Před sto lety vyšel poprvé Švejk. Hašek si v Ostravě zahrál karty a kamarádil se s Jiřím Myronem

Opravdu vyšel první český světový bestseller v březnu 1921 v nákladu 100 tisíc kusů? V žádném případě. To jen pražský bohém a autor humoristických povídek Jaroslav Hašek (1883-1923) svým typickým způsobem oznámil, že začíná s vydáváním románu na pokračování, který nazval: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové i občanské války u nás i v Rusku (později autorem přejmenovaný jen na Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války).

V době, kdy Hašek vyvěšoval plakáty po pražských hospodách, měl ale sepsán jen první sešit zamýšleného díla a po žižkovských lokálech spoustu finančních závazků. A k světovému bestselleru bylo hodně daleko. Dlužil i ve zmiňovaném hostinci U Šnorů, který chtěl blahosklonně umořit 150 výtisky prvního sešitu Švejka. Když v březnu 1921 skutečně první sešit opustil tiskárnu, hospodský z toho nadšen nebyl. Oprávněně. Prodal sotva čtyřicet sešitů a do zbylých Švejků pak dlouhé týdny balil tvarůžky a buřty.

Jaroslav Hašek. (Foto: archiv)

Dějiny zatím největšího bestselleru, jenž byl kdy sepsán v českých zemích a byl přeložen do šedesáti jazyků, tedy začaly mezi smradlavými syrečky v zapadlém výčepu piva. V průběhu několika dalších měsíců si Haškova rozepsaného sešitového románu sice povšimla kritika i čtenáři, světové slávy se ale autor nedočkal. Nad nedopsaným a vlažně přijímaným dílem zemřel Hašek v lednu 1923 v Lipnici nad Sázavou, nezažil tedy naplnění prorockých slov, které sám vyřkl nad půllitry s pivem. A nechal vytisknout na plakáty:

„Vítězství české knihy v cizině! Vyhoďte ze svých knihoven Tarzana v pralese a různé blbé překlady krváků! Vzmužte se k energickému činu a ukažte, že máte smysl pro čistou českou knihu! Neslibujeme vám žádných prémií, ale ukážeme vám, že dostanete nový humor a satiru! Revoluce v české literatuře! Nejlepší humoristicko-satirická kniha světové literatury.“

Rukopis Švejka uložený v Památníku písemnictví v Praze.

O osudech spisovatele Jaroslava Haška v rámci stoletého výročí vydání Švejka vychází jeden článek za druhým, například v Lidových novinách lze číst dokonce literárně historický seriál Jana Nejedlého. Asi nikdo ale nebude připomínat, co všechno měl Hašek společného s Ostravou a dnešním Moravskoslezským krajem. Jsou to jen marginálie, ovšem pro literární historii regionu velmi zajímavé.

Už zesnulý historik Ostravského muzea Jaromír Dlouhý v roce 1999 objevil vztah Jaroslava Haška s hercem, režisérem a ředitelem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Jiřím Myronem. Ten studoval na Československé akademii v Praze, kde se velmi spřátelil se spolužákem jménem Jaroslav Hašek. Myron ale studia nedokončil a proti otcově vůli odešel k divadelní společnosti, zatímco Hašek na akademii kupodivu úspěšně odmaturoval.

Myron přišel do Moravské Ostravy v roce 1923, což byl i rok Haškova předčasného úmrtí. A záhy se stal výrazným členem operety a činohry i vynikajícím režisérem, převážně her ze současnosti. V roce 1930 si Myron vzpomněl i na spolužáka Haška a uvedl dramatizaci jeho jediného románu pod názvem Dobrý voják Švejk (premiéra v dubnu 1930) ve vlastní režii, přičemž do hlavní role obsadil Antonína Soukupa. A sám si na jevišti zahrál vojenského sluhu Balouna.

Ostravský Švejk vycházel z dramatizace Antonína Fencla, který ještě za Haškova života stačil koupit od spisovatele práva na divadelní a filmový převod románu. Ředitelem Národního divadla moravskoslezského se stal Jiří Myron až v letech 1942-1946, tedy v nejsložitějším období protektorátu, přičemž dnes jedna ze scén nese jeho jméno. Myron se ovšem narodil jako Bohumil Jan Prošek a pod tímto jménem ho poznal i Hašek.

Nejlepší český haškolog Radko Pytlík si Myrona čili Proška všiml v knize Toulavé house. „Mezi kamarády Haška patřili: Prošek-Myron, Horáček, Šebek, Kubín, Ladislava Hájek a Janota, jemuž také dedikoval Hašek společně s Hájkem napsanou a vydanou svoji první a poslední básnickou knížku Májové výkřiky,“ uvádí Pytlík.

Literární vědec Radko Pytlík také zmapoval Haškovy toulky moravskoslezským regionem v roce 1903. Prošel tudy na podzim onoho roku, když se vracel z velkolepé cesty po Balkáně, kterou zakončil průjezdem Slovenska a návštěvou Vysokých Tater v dnešním polském městě Zakopané (tehdy se pohyboval po jediné zemi – Rakousko-Uhersku). „Hašek využil svých prázdninových známostí a přes Zakopané a Nový Targ, Myšlenice se dostal až do Krakova. Tam byl zřejmě zadržen, neboť 28. července 1903 se policejní expozitura v Krakově dotazuje na jeho domovskou příslušnost. V Haliči se Hašek zřejmě zdržel déle, až do září,“ vypátral Pytlík.

V Krakově napřed spisovatel humoristických povídek čekal, až z domova přijde zásilka peněz. Když nedorazila, vydal se domů pěšky. Podle vyprávění jistého Josefa Macha se Haškovi zarosily oči, když někde u Těšína spatřil českou matiční školu. Pan řídící prý ležel zrovna na pohovce a četl Národní politiku, když vešel otrhaný tulák a představil se slovy: „Jsem český spisovatel Jaroslav Hašek a prosil bych něco od oběda.“ Moc toho nedostal.

Pytlík uvádí, že Hašek tehdy vypadal velice zuboženě, takže byl zatčen také nedaleko Frýdku. Nevíme přesně, jak se posléze dostal do Moravské Ostravy, zřejmě vlakem právě z Frýdku, aby pokračoval rychlíkem do Prahy. Na jízdenku si údajně chtěl vydělat v kartách v jedné putice u ostravského hlavního nádraží, dostal se však do konfliktu s havíři, kterým neseděl jeho pražský humor. Následovala strkanice a Haškův úprk.

Nádraží v Přívoze na dobové pohlednici.

I dále musel putovat pěšky a v Odrách zřejmě přespal v takzvaně stravovně pro chudé, o které v roce 1904 napsal povídku pro Národní listy, která začíná: „V oderské stravovně sešli se k večeru čtyři vandráci.“ Osudem stravovny čili herberku v Odrách se nedávno zaobíral i badatel Radim Jarošek v časopise Poodří. Taková noclehárna ve městě v roce 1903 skutečně existovala.

Štěstí se na Haška během cest v roce 1903 usmálo až těsně za hranicemi našeho kraje pod hradem Helfštýn. „Zbídačelého tuláka a spisovatele se tam ujala rodina místního řídícího učitele Hajniše. Umyli ho, nakrmili, dali mu obnošené kalhoty po zemřelém učiteli, čímž si pražský host poněkud vylepšil svou chatrnou garderobu. V starobylém sídle se zdržel několik neděl. Při výletu na hrad si totiž pohmoždil ruku a učitelova dcerka Slávka ho ošetřovala. Vznikla tak známost, která měla i pokračování,“ uvádí Pytlík.

Zajímavé je, že když v roce 2018 vyhlásili pořadatelé prestižní literární ceny Magnesia Litera soutěž o Knihu století, u odborné poroty zvítězil román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války z pera Jaroslava Haška, zatímco ve veřejném hlasování vyhrál Jirotkův Saturnin.  A jak známo, Jirotka je ostravský rodák.

Obě uvedené knihy jsou českým národem nejen velebeny, ale i zatracovány. Švejk je navíc poněkud mylně chápán jako třeskutá hospodská zábava, přitom je to dílo kafkovských rozměrů, které kvůli značné tloušťce přečetl málokdo a leckterý našinec ho zná spíše z filmu. Literární vědec Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Pavel Janoušek obě díla porovnává:

„Odborníci se logicky přiklonili k dílu, které českou literaturu a kulturu nepopiratelně výrazně zasáhlo. Široká veřejnost dává přednost proslulé žertovné hříčce. Švejk a Saturnin jsou prózy hodně odlišné a současně velmi podobné. Obě jsou veřejností přijímány jako knihy tak nějak veselé, redukovatelné na anekdoty, legrační situace a vtipné hlášky. A obě všichni Češi údajně dobře znají, aniž by je museli nutně přečíst. Minimálně proto, že o nich stále někdo mluví a všichni je už několikrát viděli zfilmované či v divadle.“

Obě knihy století lze sice označit za humoristické romány, zároveň jsou ale autorskou reakcí na válečné běsnění. Hašek začal psát Švejka, když se vrátil ze světové války, která ho svými drápy držela až do roku 1920 a v níž si na bojištích musel postupně obléknout uniformu rakouského vojína, československého legionáře a bolševického rudoarmějce. Jirotka psal Saturnina během německé okupace a vydal ho v roce heydrichiády. Tedy v době, kdy žádný Čech neměl jistotu, že ho gestapo za hodinu neodvede rovnou na popraviště.

Kulturní deník Ostravan.cz požádal o pár vět k výročí Švejka i ostravského básníka Petra Hrušku: „Shodou okolností jsem právě Švejkovi věnoval v čerstvé knize V závalu toto své zamyšlení: Josef Švejk je prázdné místo po účasti. Kam se tato schopnost poděla, není zřejmé. Všechno ostatní zůstalo na místě – poslušnost, zvědavost, klid i poživačnost. Ochota zúčastnit se čehokoliv. Jenom účast v tom není. Švejk se účastní bez účasti, zato však pořád. V tom spočívá jeho pravá hrůza.“

Literární vědec Janoušek je z podobných příčin nepřítelem Ladových ilustrací. Josef Lada totiž opomíjí temné, až tragické pozadí díla. „Součástí české falzifikace Haškova textu je i to, že nedokážeme oddělit Švejka od Ladových ilustrací. Haškův román je tak dnes přijímán jako idylka z dávných dob, kdy sice zuřila jakási dost velká válka, avšak správnej Čech dobře věděl, že to chce pivo a klid,“ říká akademik.

Brněnské nakladatelství Větrné mlýny proto zvažuje, že by Švejka vydalo s archivními snímky z éry první světové války. Vždyť román je plný naturalistických popisů, ve čtvrtém díle třeba čteme: „Za školou ve školní zahradě byla veliká trychtýřovitá jáma, způsobená výbuchem granátu velikého kalibru. V rohu zahrady stála silná hruška, na jejíž jedné větvi visel kus přeříznutého provazu, na kterém visel nedávno místní řeckokatolický farář.“

Spolumajitel Větrných mlýnů Pavel Řehořík je nadšen válečnými fotoalby nalezenými v Archivu města Ostravy. Právě snímky z těchto soukromých dokumentací války by Švejka ukázaly v temnější poloze. „V těch albech jsou i snímky oběšených nepřátel nebo dezertérů. Ale také kamarádů v zákopech, kterým zrovna granát utrhl hlavu. Jsou to hrůzné fotky, ale Haškově románu by daly nový rozměr,“ je přesvědčen nakladatel. Jedná se například o fotoalba vojáků Rudolfa Linarta z Příboru či Jaroslava Žily z Vizovic.

Román o Švejkovi má čtyři svazky, ten poslední ale Jaroslav Hašek zdaleka nedopsal, a jak už bylo řečeno, v lednu 1923 předčasně zemřel. V pouhých devětatřiceti letech. Zesnul takříkajíc v „půli věty“ ve svém venkovském domku v Lipnici nad Sázavou. Český román století tedy vznikal pouhé dva roky.