Černé Slezsko očima polské meziválečné avantgardy. Unikátní výstava 46 minut od Ostravy

Z parkoviště u občerstvení KFC na dálnici D1 v Ostravě-Antošovicích je to do galerie ve Wille Caro v polských Gliwicích 46 minut. A mapový vyhledávač se příliš nemýlil, trvalo nám to jen o pět minut déle. Willa Caro je bývalá residence židovského průmyslníka Oscara Caro postavená v letech 1882–1885 ve stylu neorenesance. Více než vila je to zámeček, po historických pokojích v přízemí dokonce vede turistická prohlídková trasa. Horní patro a suterén patří výstavním síním.

Z výstavy o černém Slezsku. (Foto: Ivan Mottýl)

Pokud jde o aktuální epidemiologická opatření, cesty do Polska nejsou zakázány a pro krátkodobý pobyt do 12 hodin není nutný ani test. „Dneska jsme tu za celý den měli asi čtyřicet návštěvníků,“ informovala v neděli odpoledne kustodka ve Wille Caro. Návštěva galerie je relativně bezpečná, určitě bezpečnější než nakupování v polských obchodních galeriích, do nichž se nyní Ostraváci hrnou ve velkém.

Slovo fedrovat pochází z německého fördern (těžit, dolovat) a podnes ho havíři používají v české i polské části revíru. A malíř Rafał Malczewski (1892-1965) ve třicátých letech minulého století v polském Slezsku řádně vytěžil motivy, které mu nabízel industriální region. Stěžejní část výstavy Fedruję śląski krajobraz (Fedruji slezskou krajinu) je věnována právě dílu tohoto autora, a to především jeho rozsáhlému cyklu Černé Slezsko.

Cyklus Černé Slezsko. Foto: Ivan Mottýl)

Malczewski patří k nejvýznamnějším představitelům meziválečné polské avantgardy, v té době úspěšně vystavoval i na benátském Bienále (1932), Berlíně a New Yorku. Narodil se v Krakově, od roku 1915 žil v Zakopaném pod Tatrami, na počátku II. světové války ale utekl do Ameriky a po kratším pobytu v Brazílii zakotvil v Kanadě, kde také zemřel.

Polské výtvarné encyklopedie uvádějí, že Malczewski industriální krajinu Slezska maloval ještě raději než ospalá městečka a zaplivaná nádraží, kterými se rovněž proslavil. Autor zanechal malířská svědectví například o huti Flava ve Świętochłowicích, o uhelných dolech v Mysłowicích či průmyslovém panoramatu města Chorzów.

R. Malczewski: Šachta v Mysłovicích, 1934.

Celá výstava je vlastně zajímavým doplňkem aktuální expozice Dělník je smrtelný, práce je živá v ostravském Domě umění, která představuje i soubor meziválečných prací z černého Slezska, ovšem vytvořených na české straně revíru. Svým způsobem je setrvávající hraniční bariéra mezi oběma regiony ostudou. Sedmnáct let po vstupu Česka i Polska do společného evropského domu spolu sousedé zrovna moc nemluví.

Haldy M. Malczewského.

Nemá smysl pátrat, na které straně hranice je méně vůle, ale v ostravském Domě umění už měla dávno proběhnout společná výstava, která by důkladně mapovala černé Slezsko z obou stran hranice. Například porovnání uhelných hald v díle Jana Zrzavého v porovnání s haldami Rafała Malczewského by dokázalo zvláštní spřízněnost obou umělců. Dvou skvělých malířů, kteří se nejspíše neznali, a to možná ani podle jména.

R. Malczewski: Železárny, 1934

Bohužel, neznáme se dodnes. Žijeme těsně vedle sebe, o meziválečném výtvarném umění ve Slezsku však mnoho nevíme, ba ani o tehdejším literárním životě. Jak ale ukazuje současná výstava v Gliwicích, černé Slezsko mělo své literární časopisy i silné zástupce na poli poezie a prózy. V tomto smyslu „prokopal“ obě strany hranice snad jedině ostravský literární časopis Poesie z let 1931-1934. Slavista Jaroslav Závada (bratr básníka Závady), romanista Zdeněk Šmíd a literární kritik Jan Strakoš totiž pocítili onu „kardinální ostudu“, že se umělci jednoho uhelného revíru (ve dvou státech) ignorují. A objevování literatury za státní hranicí nazývali „penetrací polské poezie“. Bohužel, tenhle pokus o seznámení trval sotva tři roky, navíc se odehrál před devadesáti lety.

Pohled do galerie v Gliwicích. (Foto: Ivan Mottýl)

Ostravský časopis Poesie si ve třicátých letech například všiml polských básníků Jarosława Iwaszkiewicze a Emila Zegadłowicze. Oba autoři byli totiž také omámeni černým Slezskem a oba zmiňuje i aktuální výstava v Gliwicích. České nakladatelství Větrné mlýny před pěti lety uvažovalo, že podobně jako ostravskou vydá i polskou Briketu, v níž by představilo básníky „uhlí a železa“ od Rybniku přes Gliwice, Katowice, Chorzów až po dvojměstí Bielsko-Biała. Nápad se nerealizoval z prosté finanční příčiny, když nakladatelé usoudili, že v Ostravě by výbor vůbec nikoho nezajímal. A bohužel, nezájem o sousedy je trvalý, byť se to drobnými krůčky snaží změnit třeba nakladatelství Protimluv anebo kurátor Tomáš Koudela z Galerie Dolu Michal.

Fotografie Antoniho Wieczorka.

Obrazy Rafała Malczewského doplňují ve Wille Caro fotografie, které v průmyslovém regionu nasnímal Antoni Wieczorek (1898-1940), a to především doly a hutě ve městě Chorzów u Katowic. Výstava Fedruję śląski krajobraz navíc oba autory uvádí do širšího kontextu slezské moderny v Polsku a částečně i v sousední německé části černého kraje (např. město Gliwice bylo od roku 1742 až do roku 1945 součástí Pruska a později Německa). Fotograf Wieczorek je v Polsku považován za průkopníka takzvané „nové fotografie“, která propojila avantgardní výtvarné postupy s naléhavým sociálním dokumentem. A jak už bylo řečeno, oba autoři by neměli pro Ostravu zůstávat jen něčím jako „terra inkognita“, tedy zemí neznámou. Do zámečku Caro je to z okraje moravskoslezské metropole jen 46 minut jízdy, a to důvěrně známou vyfedrovanou krajinou mezi haldami, hutěmi a šachtami. Územím pod smogovou pokličkou, kde to páchne spáleným uhlím, neboť až osmdesát procent polských domkářů v tomto regionu stále topí černým zlatem vyfedrovaným v okolních dolech.

Z expozice Antoniho Wieczorka. (Foto: Ivan Mottýl)

*

Fedruję śląski krajobraz, Rafał Malczewski – Antoni Wieczorek. Muzeum v Gliwicích, Willa Caro. Kromě pondělí otevřeno denně 10 až 16 hodin, do 21. února vstup zdarma, posléze za 8 zł (48 Kč).