Musíš chtě nechtě solit neschůdnou cestu, píše spisovatel Jiří Váňa Stigen ve Chvilce poezie

Poezii už vlastně píše dlouho a vydal ji v knihách Vzpomínkovník (2010) a Sušírna (2015). Ve svazcích, které takzvaný „literární provoz“ ani nestačil zachytit, a to ke své vlastní škodě. Vynikající próza Ozim (Tesařské črty) ale vrátila do hry i obě jmenované knihy.

„Ty starší knížky jsem chtěl zmínit i proto, že zapadly skoro dřív, než vyšly,“ napsal Jiří Váňa Stigen editorovi Chvilky poezie. „Ne že by bylo nutné je oprašovat, ale nemám tak nějak rád, když se autoři zpětně povyšují sami nad sebe. Nad své starší texty. Kdo by chtěl škrtat v minulosti, proměnil by tím i přítomnost.“

Tady jsou dvě ukázky z první sbírky Vzpomínkovník.

***

Pavouk – ten s křížem na zádech
a s domem na průhledných zdech
pojídá hlavu lišaje

Loupe mě v kříži vlastních zad
že se mi sliny nedovedou nasbíhat
do hranatého kola

***

Bývají zlomové chvíle
kdy pouštíš naději
jako vzkaz v lahvi bílé
a doufáš beznadějí

Ty zlolomné chvíle
nedochvilné lásky
Jen tehdy vlastním lomem zvíme
že i světlo se musí zlomit chce-li dosáhnout

K té druhé básni autor aktuálně dodává: „Přes všechna ta nynější lidská protivenství a protivnosti, které prožíváme, věřím ne v návrat k tomu, co bylo, ale v návrat k tomu, co už dávno mělo být. Neztrácím víru v člověka.“ A takové je i poselství příběhu Ozim, křivdy, bezpráví a další soužení, před tím vlastně není úniku. Vždycky ale zbývá naděje, kterou člověk předává člověku. Třeba formou prózy, jakou napsal Stigen.

A tady je báseň z knihy Sušírna:

***

Les větří podzim
Na vrcholcích stromů
Zaklání se ratolesti

Les pouští draky kání
Co krouží a neodletí
To proto, že nesvázaní

Stačí uzřít myší ouška pupenů
Aby loňský podzim střemhlavě
Opadal
Myší ouška olší

A novější básnické texty?  „Čerstvé. Ještě teplé po vytažení ze zápecnického srdce. Nějak to ve mně v poslední době spustil Vít Slíva, Prunus vitus, první a poslední exemplář svého druhu v arboretu věčnosti,“ píše básník v zásilce do Ostravy. Z Norska, kde trvale žije a kde se také odehrává jeho Ozim.

***

Chtěl bys mít
Od pláče k smíchu
Blízko jako děti
A od smíchu k pláči
Ztraceně daleko

Chtěl bys být tím
Kdo nikdy není sám
Protože je sám sebou

Jenže ty víš
Že když jde do tuhého
Musíš chtě nechtě solit
Neschůdnou cestu

A zdaleka ne
Jen tu svou

***

Hladovíš po ní, žízníš z ní
Dohladka olizuješ rodným jazykem
Jak plachá zvěř za krutě milosrdné zimy
V sadě kde každé ovoce je prvorozené

Někdo jí říká poezie
Jiný zas Bůh ba Božena
Ne ta roztoužená

A ty?
Skousneš horní ret
A ucedíš – liz

***

Snadno bys mohl zapříst hovor s Odysseem
Ty řečtináři jeden, ty Reku bez háčku
Nesměli byste však mluvit společnou řečí
Tím němým steskem po domově
Který se nikdy neopouští jen jednou

***

Buď prostý a mlč!
Schovej špičku jazyka
Jak pštrosí hlavu
Do zasliněné díry
Po zubu moudrosti

A nechtěj promrkat nevěřícnost
Kdo prozřel život pochopil
Proč dětské oblečení bývá
Ustavičně naruby

„Co se člověk nažvaní o svých kořenech, a přitom je mu zatěžko ctít jejich nejsvrchnější část,“ dovolili jsme si vytrhnout z kontextu jednu bolestně pravdivou větu ze Stigenovy další prózy Jař, kterou chystá k vydání opět ostravské nakladatelství Protimluv.

A s tímto výrokem souvisí i další ukázka. „Poslední věc je z dost jiného soudku. Z knihy, kterou snad jednou napíšu,“ uvádí Stigen následující úryvek plný Ostravy. Autentické hornické Ostravy, protože tohle město i jeho lidé už si v sobě navždy ponesou ten kolosální zásah do hlubin země. A Stigen v Ostravě prožil šestadvacet let.

***

Ten tvůj tata. Havíř sprostější než havíř. Měsíc co měsíc projebal výplatu dílem u kurev, dílem v hospodě. Když se s prázdnýma kulama a rukama vracel nad ránem domů, pokaždé mu na chvíli svitlo. Zaťal drtivě dlaně, aby v nich skryl svou hanbu. A pak těma lopatama mlátil kolem sebe hlava nehlava. Ženu i tři děcka. To byly krvavé krámy tvé rodiny. A ty. Jeho syn. Neznaboh. Tys ho na stará kolena vozil do Beskyd. Nosils ho na rukách hluboko do nitra lesa, aby tam mohl jen s jednou nohou sfárat do kajícného ticha. I největší dřist by tam stulil pysk. Tak nějak to řekl. U paty vzrostlých stromů, které se v uhlí už nepromění. Někdy si říkám, jestli evangelium nemohou skutečně žít jen nevěřící.

***

A ještě douška autora: „Tento poslední text chci bez fanfár věnovat svému otci, Pavlovi. Dříve jsem mu říkal nevlastní otec. Otce nedělá otcem pokrevnost, ale odpovědnost. Tu on na sebe vzal. Jako hozenou rukavici osudu. Chci mu i všem nevlastním otcům vysmeknout hlubokou poklonu, že si s nabytou láskou osvojují i její dřívější plody.“

Jiří Váňa Stigen „chtě nechtě solí neschůdnou literární cestu“, které s trochou patosu můžeme říkat „opravdovost“. Jinak ani psát nechce, držme mu palce.