Lukáš Vondráček: Neměli bychom zapomínat na ty, kteří chtějí pracovat, vzdělávat se a žít plnohodnotný život

Jak se máte, Lukáši?

Mám se fajn. Zdraví drží, a to je hlavní. Alespoň to fyzické.  Ale myslím, že člověk má být zdráv nejen tělem, ale i duchem. A tento rozměr v dnešní době pokulhává…

Přiznám se, že jsem na vás v posledních měsících hodně myslel. Uhádnete, proč?

Povídejte…

Jste nejvytíženější koncertní umělec, kterého znám osobně. Kladl jsem si otázku, co asi děláte. Jak vyplňujete čas, který jste byl zvyklý trávit v sálech před živým publikem…

S tou radikální změnou životního stylu trochu bojuji. Muzika mě provází celým životem a v hlavě mi zní denně. Je mi smutno, že ji nelze v této zvláštní době sdílet s ostatními. Věřím, že kontakt s živým uměním může každému pomoci. Na jaře 2020 jsem strávil tři měsíce na Bali, kde jsem se naučil surfovat a po mnoha letech jsem byl pánem svého času se vším všudy. Byl to pro mě krásný a nezapomenutelný čas. V současnosti se věnuji četbě, snažím se trávit čas na čerstvém vzduchu, sleduji Netflix… A čekám na návrat do života, protože současnou situaci povazuji za pouhé přežívaní.

Nehrozí v tak dlouhém koncertním bezčasí ztráta motivace ke cvičení? Musel jste se s tím nějak vyrovnávat?

Ani ne. Často zmiňuji, že pro mě je nácvik spíše mentální záležitost. Navíc mám štěstí, že s technikou klavírní hry jsem nikdy nezápasil. Na Bali jsem si za čtvrt roku zahrál na klavír jen jednou. Po návratu do Evropy mi trvalo asi týden, než jsem se vrátil do obvyklé „formy“. Horší je to s motivací studovat nový repertoár; když nevíte, kdy a jestli vůbec si ho budete moci koncertně zahrát. Cvičení „do šuplíku“ mě příliš nenaplňuje.

To naprosto chápu. Co v takovém případě zabírá? Jak si to v hlavě ospravedlníte?

Říkám si, že současná situace musí brzy skončit. Věřím, že lidé mají hlad po umění a chtějí se obklopovat něčím krásným. Chci tedy být připraven jim tu krásu nabídnout, až mi to bude umožněno. V tuto chvíli mě čeká několik nahrávacích projektů. Dvořákovy klavírní kvartety a kompletní dílo pro klavír a orchestr Sergeje Rachmaninova. Je také pár skladeb, které jsem se už roky chtěl naučit a teď k tomu mám konečně prostor. Například taková Kreisleriana od Roberta Schumanna je, řekl bych, zázračné dílo. Mám z jejího nácviku velkou radost.

Rád slyším, že se věnujete i nahrávací činnosti. V porovnání s vašimi kolegy jste tuto činnost v minulosti tak trochu opomíjel, jestli si dobře vzpomínám. S jakými soubory a orchestry na natáčení spolupracujete?

Celkově považuji nahrávání za pouhou náhražku koncertní činnosti. Přece jen bych řekl, že charisma interpreta, zvuk nástroje, energie daného večera a obecenstva se nikdy nedá na CD replikovat. Ale kdy jindy by byla ideální doba na nahrávání, když ne nyní? Dvořákovy kvartety jsem hrál na loňském festivalu Dvořákova Praha, kde jsem byl kurátorem komorní rady. Spolupráce s Josefem Špačkem, Tomášem Jamníkem a Jakubem Fišerem se mi zamlouvala, a tak jsme si řekli, že se znovu sejdeme u natáčení. To proběhne ve Dvořákově síni Rudolfina příští víkend. Rachmaninova natočím se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Ve hře je i několik dalších projektů, ale vše záleží na znovuotevření hranic.

Nemůžu se nezastavit na okamžik u vaší odpovědi. V podstatě každého světového pianistu, ať už to byl Svjatoslav Richter nebo v současnosti Levit, provázela mnohostranná a bohatá nahrávací aktivita… Skutečně se domníváte, že charisma interpreta a zvuk nástroje jsou vlastnosti na zvukovou nahrávku nepřenosné?

Některým interpretům může studio vyhovovat, jiným méně. Například Horowitz natáčení nevyhledával, jeho hra byla založena na spontaneitě a neskutečném charismatu. Můj profesor v Bostonu mi mnohokrát vyprávěl o Horowitzových koncertech, kterých se jako posluchač zúčastnil. Sál byl ohromen tou energií, ještě než se Maestro vůbec dotkl kláves. Neméně úžasný byl například můj milovaný Glenn Gould, který se naopak obecenstva bál a poslední veřejné vystoupení absolvoval ve 32 letech. Gould v mnoha směrech předběhl dobu, miloval mikrofony, zajímal se o technologie. Jeho nahrávky jsou legendární a nepřekonatelné.

Pro mě je hudba velmi intimní záležitost. Má přítomnost na pódiu a energie, kterou se snažím obecenstvu předávat, by pro ně měla být „dárkem“. Zážitkem, který se už nikdy nebude opakovat. Stejně tak je pro mne dárkem fakt, že mohu interpretovat hudbu velkých mistrů a čerpat inspiraci a energii z publika. Tyto elementy mi při nahrávaní chybí.

Váš nejbližší koncert se uskuteční ve čtvrtek 11. února v Domě kultury města Ostravy a bude přenášen online. Po boku Janáčkovy filharmonie Ostrava s dirigentem Leošem Svárovským zahrajete legendární Koncert pro klavír a orchestr č. 2 Sergeje Rachmaninova. Ten se zdá být vaším osudovým skladatelem, nemyslíte?

Řekl bych, že ano. Možná existovali i „lepší“ skladatelé, ale Rachmaninov je mému srdci nadmíru blízký. Jeho hudba dává interpretovi velkou volnost. Jeho melodie stoupají, jako by se chtěl vznést a rozhlížet se po krásné krajině. Jako u všech velkých skladatelů se jeho hudba usmívá i pláče zároveň. Rozhodně to není jen nějaký plytký Hollywood. Rachmaninov nám chce skrze hudbu sdělit svůj názor na svět, své niterné pocity a touhy. Jeho hudba mi přinesla spoustu úžasných zážitků. Nemohu zapomenout na jedno z mých prvních turné s Českou filharmonií a Vladimirem Aškenazym v roce 2002, kdy jsme v Itálii hráli Koncert fis moll, op. 1. Nebo finále v Bruselu, kde jsem se na pódiu potkal s mou „americkou mámou“ Marin Alsop a třetí koncert d moll mi připadal jako nejkrásnější muzika na světě. Ještě týden před vypuknutím koronavirové krize jsem si třetího Rachmaninova zahrál v Londýně s London Symphony Orchestra, to byl také neobyčejný zážitek.

Rád věřím! S Janáčkovou filharmonií spolupracujete v této „mrtvé sezóně“ jako rezidenční sólista a v minulosti jste s ní vystoupil mnohokrát. Znáte tedy její zvuk a specifika. Dá se říci, že jste na sebe „naladěni“?

Janáčkovu filharmonii považuji za svůj domovský orchestr a ze spolupráce mám velkou radost. Vždy je velice příjemné se do Ostravy vrátit a muzicírovat s lidmi, které znám po většinu svého života. Řekl bych, že orchestr udělal v posledních letech velký pokrok. Přál bych si, aby i nadále vzkvétal a svůj zvuk mohl kultivovat za normálních okolností. Před živým publikem a bez plexiskel a rozestupů na pódiu. Věřme také, že konečně dojde k výstavbě nové koncertní síně, kterou si orchestr i moravskoslezský region bezesporu zaslouží.

Co podle vás musíme udělat, abychom se mohli vrátit k normálnímu životu?

Přestat se bát. Už Seneca řekl, že „statečnost míří ke hvězdám a strach ke smrti“. Mám pocit, že jsme přestali respektovat přírodu a příliš uvěřili ve schopnosti sebe samých. Vážím si každého života a obdivuji moudrost starých lidí, kteří mi jsou často inspirací. Neměli bychom ale zapomínat na produktivní generaci, která chce pracovat, vzdělávat se a žít plnohodnotný život. Osobně věřím, že smrtí nic nekončí. Ještě si dovolím jeden citát Balzacův: „Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.“

Koncert Lukáše Vondráčka a Janáčkovy filharmonie se uskuteční ve čtvrtek 11. února od 19 hodin ve společenském sále Domu kultury města Ostravy bez osobní účasti posluchačů – bude však živě streamován na Facebooku a YouTube kanále Janáčkovy filharmonie Ostrava.