Moje kůže hoří, píše ve Chvilce poezie básnířka a fotografka Tereza Doležalová

Loni v létě zdokumentovala Tereza Doležalová značnou část vystoupení v ostravské části Měsíce autorského čtení (MAČ), což je měsíční literární maraton a vyhlášený středoevropský literární festival. Nikoliv tedy jen s polaroidem v ruce, převažoval samozřejmě digitál. Jisté je, že to bylo asi poprvé, co funkci festivalového fotografa dostala aktivní literátka. A na její práci to bylo znát, protože zůstávala v sále po celý čas autorských čtení, zatímco jiným fotografům stačilo deset minut a mizeli v zákulisí.

Ostravští básníci se v době pandemie scházejí místo v kavárnách na nábřeží Ostravice v Komenského sadech a na jedno únorové setkání přišla i Tereza Doležalová. S rukopisy v kapse. Například s tímto tramvajovým zážitkem.

CO JSEM VIDĚLA V TRAMVAJI

tančím v čele zástupu
rudozlatá víří
dynamika pohybu rozechvívá vzduch
v karmínovém rouchu nabízím krev Kristovu
když kruhy a elipsami proskakuji k nekonečnu
když mířím zpět a vpřed
když tančím
v čele zástupu tajemně moudrých 

O komentář jsme poprosili přímo autorku: „V tramvaji jsem viděla chlapce s postižením, asi pětadvacetiletého, ale mohlo by mu být i patnáct nebo pětatřicet. Přímo proti mně, občas se na mě díval. Já jsem od něj pohled nemohla odtrhnout. Ač to byl výjev, který ve mně vzbuzoval těžké a nepříjemné pocity, až do strachu. Jazyk podobný nějakému plži se mu zmítal v otevřených ústech. V tom obraze ale byla přítomna věc důležitější – obnažená duše. Jakási podstata, tak často zaměňovaná za to, čemu říkáme ratio. Byla v tom moudrost větší, než jakou jsem kdy dřív potkala. Až jsem se před tím vším zastyděla.“

Tomu se říká obnažená inspirace! Tereza Doležalová odkrývá zrod textu s neobvyklou otevřeností. Málokdo jde až tak na dřeň, neboť autoři mají často pocit, že by realitou poškodili poetiku. Editor rubriky Chvilka poezie si ovšem takového odhalení cení. Čtenáři díky upřímnému výkladu mohou sledovat, jak vzniká poezie. Jak se z fotografie pořízené polaroidem stává báseň.

Autorka dnešní Chvilky poezie studuje v Brně. „Po ne zcela uzavřených kapitolách studia bohemistiky a života ve Francii teď kotvím v přístavu studia psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Věnuji se hlavně fotografii a malbě. A občas něco píšu,“ uvedla o sobě pro kulturní deník Ostravan. A občas píše i ve vlaku z Ostravy do Brna.

VLAK DO BRNA

zase vidím van Goghova pole
v prázdném kupé si zpívám tiše
o snu Konstantinově

Kterého Konstantina má básnířka na mysli, jsme se nezeptali. Nejspíš to bude ten moravský čili svatý Cyril, o jehož snu se píše v jednom z nestarších textů vzniklých na Moravě, ve staroslověnském Životě Konstantina. Krajinu van Gogha zřejmě při pobytu ve Francii poznala osobně a ta se občas zjeví také u Kojetína či Nezamyslic. A možná Moravou kráčí i císař Konstantin Veliký, který měl rovněž jeden slavný sen, o němž se podnes učí ve školách. Sen o Kristově monogramu (chí-ró).

Tereza Doležalová má historii velmi ráda, což dokazuje i další její básnický text. A editorovi se při jejím čtení hned vybavila jedna moravská (slovácká) písnička: „Oheň horí, dým sa valí, Turek ide krajinú, chystajú sa chlapci smělí, chystajú sa na vojnu.“

MOJE KŮŽE HOŘÍ

jaké to bylo
když Turkům zalévali hrdla zlatem
a jejich oči měnily se v diamanty?

zatímco má kůže hoří
snažím se ze dna studny sesbírat kousky
a postavit z nich nový život

ani jedna z těch malých myšlenek
se nechce nechat lapit do sítě
tak prozaického plánu

a tak mám pořád před očima
trpící Turky v červených kaftanech
půlměsícem nad hlavou
a zlatem v hrdle

Dejme opět slovo autorce: „Inspirací je nezapomenutelný příběh z knihy Heleny Lisické Pověsti z hradů, zámků a tvrzí, ze které mně a sestře babička čítávala tak často, až příběhy přestaly obsahovat jakýkoli moment překvapení. Horečka. Mé mezní období ve smyslu mezery i přelomu.“ K čemuž je asi možno dodat, že tahle báseň mezi řádky popisuje i jakousi literární iniciaci Terezy Doležalové.