Malíř Václav Rodek o výstavě v Domě umění: V čase pandemie jsem si užil alespoň její instalaci

Václave, jste smířen s tím, že samostatnou výstavou v Domě umění možná naživo neuvidí žádný platící návštěvník? Skončí totiž 18. dubna a dost pochybuji, že se do té doby otevřou galerie.

Z podstaty své povahy se s tím nějak zvlášť smiřovat nemusím. Když výstavu nikdo neuvidí na vlastní oči, je mi to samozřejmě líto, ale v této době je prostě všechno jinak. A nemohu a ani nechci svůj osobní zájem povyšovat nad to, co se teď kolem nás odehrává. Takže moje odpověď je, že jsem smířen.

Z výstavy Václava Rodka. (Foto: GVUO)

A co když stále nové a nové mutace koronaviru způsobí, že galerie zůstanou uzavřeny třeba ještě dva roky? Dovedete si představit výtvarný prostor bez živých výstav? Respektive s výstavami v prázdných galeriích, do nichž veřejnost nesmí vstupovat.

Obávám se, že výsledek by byl asi takový, že by všechno bylo trochu zkroucené. V kritické situaci, jakou teď procházíme, je kultura deformovaná přenosem přes média. Ten pocit návštěvníků přímo na výstavě ale nelze nahradit nějakým přenosem, takže pokud by pandemie trvala ještě dva roky, živé umění bude pořád podivně okleštěné. V historii už sice byla kultura okleštěna mnohokrát, během morových ran anebo válek, pořád ale nějaká zůstávala. I dnešní deformovaný obraz výstav je tedy formou kultury a nějak jsme ji pořád schopni dělat. Zastaví nás až naše vlastní smrtnost.

Z výstavy Václava Rodka. (Foto: GVUO)

Tato kulturní hybridizace způsobená pandemií ale škodí všem druhům umění. Hudbě a literatuře možná méně, divadlu a výtvarnému umění zcela zásadně. Už před aktuální krizí se však kulturní realita často měnila v kulturu virtuální a mnozí na úpadek živého umění v obavách upozorňovali. Neurychlila tedy pandemie pouze něco, co by se stejně odehrálo? Možná časem ani žádné kamenné galerie nebudou existovat a výstavy budou mít prostor jen na monitorech a displejích.

Před pandemií tu určitě byla nějaká snaha o konstrukt reality, simulakrum, všichni to ale vlastně brali úplně v pohodě. Přemítal jsem nad tím nedávno s kunsthistoričkou Hanou Vorlovou a shodli jsme se, že když teď komunikujeme takřka výhradně přes nové technologie, je to najednou něco až surrealistického. A důsledkem není osvobozující, ale spíš svazující pocit. Dokonce to vytváří větší nedorozumění, fámy, neshody atakdále, než když se věci děly naživo. Svět před současnou krizí byl svobodnější, protože jsme internet, sociální sítě i další média využívali jen jako určité rozšíření možností. Teď je z toho nutnost.

To jste mi nahrál, neboť Dům umění v předvečer vernisáže zveřejnil několik vašich děl z výstavy. Zaujala mě žena sedící na jakémsi míči s provazy v ruce. Hned mě napadlo, že je to symbolika pandemie. Zeměkoule, nad kterou převzala vládu „svatá Pandemie“, která lidstvo svázala provazy zákeřné infekce. Strefil jsem se?

Z mého pohledu tento obraz takovou symboliku nemá, ale je na každém návštěvníkovi, jak si dílo vyloží. Tedy i na vás. Pro mě je v každém případě zajímavé, jak ten obraz vidí jiní, jak ho komentují.

Z výstavy Václava Rodka. (Foto: GVUO)

Co jste tedy namaloval?

Je to spojení dvou témat, s nimiž jsem pracoval. Je to jednak akt na skákacím míči, ovšem také žena s horolezeckými provazy, protože se lezení na skály už dlouho věnuji, stejně tak i moje žena. A pod oblečením jsme všichni nazí, i když lezeme po skalách, zajímal mě proto ten kontrast provazu a nahoty. A je to vlastně i taková Venuše v přírodě, jak ten motiv známe od různých klasiků. Profánní téma, prostě ženský akt. Kontexty a projekce, které v té malbě vidí návštěvník, celé to jejich pozorování je ale velmi důležité. Jde mi o to, aby moje obrazy obstály i u diváků, kteří v nich nerozpoznají kódy, které jsem do nich dal.

Možná proto se výstava jmenuje Metakódy, což je zajímavý novotvar, s nímž se nelze nikde setkat. Chápu dobře, že byl vytvořen po příkladu metafyziky a že hledáte něco, co je „nad těmi kódy“?

Původně jsme s kurátorem výstavy Jaroslavem Michnou přemítali o názvu Kódy, ale pak to různě mutovalo, Transkódy, Dekódy a nakonec byla největší shoda na Metakódech. Podobně jako ve slovech metafyzika nebo metafora je tam podstatná ta předložka, která vyjadřuje něco „nad“. Metakód je pro mě kód, který nelze úplně složit, zatímco kód můžeme dekódovat, logicky ho zpracovat. Metakód je kombinací logického kódu a nějaké obrazové nadstavby, která to všechno může vizuálně pozměnit.

Z výstavy Václava Rodka. (Foto: GVUO)

Vaše úvahy mi připomínají experimentální básnickou sbírku Václava Havla Antikódy, znáte ji?

Neznám, ale je výborné, že ji napsal, že se také zabýval kódy. Moje obrazy jsou takovým věčným kódováním, různě třeba kóduji jejich námětovost, na plátnech se překrývají symboly i výtvarné fragmenty z mých starších, ale i z aktuálních děl, je to prostě taková hra. Ale jak už jsem říkal, divák by měl ty obrazy přečíst i bez toho, aniž musel ty metakódy hledat. Obraz by měl fungovat i bez toho zatěžkání, bez těch kódů, které dílům dávám.

Myslím, že to tak i funguje. Havlovy Antikódy jsou svým způsobem podobnou hrou, byť na hraně vizuálně-lingvistického experimentu a metafyzických otázek. Vaše výstava by ho určitě bavila, hlavně s osobním výkladem, vždyť kurátor Jaroslav Michna o vás říká, že malba je pro vás doslova „filozofickou prací“. Výstava Metakódy je prezentována jako průřezová, můžete výběr trochu přiblížit?

Z uzavřených celků, které vystavuji, bych upozornil třeba na ten, který je asi nejvíc napojen na název výstavy, na metakódy. Jsou to plátna pracující s číselnou řadou 1, 2, 7, návštěvníci uvidí třeba obraz nazvaný 271.

Obraz 271. (Foto: GVUO)

Ten obraz si vybavuji z loňské koronavirové galerie v kulturním deníku Ostravan, dojal mě. Odkazujte na rok 2071, kdy se můžete dožít čtyřiadevadesáti let, na plátně je loď, která vás poveze na poslední cestu. Jaké další celky vystavujete?

Jiná linie výstavy se věnuje strachu a radosti z prázdnoty, další subjektu a objektu, následující juxtapozicím a potom je v Domě umění vystavena i série věnovaná narušování perspektivy, k té patří třeba obraz Aristotelův kaleidoskop III.

Aristoteles říkal, že člověk je „zóon politikon“, živočich politický čili společenský. Teď nás v tom omezuje pandemie, rozvinu proto ještě otázku, kterou jsme začali. Výtvarní umělci z regionu mnohdy na prestižní možnost vystavovat v ostravském Domě umění čekají celá desetiletí, přičemž většina se toho stejně nedočká. Vy jste se jí dočkal už ve čtyřiačtyřiceti letech, ale komplikuje ji Covid-19. Nebude se dohodnutý termín výstavy prodlužovat alespoň do té doby, než se galerie znova otevřou?

V Domě umění mají pochopitelně zájem, aby nainstalovanou výstavu ve dvou velkých sálech prvního patra viděli také nějací živí a platící návštěvníci. V případě, že se do 18. dubna galerie neotevřou, by teda měla být prodloužena. Je to přislíbeno.

Donekonečna se však termín protahovat nebude. Užil jste si alespoň instalaci expozice?

Pokud se jedná o tuhle rovinu, tak s kurátorem Jaroslavem Michnou jsme si instalaci skutečně užili. Dost věcí jsme spolu probrali, protože jsme si intelektuálně skvěle sedli. Dialog, který probíhal po celou dobu instalace, byl natolik zajímavý, že mi to dalo jakýsi výrazný bonus už před samotnou on-line vernisáží. I proto jsem teď víc smířen s tím, že přímo do výstavních síní se možná nikdo nedostane.

*

Václav Rodek: Metakódy. Dům umění v Ostravě, on-line vernisáž se koná 9. března v 18.00 hodin a bude ke zhlédnutí po celou dobu výstavy na webových stranách galerie.