Všude kolem se šíří pach těl a dekadence, píše v nové sbírce opavský básník Jan Kunze

Opavský básník Jan Kunze (*1976) již napsal sbírky Hičhaikum (2004) a Dekadent dezert (2008), na další pak čekal dvanáct let. Naštěstí ani ve třetí knize zatím příliš nešlape na brzdu. A prostě frčí dál po autobahnu jménem Život, neboť v jeho duši zůstává kus beatnika: „Půl čtvrté ráno / vysedám na benzínce / rozsekaný jak vánoční kapr / zvládnu umělohmotné kafe / i prefabrikovanou bagetu.“

Na českou beat generation si potrpěl třeba legendární pořadatel básnického Zeleného peří Miroslav Kovářík, jenž zemřel loni v březnu v pětaosmdesáti letech. A Jan Kunze byl hostem vynikajícího recitátora a velkého fanouška mladé poezie několikrát, zúčastnil se i živé verze pořadu v brněnském divadle Husa na provázku. Kovařík hned několika dorůstajícím básnickým generacím přibližoval především tvorbu svého milovaného Václava Hraběte.

„Hraju / a myslím že to není beznadějné / neboť skrze pot a kouř za sebou slyším buben / jak v nepravidelných chraplavých / příklepech vytlouká / chválu věčného / hledání,“ básnil Václav Hrabě v textu Reduta blues. I Kunze pořád hraje, známá je především jeho zásadní účast na tvorbě kapel Kofe-In a Munroe. On the Road. Cesta, koncert, hotelová cimra, tohle třeba opavský básník prožil na Hané: „V hotelovém pokoji v Kroměříži / všude kolem se šíří / pach těl a dekadence / jedna chce cigáro / druhá facku.“

Obálka knihy Monstre charmant. (Foto: Perplex)

Hlavně nezastavovat! Je to JÍZDA jako ve stejnojmenném filmu s Radkem Pastrňákem. „Parapety cizích bytů se třpytí deštěm / a neony příštích večírků ještě pořád / vypalují oči,“ túruje Kunze svůj vnitřní motor. „Čekají nás rozkošné věci / řekla novinářka / opijeme se spolu kubánským rumem / budeme jezdit na červenou / a pak ti na chvíli dám své tělo.“

Tohle je i ve třetí sbírce převažující tón básníkových výpovědí, s věkem ovšem přichází i nutnost stále častěji přibrzďovat: „A přestože jsem tě tady nechtěl / rozklepnu dvě vejce na pánev / připravím kafe.“ Praní prádla, umývání nádobí, práce, sprcha, dítě, plná lednička… Povinností je stále více, pro beatnika jsou však jen vnějším znakem, nitro se nemění: „To nevyvětráš / nesetřeseš z kabátu / netípneš jako noční cigaretu / bude to s tebou pomalu odkapávat / až do konce.“

Více než přibrzďování je možná důležitější meditování, kterého s věkem rovněž přibývá. Třeba o tom, jak bude tahle JÍZDA jednou oceněna, jak to prostě všechno skončí: „Dole přikládají pod kotle / hříchy píšou hráběma / chci se na to připravit / nevím, co řeknu / jak se obhájím.“

Pokud tedy člověk tam „někde“ dostává vůbec nějakou šanci k obhajobě. Spíš je to na pozůstalých, jestli nám ty hrábě vztekle zaseknou do víka rakve, anebo o našich proviněních radši diplomaticky pomlčí.

*

Jan Kunze: Monstre charmant. Nakladatelství Perplex v Opavě, 2020, 500 výtisků, 63 stran.