Janáčkova filharmonie a mladí sólisté ukázali, jak moc potřebujeme, aby hudba neutichla

Z harfy jsem měl odjakživa respekt a bezmála posvátnou úctu. Už svým vzhledem je tento instrument jakousi neoficiální královnou mezi nástroji. Na harfu hráli už staří Egypťané před několika tisíci let a její zvuk má v sobě přísvit prastarého, magického poslání hudby. Polská harfenistka Amelia Tokarská není v České republice úplně neznámou tváří. Působí ve Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín a pro svůj sólový debut s Janáčkovou filharmonií si vybrala Introdukci a allegro Maurice Ravela v úpravě pro sólovou harfu a komorní orchestr. Mistr instrumentace ji do této podoby upravil z původního obsazení pro smyčcový kvartet, flétnu a klarinet.

Amelie Tokarská. (Foto: Natálie Vojtková)

Můžeme dát zapravdu Václavu Holzknechtovi, který Introdukci a Allegro v Ravelově monografii líčí jako skladbu tak spanilou, „že se posluchač při ní vzdává touhy po analýze.“ Tokarská zahrála Ravelovu kompozici soustředěně a koncentrovaně. Její napětí bylo hlavně zpočátku patrné na velkém důrazu na technickou stránku hry. Postupně se však harfenistka uklidnila a začala impresionisticky barevnou hudbu Ravela více vyprávět, intuitivně prožívat a hlavně vnímat její nádherně kolorovanou melodii. Její výkon byl po všech stránkách precizní a brilantní, hráči Janáčkovy filharmonii Tokarské také poskytli pevné uměleké zázemí.

Jestliže jsem jako kytarista zmínil v úvodu svůj respekt k harfě, největšího člena smyčcové rodiny odjakživa obdivuji. Kontrabas je nástroj s velkou duší a proti harfě je to stále ještě mladík: vyvinul se ze starých basových viol da gamba na sklonku 16. století. Kdo si ho někdy zkusil, poznal, jak náročné je hrát na něj opravdu virtuózně. Mladý kontrabasista Dominik Seďa měl ke svému nástroji klikatou cestu, ale jeho debutanské vystoupení s Janáčkovou filharmonií potvrdilo, že toto setkání bylo osudové.

Dominik Seďa. (Foto: Natálie Vojtková)

Seďa s filharmoniky zahrál Koncert pro kontrabas a orchestr D dur Jana Křtitele Vaňhala. Dílo bývá s oblibou povinnou součástí různých interpretační soutěží pro svou nekomplikovanou formu a projasněný klasicistní výraz. Seďa zahrál koncert s velkou vervou a nasazením. Jeho hra se vyznačovala dobrou souhrou s orchestrem, pěkným tónem a stylovým pojetím. Ve finální třetí větě podle mého názoru možná nemusel tak „tlačit na pilu“, neboť jeho kontrabas zněl častěji s drsností bez jemnějších kontrastů. Ovšem tento dojem mohl být způsoben i ostřejšími strunami nástroje. Kontrabasista zahrál Vaňhalův koncert s temperamentem přímo úměrným jeho věku a tak to je v naprostém pořádku.

Závěr koncertu patřil flétnám. Albert Franz Doppler je považován za jednoho z nejvýznamnějších flétnistů a popularizátorů tohoto nástroje v 19. století. Jeho Koncert d moll pro dvě flétny a orchestr je romantickou skladbou, která je koncipována jako delikátní dialog dvou příčných fléten. Jejich melodie se navzájem provlékají a spojují v různém kontextu, kterému nechybí romantický patos i půvabně vylehčená, operně stylizovaná hudba. Musím přiznat, že podání Anny Taláckové a Sylvie Schelingerové skutečně bylo lahodnou třešničkou na hudebním dortu koncertu.

Anna Talácková a Sylvie Schelingerová. (Foto: Natálie Vojtková)

Jejich znamenitá souhra byla radostná a velmi precizní. Obě flétnistky působily uvolněně a s velkým nadhledem se přenesly přes všechna interpretační úskalí, spočívající v rychlých bězích, melodických ozdobách a akordických rozkladech.

Nerad bych zapomněl na rovněž znamenitý výkon Janáčkovy filharmonie, jejíž hra se po celý koncert vyznačovala spolehlivou souhrou, příjemně a vkusně modelovaným dynamickým odstíněním a poutavými instrumentálními výkony. Vedení dirigenta Stanislava Vavřínka bylo zárukou jistoty, racionálního i přesvědčivého pojetí.

Mladí umělci s Janáčkovou filharmonií vystoupili v trpké a náročné době. O to větší potěšení jejich bezprostřední a zapálená hra ve mně vyvolala. Když člověku není do zpěvu, není právě nejrozumnější zabřednout do ještě hlubší frustrace a depresí. Poslech kvalitní hudby v stylovém a bravurním podání může zvednout poklesávající mysl. Tuším, že podobné zážitky, budeme v budoucnu potřebovat čím dál, tím víc.