V lásce ani v životě bychom se neměli spokojovat s průměrností, vzkazují členové skupiny Šansonika

Začít náš rozhovor můžeme tím, že jste loni fanouškům oznámili, že vaše tříčlenná sestava není konečná a že lze očekávat další změny. Proběhly už tedy nějaké změny, které by přispěly k ještě větší barevnosti a pestrosti vašich písní?

Lucie Bublavá: No, ono to je ještě trošku jinak. My jsme původně dlouhá léta vystupovali jako dvojice pod svými vlastními jmény. Teprve později jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že bychom tu naši muziku trochu ošperkovali v podobě dalších členů. Osvědčila se nám formace ve čtyřech v obsazení dvě akustické kytary, kontrabas a sólový zpěv, ale momentálně skutečně fungujeme jako trojice, tedy kytara, kontrabas a zpěv. A právě na pozici sólového kytaristy bychom rádi, co nejdříve to půjde, přivítali nového člena. Zároveň se nebráníme nějakým zajímavým fúzím s dalším nástrojovým obsazením.

Jakým směrem se tedy chcete vydat, abyste si zachovali vlastní tvář, nadále těžili z žánrové nedefinovatelnosti, a přitom nezůstali, co se týká hudebního vývoje, na místě?

Lucie Bublavá: My se stále pohybujeme víceméně v rámci folkové muziky s menšími či většími přesahy do jiných žánrů, zejména do šansonu a do jazzu, ale i do swingu, alternativy a podobně. Ale myslím si, že i přes tyto žánrové výlety je naše muzika stále velice dobře definovatelná a poznatelná.

Jan Dospiva: Máme v zásobě docela dost starších písní, které jsme hráli ještě jako duo a které by stálo za to udělat s kapelou, takže mě to zatím příliš nemotivuje ke skládání nových. A přiznám se, že se mi v současnosti špatně tvoří. Protože jak v době covidové napsat něco nadčasového a zároveň neúnikového, aby to mělo něco společného s naší realitou? Snad se brzo dočkáme změny.

V roce 2007 jste vydali vaši zatím jedinou nahrávku po vodě. Jak jste se od té doby po hudební stránce změnili?

Jan Dospiva: Velmi. Tehdy jsme se ještě nejmenovali Šansonika a nebyli jsme kapela. Kapelový zvuk je samozřejmě plnější než hraní ve dvojici, jemné písničkářství se posunulo k živelnější energii. Já jsem ale svým naturelem pořád introvertní písničkář, navíc nám stále chybí zručný a zároveň citlivý sólový hráč jako stabilní člen, takže se teď trochu vracíme ke komornějšímu zvuku. Zamýšlené rozšíření sestavy by to zase mohlo nakopnout.

Dá se předpokládat, že plánujete také nové album. Jaké skladby na nahrávku hodláte zařadit?

Lucie Bublavá: Nové album je rozhodně v plánu a materiálu na něj je hromada, takže bude z čeho vybírat. Možná zařadíme něco i ze starého alba. Rádi bychom, aby to bylo co nejdříve, ale vzhledem k okolnostem to není úplně v našich rukou.

Jan Dospiva: Základ tvoří asi šest skladeb, které nejsou na CD po vodě, ale staly se už pevnou součástí našeho koncertního repertoáru. Některé z nich jsme už pustili do světa jako demo a jsou dostupné na našem profilu na Bandzone. Na dalších se pracuje, pár je starších, ale nevydaných, a pak by tam mělo být něco zbrusu nového. Kdy ale nové album vyjde, to neumím předpovědět. Doba je nejistá.

V čem vy sami vidíte kouzlo vašich písní? Chcete, aby fanoušci u nich a o nich přemýšleli, nebo aby jim spíše přinesly určitou zábavu či odreagování?

Lucie Bublavá: Já považuji Honzu za jednoho z nejlepších a i nejcitlivějších autorů, které znám. Napsat totiž text, který nebude klišé, ani nijak prvoplánový nebo příliš jednoduchý, který bude sedět ženské jako já, kde se bude moct projevit a nebude to příliš patetické, který udrží lidi i přesto, že se jedná o delší a náročnější kousek, to je docela umění. A Honza to dokáže, přiměje lidi nad textem zapřemýšlet. Ale je nutné, aby vystoupení mělo i lehkost a spád, a proto máme písně, které jsou svižnější, hravé a houpavé.

Jan Dospiva: A v čem že je to kouzlo? Asi v určitém staromilském retru, protože lidé si chtějí od současnosti odpočinout návratem ke „starým dobrým časům“, které ale možná nikdy nebyly. Přesto tam najdete i glosy týkající se naší tržní současnosti, kdy „všechno je na prodej“ a kdy pro lidi bez přístřeší máme „místo bytu charitu“. Takže ano, je to konzervativní, zároveň však bych rád, aby to posluchače trklo k přemýšlení, jestli tohle má být všechno a nejde si představit lidštější svět.

Jednou z vašich zásadních písní je Taťána a Oněgin, za kterou jste v roce 2006 získali na Portě v Ústí nad Labem Autorskou portu. Čím je pro vás Oněginův příběh zajímavý, že jste o něm museli napsat song?

Lucie Bublavá: Tuhle píseň Honza napsal už v dobách, kdy začínal vystupovat sám. Za mne je to takový mrazivý krasosmutný příběh inspirovaný Puškinovým Oněginem zasazený do moderní doby.

Jan Dospiva: To je jednoduché. Ta píseň je příběh o dvou osamělých lidech, kteří bydlí ve velkém městě kousek od sebe, touží jeden po druhém, ale než by riskovali, raději neudělají nic a život jim proteče mezi prsty. Chtěl jsem pro ten příběh použít melancholickou ruskou melodiku a pak už to přirovnání k Taťáně a Oněginovi přišlo samo.

Skladba Holoubek parchant má nádech španělského či jihoamerického temperamentu. Byl to záměr, nebo to jen tak vyplynulo ze situace?

Lucie Bublavá: Text k Holoubkovi parchantovi a k několika dalším písním nám napsal náš kamarád Lumír Kubátko, se kterým jsme se znali z orlovského ochotnického divadla, kde jsme svého času oba působili. Konkrétně jde o Dědicovu divadelní společnost. Rytmus textu samotného byl valčíkový a Honza dostal skvělý nápad vymyslet svižnější muziku na dvě doby a zafungovalo to bezvadně. Takový fajn nádech cikánského temperamentu. Hop, hop, hop!

Jan Dospiva: Spíš než latina je to čardáš. Protože obsahu textu to odpovídá víc než tříčtvrťový valčíček, když se v něm křičí, nadává a vyřizují se účty.

V songu Já tě chápu se zpívá: „…nejde to milovat jen napůl…“ Nicméně proč podle vás často milujeme jen napůl a de facto i další věci děláme jen napůl? A tak nějak nám to stačí a postupně si na tu průměrnost zvykáme…

Lucie Bublavá: Já tě chápu je moje srdeční záležitost. A co se týká dotazu… Možná proto že se bojíme vydat se tomu druhému absolutně a zcela, abychom nebyli příliš zranitelní. V lásce ani v životě bychom se neměli spokojovat s průměrností a zůstávat stát na jednom místě, protože pak se jednoho dne ohlédneme za sebe a tam nebude vůbec nic.

Jan Dospiva: Možná proto, že jsme uvěřili v nutnost kompromisů. Třeba mezi tím, co nás baví a naplňuje, a tím, co nás uživí. A pak nám nezbývají čas a síla dělat to první pořádně… Ta píseň je ale spíše o rozpolcenosti než o polovičatosti. Chtěl jsem napsat nějaký opravdový dramatický šanson, a proto v něm musí být „tak trochu láska a tak trochu nenávist“.

Také poznamenejme, že ve skladbě Pálivá salsa zpíváte slovensky…

Lucie Bublavá: Slovenština se svou měkkostí je mnohem zpěvnější, a jelikož je nám blízká, a ačkoliv cizí jazyk, srozumitelná, proč toho nevyužít. S jinými jazykovými experimenty moc nepočítáme, bylo to kouzlo okamžiku a to by se nemělo nadužívat, jinak se ztratí.

Jan Dospiva: Píseň Pálivá salsa je ve skutečnosti bossanova, ale tady už každopádně tu inspiraci latinskoamerickou hudbou nemůžu popřít a do toho se mi tvrdá čeština moc nehodila, kdežto slovenština je zpěvná a sexy.

Nemůže chybět ani otázka týkající se songu Zavirovaná, který se objevil na vašem debutu před čtrnácti lety. Jak vám v současnosti za aktuálních společensko-sociálních podmínek tato skladba zní? Zvlášť když si připomeneme, že jste v písni použili i následující komentář evokující zpravodajské vysílání: „…vědci vyvinuli první samočinný počítač, který nebude sloužit pro osobní potřebu jednotlivců, jak je tomu v některých zemích, ale pro zdravý rozvoj celé společnosti.“

Lucie Bublavá: Zavirovaná je taková bezstarostně znějící retro píseň o dobách minulých. Text je taky od Lumíra Kubátka. Aktuálně naprosto neplánovaně, bohužel, získala i trochu jiný rozměr kvůli nynější virové situaci a zřejmě by nevyzněla tak bezstarostně. Doplním ještě subjektivní pocit. Já jsem si vždycky pří zpívání představovala takovou tu soudružku uklízečku ve velkém socialistickém podniku, jak se protancovává dlouhými chodbami a kancly se zauzleným šátkem na hlavě, s kýblem, smetákem a hadrem v rukách a zpívá, zpívá, zpívá a zametá. (smích)

Jan Dospiva: A proto mě napadlo přidat čtenou zprávu připomínající dikci předlistopadových Televizních novin. Jako ročník 1975 jsem v tom vyrostl. Jestli jsem dobře pochopil, ta otázka míří k tomu, zda se do těch dob náhodou nevracíme a svoboda člověka nebude zcela obětována ve jménu ochrany společnosti. Ze začátku jsem tu obavu měl, ale nyní mám pocit, že vítězí druhý extrém – kultura vypjatého individualismu, kterému je obecný zájem ukradený.

Která z vašich skladeb podle vás nejvíce odráží život v Orlové, odkud pocházíte?

Jan Dospiva: Orlovou jsem výslovně zmínil na konci skladby Jdu krajinou, kterou jsme hráli kdysi ještě s kapelou Okap, v níž jsme oba působili. V Šansonice zatím žádnou takovou píseň nemáme. Třeba teprve čeká na napsání. Orlovou máme rádi, žijeme tu s přestávkami od dětství a tomuto vyznání by píseň slušela.

Rozhovor můžeme zakončit vaším přáním, které jste pro tento rok adresovali fanouškům na vašem facebookovém profilu. Mimo jiné jste jim přáli „…méně sociální distance a více setkávání…“ Proč si podle vás mnozí stále nechtějí připustit, že z dlouhodobého hlediska je sociální distance mnohem nebezpečnější než jakékoliv virové onemocnění?

Lucie Bublavá: Na tohle se těžko hledá správná odpověď. Já si nemyslím, že si to nechtějí připustit. Všichni víme, že dlouhodobá sociální distance je špatná a po roce s covidem vidíme, co s námi a nám dělá, jak nás ovlivňuje. Měli bychom to brát s rozumem, ale taky s respektem. Tady se nastavila nějaká přísná pravidla a restrikce, ale mají takovou spoustu nelogických výjimek, že podle mě tak trochu ztrácejí smysl. Proto není divu, že lidi už jsou ze všeho nevrlí. Rozhodně nám chybí koncerty, diváci a posluchači, kontakt s nimi, ale asi se nic moc víc dělat nedá. Musíme to nějak vydržet.

Jan Dospiva: Možná někoho zklamu, ale nemyslím si, že covid je nějaká chřipečka. Tohle dilema nemá dobré řešení. Na jedné straně izolace, škody na psychice a ekonomice, na druhé straně takový ten darwinismus, jako že slabší nepřežijí, ale hlavně ať už nás nikdo neomezuje. A čím to trvá déle, tím více sílí pokušení zvolit druhý přístup. I nás to štve a moc si přejeme více setkávání, hodně hraní, ale snažíme se být trpěliví. Stále ještě věříme ve světlo na konci tunelu.