Malířství je mnohem svobodnější než herectví, říká Michal Moučka, jenž vyzkoušel oba obory 

Když jsme si dávali schůzku v Galerii Nibiru, říkal jste, že spěcháte na zkoušku. Vracíte se k divadlu?

Zatím o tom nechci zbytečně mluvit, ale dostal jsem roli ve hře Můra, kterou napsal mladý australský dramatik Declan Greene. Je to o zhmotnění jedné postavy, která už nežije, a kterou si vyvolá jistá dívka. A oba pak musí znova projít útrapami z dob základní a střední školy.

Tím zhmotněním jste zcela jistě vy, kdo hraje dívku?

Vynikající herečka Komorní scény Aréna Zuzana Truplová.

Kdy jste stál naposledy na prknech, které znamenají svět?

Už je tomu osm let.

Kdo se ujal režie?

Bývalý dramaturg Národního divadla v Brně Petr Klarin Klár, který loni v létě přesídlil do Ostravy. Tenhle projekt už připravuje asi osm let.

Jak došlo k tomu, že vás obsadil?

To byla velká náhoda. Panu Klarinovi jsem poslal přání k narozeninám, a jen tak mimoděk dodal: „Trochu mi chybí divadlo.“ A on hned odpověděl: „Tak s tím něco uděláme.“

Kde zkoušíte? A kde bude premiéra?

Zkoušíme po bytech, snad si to zahrajeme v ostravském Studiu G a poté pohostinsky na dalších menších scénách.

Jak to zatím jde? Osmiletá pauza, to je dost dlouhá doba.

Zatím mám ze zkoušek dobrý pocit. Problém nevidím ani tak v herecké technice, jako spíš v úplně jiné rovině. Malířství, jemuž se teď naplno věnuji, to je hodně odlišná zkušenost než dělat divadlo. Obrazy ze mě tryskají naprosto spontánně, zatímco divadlo je vlastně otročina, od které už jsem si odvykl. V ateliéru jsme naprosto svobodný, na zkoušce jsme neustále omezován a musím se podřizovat scénáři, pokynům režiséra, kolegům na scéně. Fyzicky i psychicky mě herectví mnohem víc vyčerpává. Někdy jsem dokonce na vážkách, zda ten návrat na jeviště má smysl.

A rezultát?

Nakonec vždy převáží, že to smysl má, a hodně velký. Proto také zkouším naplno, opravdu ze všech sil. Ale pořád porovnávám, divadlo je spíš zaměstnání, malířství je svobodná volba. Návrat k herectví je pro mě však i jistý druh studia, studijní materiál, protože si plánuji udělat doktorát na pražské DAMU. A tématem mé doktorské práce bude právě srovnání rozdílů mezi nastudováním divadelní role a namalováním obrazu.

Michal Moučka u svého obrazu. (Foto: Ivan Mottýl)

Proto se také asi připravujete i na přijímací zkoušky do ateliéru malby Fakulty umění Ostravské univerzity. Výtvarní kritici na vás ovšem oceňují hlavně to, že jste výtvarný samouk, má to smysl začínat ve čtyřiceti letech s odborným výtvarným vzděláním?

Pokud bude na té škole i nadále učit třeba taková obrovská persona, jakou je malíř Daniel Balabán, tak to určitě smysl má. Každá jeho přednáška, každá jeho poznámka k mému dílu, mě obrovsky nabíjí. Ale těším se i na jiné věci, že si třeba zdokonalím francouzštinu, na přednášky z dějin umění i na kolegy studenty a další výborné pedagogy.

Loni jste vystavoval v městské Galerii PLATO, v lednu jste měl mít profilovou výstavu v prestižní Galerii Dole v klubu Fiducia. Čemu přičítáte ten náhlý úspěch mezi zkušenými kurátory?

To se spíš zeptejte těch kurátorů. Pro mě bylo třeba překvapení, že když měl nedávno ředitel PLATO Marek Pokorný svatbu, zaměstnanci galerie se rozhodli, že nejlepším společným svatebním darem bude obraz, který namaluji já.

V galerii, která vystavuje přední evropské vizuální umělce, je to velká pocta. Líbil se ten malířský dar panu řediteli?

Myslím si, že ano. Jsou na něm dvě loďky, které symbolizují ty dva, co se berou.

A předvídají i případnou srážku či ztroskotání?

Na to jsem nemyslel.

Výstava v Galerii Dole se odložila, na kdy?

Dostal jsem termín v srpnu.

Z výstavy Michala Moučky. (Foto: Ivan Mottýl)

Přesto jste část obrazů určených na výstavu už nyní zavěsil ve  své přívozské Galerii Nibiru. Proč?

Hrozně moc mi vadí, jak nespravedlivé jsou současné restrikce. Na příjímací zkoušky a budoucí studium se třeba připravuji i konzultacemi na fakultě, občas tam i kreslím a maluji podle modelu, léta jsem tam sám stával jako model. Bohužel, ministři zdravotnictví tohle zakázali, hlavně pana Blatného proto považuji za hrobaře umění. Jemu nevadí, že třeba v automobilce Hyundai v Nošovicích pracují stovky lidí u pásů po čtyřiadvacet hodin denně, ale nesmírně mu vadí pět studentů v ateliéru. Nejsem přitom příznivcem žádných spikleneckých teorií, že covid neexistuje. Mám před infekcí respekt, dodržuji všechna opatření a klaním se před prací a odvahou lékařů i zdravotních sester.

Stát se prostě bojí vypnout ekonomiku, jako to dokáže rázně dělat třeba Austrálie, a tím pádem problém covid vyřešila. Jenže bez tohoto vypnutí se asi nemoci nezbavíme, anebo máte nějaký jiný nápad?

Na chvilku vypnout všecko, to je asi jediné řešení. Ponechat v provozu jen elektrárny, vodárny, základní zásobování, prostě to nejnutnější k životu. A samozřejmě zavést přísný zákaz vycházení. Jak pandemii teď řeší česká vláda, to mi vůbec nedává smysl. Tady na výstavě v Nibiru můžete vidět jakýsi můj autoportrét, jmenuje se to Modlitba. God save us. Hlavně, aby už ta katastrofa pominula.

Z výstavy Michala Moučky. (Foto: Ivan Mottýl)

Vaše nová herecká role bude možná jen epizodním krokem, u malířství chcete zůstat navždy?

Malba mě drží nad vodou, dělám to s velkým nadšením a doufám, že už to tak zůstane. Pokud budu mít peníze na barvy a na plátna.

Teď máte?

Něco mám.

Z výstavy Michala Moučky. (Foto: Ivan Mottýl)

Prohlédněme si některé obrazy, které měly viset v Galerii Dole.

Výstava se jmenuje Earth Ake, tedy Bolest Země. Je to parafráze bolesti hlavy, Head Ake. Jeden z obrazů se třeba jmenuje Krakatoa, podle té indonéské sopky, která je opět činná. Hned na vedlejším plátně vidíte jakési až šigutovské blesky, to je symbol další pohromy, která může postihnout Zemi. Obraz Bílý vítr také symbolizuje možnou pohromu, zatímco plátno Ledové kry upozorňuje na tání ledovců a obraz Duny na vysychání vodních zdrojů. A protože na člověkem zpustošené Zemi už vlastně není moc co pohledávat, opět jsem se upnul i k Vesmíru a namaloval třeba obraz Černá díra, v níž všichni možná jednou skončíme. A také souhvězdí Velký vůz a Kassiopea.

Hodně pesimistická výstava o stavu Země, máte o naši planetu velký strach?

Války, genocidy, hlad, globální oteplování… Ano, ty obavy jsou hodně velké.

Z výstavy Michala Moučky. (Foto: Ivan Mottýl)

Pocházíte z jihočeské Soběslavi, tam cítím úplně jinou mentalitu než v Ostravě. Neuvažujete někdy o návratu domů?

Teď mám strach, abych k mamince nepřivezl nákazu, naštěstí je zdravá a daří se jí dobře. Ale jednou může být právě ona tím důvodem, že se do Soběslavi vrátím, abych jí byl oporou ve stáří. Vrátím se tam rád, je to opravdu úplně jiný svět než Ostrava. Mezi rybníky Jakuba Krčína z Jelčan plyne všechno úplně jinak. V klidu, potichu, na všechno je dost času. Je mi tam dobře.