Kapela Chlad podnikla na albu MMXX – MMXVIII mrazivý výlet do zadoomaných krajin

Chlad inklinuje k doom metalu klasického střihu. Tedy k takovému, který si libuje v táhlých pasážích plných smutku, marnosti i zatracení. Album MMXX – MMXVIII má rekapitulační charakter. Jsou na něm zastoupeny skladby, které figurovaly na dřívějších nahrávkách kapely, jež vyšly na LP nebo MC. Konkrétně se jednalo o počiny Hvozd (2020), Chrám bolesti (2019) a Chlad (2018). Všechny fláky však získaly novou zremastrovanou podobu určenou speciálně pro formát CD.

Kapela vznikla v roce 2017 ve Frýdlantě nad Ostravicí a tvoří ji zpívající bubeník Milan Marek, kytarista Jiří „George“ Hrabec a baskytarista Petr „Sekersson“ Švrček. Tedy ostřílení mazáci, kteří získali nepřeberné muzikantské zkušenosti z působení ve skupinách, jako například Drutty, Virtual Void, Syde, Zanuly. To znamená v žánrově různorodých seskupeních. A nutno zdůraznit, že také v tomto případě je ve vyznění písní tahle oddanost muzice zcela patrná.

Síla songů spočívá v tom, že jsou sice nositeli ponurosti, žalu, osamění, a směřují tak k určité lidské odměřenosti, přesto se do vědomí posluchačů zarývají zcela bez zábran. Postupně, ale jistě. Jakási hudební monotónnost se tedy za těchto okolností stává výrazným plusem. A to se počítá.

Písně jsou postaveny na melodiích, které vybízejí ke spánku. Jakoby vybízejí ke spánku. Lépe řečeno celý komplet by po umělecké stránce mohl být prezentován jako soundtrack k pozvolnému ukládání se ke spánku. Přesto skladby usnout nedovolí. Až tak jsou syrové. A právě v tom je jejich přesvědčivost. Není to žádné hraní si na něco a předkládání takové té posmutnělé líbeznosti či nostalgie, jak je v současnosti běžné. Opravdu nic podobného. Tohle je skutečný záznam lidské bolesti.

Dalším typickým znakem je, že všech deset válů je velmi obrazotvorných a před očima fanoušků se při jejich poslechu mohou míhat mikropříběhy. Přesně takové, jaké píšou zmrzlé a zasněžené stráně v podhůří Moravskoslezských Beskyd. Je tomu tak, až natolik je Chlad uvěřitelný.

Skladby jsou zařazeny od nejnovějších po ty nejstarší. Dá se přitom říci, že v závěru alba čelíme ještě zahořklejší a drásavější verzi Chladu než v úvodu. Ona drásavost je pak vykompenzována zvýšenou dynamikou, což značí, že písně nekončí v propasti únavnosti. Navíc třeba poslední Trůn smrti hrdě nese odkaz Bathory. V této souvislosti se dá uvést i fakt, že místy je zřejmé, že Chlad kráčí po cestách, které vyšlapávali Black Sabbath nebo Candlemass. Inu, vzory zapřít nelze.

Zpěv Milana Marka zní jakoby nezaujatě, přesto je mrazivě trefný. Zkrátka skvěle zapadá do soukolí neklidných skladeb. A to i ve chvíli, kdy se vokální party ubírají spíše směrem k přednesu. To totiž ještě více podtrhuje jakousi hudební beznaděj, která jednotlivé příspěvky doprovází. Do ostřejších a řezavějších pěveckých vln se sice vydáme například ve čtvrtém songu Dech severu, ale je to jen pomyslná kapka v moři. Nadále převažuje zmíněný osvědčený postup.

Specifické místo na albu zaujímá osmá Fantazie, což je cover verze od Skoričimass (dříve Zanuly), jež byla vydána v roce 2001 na nahrávce Tobě pod názvem Tajemství fantazie. A je to průkazná ukázka toho, jak lze písni koketující se zasněnou alternativou navléct vkusný doom metalový kabát.

Chlad je kapelou, jejíž název plně koresponduje s atmosférou skladeb. Navíc tím, že se upsal doom metalu, jde proti proudu času a tak nějak přirozeně navazuje na severomoravskou doommetalovou scénu devadesátých let 20. století. Což je také sympatické.

V songu Pláč v kobkách zaznívá: „…vůle se láme jak trouchnivý kmen…“ U Chladu nic podobného nehrozí. Tahle trojice tu vůli pořád ještě má. Album MMXX – MMXVIII, které shrnuje dosavadní tvorbu kapely, to potvrzuje.

Chlad: MMXX – MMXVIII. Pařát Magazine & Productions 2021