Ostrava je městem ruin. V celoročním programu na tento chmurný fakt reaguje i galerie PLATO

V rodině autora tohoto textu se dodržuje jeden vánoční zvyk téměř pohanské povahy. Členové rodinné komunity si na lístečky napíšou své špatné vlastnosti a ty se v přírodě obřadně spálí. S trochu naivní vírou, že se jich tímto způsobem lze zbavit či alespoň tomu napomoci, což je čirá utopie.

Belgický vizuální umělec Josse Pyl vlastně pracuje podobně, když na střechu PLATO umístil poutače s několika slovy. Chce to sice trochu práce, aby chodec v uměleckém díle slova rozkódoval, ale posléze najde i tyto výrazy: RUINA A STRACH. A když jsou nyní tato slovo vyvěšena na transparenty, je to minimálně důvod k přemítání o ostravských ruinách i strachu.

Ruiny obchodního domu Ostravica – Textilia, chátrající hotel Palace, vybydlený secesní Polský dům, trosky mnohých průmyslových areálů i činžovních domů na trase z PLATO k hlavnímu nádraží. A hned za nádražím rafinérie Ostramo, která připomíná rozstřílený Stalingrad. Se zemí byl postupně srovnán i téměř celý Hrušov, a to co z něho zůstalo kolem Riegrovy a Verdiho ulice, se dál mění v ruiny. V tom výčtu může každý Ostravák pokračovat sám.

Detail instalace Joseho Pyla. (Foto: Ivan Mottýl)

Ruina je ale něčím chmurným jen z určitého úhlu. Celý nápis na PLATO proto zní: Ó A ACH, KRÁSA, RUINA A STRACH. V rozpadávajícím se městě lze hledat i krásu, mnohé Ostraváky to naučil třeba Bohumil Hrabal, když líčil mizející pražskou Libeň, její průmyslové areály i bytovou zástavbu. Pomíjivost městských periférií lze totiž v Ostravě studovat ještě v mnohem širším záběru, než jaký nabízela Praha geniálnímu spisovateli Hrabalovi v éře socialismu. Ostrava ovšem vlastní sebedestrukci protáhla až k dnešku, a ani třicet let po revoluci není s bouráním města konec.

Podařilo se sice zachránit část Vítkovických železáren v Dolní oblasti, ale v minulých třech letech padla celá takzvaná „aglomerace“ ve směru z Dolních Vítkovic k hrabovskému odvalu strusky. Na asanaci nyní čeká vítkovický Evraz, apokalyptický rozměr mají trosky nedaleké a obrovské budovy vítkovického jaderného programu i další provozy podniku s tradicí od roku 1828. A jednou přijde na řadu i kunčická Nová huť, neboť další ocelářské muzeum ve městě určitě nevznikne.

Vodit turisty po zanikající Ostravě je velké dobrodružství na hraně surrealistické krásy. Umělecky školení návštěvníci propadají v tomhle „urbex ráji“ doslova nadšení, my domorodci ale máme o budoucnost města spíše strach. Velké obavy. I proto je strach obsažen také v nápisu vztyčeném na střeše galerie PLATO, která dočasně sídlí v bývalém hobby marketu Bauhaus.

I Bauhaus se brzy změní v ruinu, zatímco PLATO se přestěhuje na protější jatka, kde se ruina právě proměňuje v novou galerii. A to je také jedna z hlavních inspirací letošního cyklu věnovaného ruinám. „Ruinu nevnímáme jako něco negativního, ale jako emocionální loučení se s minulostí, která stále trochu trvá. Pomáhá nám hledat spoje mezi minulostí a budoucností a uvidět místa přechodných stavů. Motivuje k vzniku něčeho nového a zároveň relativizuje naše budoucí plány,“ uvádějí ve společném prohlášení autoři výstavní koncepce Edith Jeřábková, Jakub Adamec, Daniela a Linda Dostálkovy a Marek Pokorný.

Samotné poutače, které tvoří uměleckou intervenci na střeše PLATO, mají veřejnost upozornit i na pomíjivost každé stavby a také na pomíjivost slov: „Tak jako budovy drží část svých obsahů vevnitř a část z nich uniká nebo se vypouští ven, tak v díle Josseho Pyla slova, která doteď byla zadržována za mřížemi zubů a nevyřkla se, unikla a změnila zuby v ruiny našich minulých slov a polozformulovaných představ o světě.“

Josse Pyl jde až na dřeň: „Plány jsou již v době jejich zrodu ruinami.“ To je svým způsobem osvobozující sdělení. A připomíná kázání jednoho ostravského římskokatolického kněze, který považoval kostely za zbytečnost, neboť věřící prý tyto stavby pouze rozptylují. Nikoliv z tohoto důvodu jsou ale v Ostravě občas ničeny i kostely, toho času třeba mizí skvostný kubistický štít Husova sboru v Zengrově ulici ve Vítkovicích a značně trpí i fasáda téhož chrámu nově vyzděná tvárnicemi. A není to tak dávno, co musela ostravská veřejnost zachraňovat středověký kostel sv. Václava, kterého se chtěli katolíci zbavit.

„Realita objektů je rámována do černobílého světa jazyka a fikce. Přepisuje se minulost,“ přemítá o Pylově díle kurátorka Edith Jeřábková. PLATO přepsalo byznysovou minulost Bauhausu a brzy vymaže i poslední stopy hovězí krve z ostravských jatek. Kdyby někdo tvrdil městským radním v době výstavby jatek, že zde jednou budou místo prasečích půlek viset obrazy, považovali by to za fikci. Anebo za výplod zmatené mysli. A přece se minulost jatek přepisuje i takto neočekávaně.

PLATO nespí ani v čase nouzového stavu a po výstavě Piekło kobiet přichází nová intervence. Sice ne tak angažovaná, nicméně ve městě ruin velmi inspirující. A připravuje se už další část projektu v „režii“ Richarda Nikla s názvem Mental Mercury. A opět to zřejmě bude dílo, s nímž se asi Ostraváci hned tak na první dobrou nesmíří, neboť třiatřicetiletého absolventa Akademie výtvarných umění ve Vídni doprovází tato pověst: „Objekty a instalace Richarda Nikla spojuje časté nepochopení a nepřijetí veřejnosti, které plyne z letmého pohledu na věc a minimální snahy se dílům přiblížit.“