřího Myrona (přiznávám, ani já jsme toho nezůstala ušetřena), toho musela úvodní scénka rozesmát na několik dní dopředu. Hlavní náplní Baletní hostiny ale byly ukázky ze tří představení, které ostravský balet odpremiéroval v uplynulých sezónách – Útěk obra choreografa Jiřího Pokorného, Nebezpečné známosti polského autora Krzysztofa Pastora (ve spolupráci se skladatelem Artursem Maskatsem) a baletní stálice Don Quijote. Mohli jsme tak vidět tři různé polohy baletního souboru, tedy současný tanec, neoklasiku s moderními prvky a klasický tanec v jeho nejryzejší podobě.

Útěk obra (Humpback Runner) měl v Ostravě premiéru v roce 2018 v rámci komponovaného večera Vzlety a pády. Choreograf Jiří Pokorný toto své dílo upravil právě pro potřeby online pořadu, aniž by nechal výrazně utrpět některou z jeho hlavních kvalit jako jsou například organičnost pohybu, dojem skupiny jako jednoho organismu, ve kterém se jedinec ztrácí i vyčnívá, stále aktuální sdělení týkající se migrace, neustálého pohybu jako principu lidského života, ale také prostor pro představivost a fantaskní prvky. Střípky příběhů a náhlá zastavení (nebo téměř zamrznutí) tanečních obrazů se odehrávají na holé scéně, kde jsou kromě pohybujících se těl nejvýraznějšími prvky světlo a červené ponožky tanečníků.

Do zcela jiného stylu i doby nás vzápětí přenese Krzysztof Pastor, který se nechal inspirovat známým příběhem zkažené markýzy de Merteuil, jejího přítele, komplice a nenapravitelného svůdce vikomta de Valmont a jejich nevinných obětí. Baletní hostina nám nabízí závěrečné scény z baletu Nebezpečné známosti (premiéra 2019), tedy souboj Valmonta s rytířem Dancenym a jeho smrt a následné veřejné ponížení markýzy de Merteuil. Na rozdíl od Pokorného pracuje Pastor z klasickými liniemi, ostrými a precizními pohyby, objeví se stylizované historické tance. Pokud je Útěk obra „měkký“ a organický, pak jsou Nebezpečné známosti občas až geometrický přesné, čisté a tak trochu pohybově přísné.

Na závěr programu jsme mohli vidět úryvek z baletu Don Quijote, jednoho z tradičních klasických baletů na hudbu Ludwiga Minkuse, který se v Ostravě dočkal svého znovuuvedení v roce 2018. K tomuto baletu plnému španělského temperamentu i snových scén můžeme snad jen dodat, že je snem a metou mnoha tanečníků, a zdá se, že i ostravský soubor si ho náležitě užívá, i když se jedná o náročné dílo, které neodpustí ani malé technické zaváhání.

Do čtyřiceti minut záznamu se toho tedy vešlo poměrně hodně. Budeme-li vnímat tento počin ostravského baletu (a nejen jeho, podobné digitální pořady nabízejí v době pandemie s menším či větším úspěchem soubory všude na světě) jako nový druh zážitku a ne jako „z nouze ctnost“, můžeme na něm najít ještě mnoho příjemného. Například možnost vidět dobře výrazy tanečníků, když jsou snímání z detailu (to se vám z galerie jen tak nepodaří), užít si jejich výkony opakovaně a v rámci svých časových možností a třeba je po letech ocenit i z jiné stránky. Takto bychom mohli pokračovat dál, ale myslím, že bude lepší začít se těšit na druhý ochutnávkový díl.