Nad novou a strhující sbírkou Pavla Petra, která vyšla v ostravském Protimluvu

Básník Pavel Petr prošel v devadesátých letech intelektuální moravskou revue Box a později byl redaktorem literárního časopisu Host. Pracuje v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, kde neúnavně spojuje obraz a slovo, jakkoli jsou to někdy světy až nespojitelné. V pořadu Básníci v prostoru, který organizuje už více než deset let, pak konfrontuje české i slovenské poety přímo s galerijními instalacemi. A takto představil desítky básníků i prozaiků, hromadu dalších pak zahrnul do literární části revue Prostor Zlín.

V tuzemském literárním prostoru přitom není úplně obvyklé, aby tak plodní autoři jako Pavel Petr upřednostňovali práci takzvaně „pro slávu druhých“ před marketingem své vlastní básnické tvorby. Petr je mimořádně pozorný i sečtělý čtenář a pokud ho dílo literárního kolegy zaujme, nemá tendenci konkurenci přehlížet, jak se to v literárním provozu docela často děje. Objeveného autora naopak vyzdvihne, a někdy mu pod nohy doslova natáhne červený koberec, aby se poklonil jeho básnické imaginaci.

Ostravské nakladatelství Protimluv vydalo už druhou knihu Pavla Petra, ta první nesla název Ucítíš slanou chuť a potom vůni hermelína. Na pultech knihkupectví se ocitla v roce 2014, v té době se také básník představil v Ostravě i jako malíř výstavou v Galerii Rubrum. „Ornamenty můžou být je tam, kde se spojuje dřevo. / Všechno ostatní je moderní umění,“ píše Petr v nové sbírce s názvem Eféb směje se mezi jinými slovy. Jako by dovysvětlil svoji šest let starou ostravskou výstavu, která vyvolala značnou pozornost.

Novou Petrovu sbírku lze považovat za asi jeho nejlepší básnický opus, alespoň po prvním a zatím jen spontánním „zhltnutí knihy“. A to dokonce za opus ve smyslu Opus Dei, autor totiž v knize dospěl k jakési až boží úspornosti. Pokud tedy platí, že Pánbůh se nepotrpí na nějaké ty zbytečné kecy lidského plémě.

Sbírka je to především nesmírně svobodná. Pavel Petr kašle na současné trendy a netouží být kritikou řazen ani k linii slívovské ani wernischovské ani třeba hruškovské. A dokonce kašle i na oblíbence, na autory svého srdce typu Jiří Kuběna či Jaroslav Erik Frič. Jakékoliv srovnání s nějakou typovou škálu autorů totiž ponižuje autorskou originalitu této sbírky. I zmiňovanou svobodu.

Básník ví, že volnost tvorby je nad společenské uznání. Poezie navíc rok od roku ztrácí veřejnou vážnost, básník je pro řadového občana tak trochu něco jako šulín.

Nějaký šulín jako blázen křičí – vybělené kosti.
Zanedlouho.
Jak obraz dole začíná se zemí.
Nahoře skončí nebem.

Opus Dei. Všechno končí nebem nebo peklem, což může být v důsledku jen velká prázdnota. Nikoliv věčný život či věčné zatracení. I prázdnota slov. „Jako bys chtěl uchovat pro sebe, a jak lehce se ti dýchá, ta nejkrásnější slova, ale slova se ti rozlámala, ztratila podstatu, každé slovo se rozlomilo, nezůstalo ze slov vůbec nic, tak jako básník křikl na básníka,“ přemítá smířeně Pavel Petr.

A deziluze se stupňuje: „Tma naproti přes potok. / Byla vždycky větší tam. / Nahoře jak ztracené jsou hlasy.“ Sbírka Eféb směje se mezi jinými slovy je ovšem také milostnou sbírkou. A láska dokáže rozsvítit i jeskynní tmu, byť by to byl cit neopětovaný: „Zbývalo pomyslet na lásku, kdybych se měl jen dívat, jak bylo pozdě, jak svítalo, jak ses dal poznat, co si ještě pamatuješ. Jen vzkaz ohledně místa, kde na sebe budeme oba čekat a nedočkáme se toho druhého.“

Věčný eféb Pavel Petr končí jednu z básní výzvou: „Zkrať to.“

Zkrátím to na dvě slova. Skvělá sbírka.

*

Pavel Petr. Eféb směje se mezi jinými slovy. Protimluv, 2020.