Nová obrazová publikace NDM potěší každého milovníka oper hukvaldského génia

Právě ředitel ostravského operního domu a renomovaný operní režisér Nekvasil je iniciátorem publikace, jejíž ambicí je evokovat pomocí citlivě volených fotografií inscenační pohled na Janáčkovo operní dílo v časovém horizontu 20. a 21. století. Nutno říci, že výběr byl limitován skutečností, že „zdaleka ne ke všem inscenacím, jež zde byly uvedeny od roku 1919, existuje dostatečně odpovídající obrazová dokumentace.” Přesto lze už po zběžném prohlédnutí knihy konstatovat, že kolektiv autorů učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vznikla publikace promyšlená a kompaktní.

Na realizaci oper jednoho z největších mistrů tohoto žánru se v Ostravě podílela celá řada významných českých režisérů a scénografů. Pouze ve dvou konkrétních případech byli k inscenování Janáčkova díla přizváni režiséři zahraniční. Autoři zvolili chronologické řazení, proto jako první spatří oko čtenáře legendární inscenaci opery Z mrtvého domu z roku 1932, kterou připravil jeden z nejlepších českých dirigentů a režisérů Jaroslav Vogel. Scénický návrh Vladimíra Kristina je dokladem důkladného výtvarného řešení inscenace.

Z opery Z mrtvého domu z roku 1932. (Foto: Ostravské muzeum)

Z roku 1958 pochází inscenace opery Její pastorkyňa, nad níž se sešli režisér Ilja Hylas a scénograf Jan Sládek. Ten byl spojen s ostravským divadlem už od 30. let 20. století a výpravu k Janáčkově nejslavnější opeře stihl připravit za svůj život třikrát. Výlety páně Broučkovy připravil v roce 1959 Hylas za spolupráce scénografa Vladimíra Šrámka a dirigenta Bohumila Gregora. První ostravské uvedení této opery bylo mimořádně zdařilé i díky své uvolněné estetice, která zvěstovala kulturní i politické uvolnění šroubů. Vynikající scénograf Šrámek se zde inspiroval také principy Laterny Magiky s četnými konotacemi k aktuálním podnětům a bohaté fantazii.

Obdobný inscenační tým (osvědčený tandem Hylas – Gregor) je podepsán tentokrát se scénou znamenitého Františka Tröstera pod Janáčkovou Káťou Kabanovou z roku 1960. I zde z přiložených fotografií vysvítá, že se jednalo o nastudování velmi inspirativní.

Z inscenace Káťa Kabanová z roku 1960. (Foto: František Krasl)

Jeden z nejlepších českých dirigentů 20. století Zdeněk Košler proslul nejen jako výtečný dirigent symfonického repertoáru, ale zásadní přínos měl i pro operní divadlo. Pod jeho taktovkou se v roce 1964 uvedla opera Věc Makropulos v režii Ilji Hylase a scéně Zbyňka Koláře. Z dobových fotografií jasně vyplývá, že šlo o inscenaci do dnešních časů fascinující a v mnohém nepřekonanou. Její dominantou se stala rekvizita pražského divadelního orloje, který inscenaci obohatil o řadu sémantických rovin.

Jistě se najdou pamětníci, kteří zažili v roce 1967 inscenaci opery Příhody Lišky Bystroušky, kterou připravil dirigent Jiří Pinkas v režii žijící legendy Miloslava Nekvasila a scéně Vladimíra Šrámka. Z komentáře otce současného ředitele Jiřího, pana Nekvasila staršího, je zřejmé, jak hluboce promýšlel svou práci a jak se dokázal „napojit“ na dílo: „Hloubka jeviště má svou poezii a skýtá mnoho možností pro cestu, po níž jdou lidé i zvířata za ‚slunečnicemi‘ až k smrti, v níž je les divukrásný”.

Karel Průša jako Revírník v Příhodách lišky Bystroušky (1967).

Rok 1967 byl, podobně jako celá šťastná dekáda české kultury, pro ostravské divadlo zásadní. V témže roce vznikla i další inscenace opery Její pastorkyňa, Opět v režii Hylase, ovšem se scénickým řešením Zbyňka Koláře. Jeho práce se starší inscenaci vzdalovala důsledně architektonickou vizí a výrazovou strohostí. Ostravské divadlo se nevyhýbalo ani Janáčkovu opernímu epilogu: Z mrtvého domu z roku 1974 v režii Hylase a scénografii Otakara Schindlera zaujala kapilární sítí provazů, které kromě symboliky vězení konotovalo také barbarské a primitivní pudy člověka na prahu 20. století.

Šárka z roku 1978. (Foto: Vladimír Dvořák)

Totožný tým je podepsán pod inscenací opery Šárka z roku 1978 v hlavní roli se skvělou Evou Kinclovou. Celkový režijní koncept byl, soudě podle fotografií, vysoce stylizovaný a náznakový, minimalistické užití rekvizit tuto inscenaci posouvalo až na hranici jakéhosi „scénického oratoria“. Publikace po časové ose postupně dospívá až k dnešní době: Nechybí ukázky z bohaté a šťastné éry devadesátých let a přelomu milénia, kdy v Národním divadle působil obdivuhodný Václav Návrat a progresivní operní režisér Luděk Golat.

Z inscenace Šárka, rok 2010. (Foto: Martin Popelář)

Z doby takřka nedávné jsou do knihy zařazeny ilustrace z výtvarně poněkud bizarní inscenace opery Šárka (2010) a scénograficky naopak znamenité opery Káťa Kabanová (2012). Publikaci uzavírají úspěšné a umělecky přesvědčivé realizace oper Výlety páně Broučkovy (v tandemu SKUTR, 2014) a Osud (Jiří Nekvasil, 2018).

Jako přínosné a cenné lze hodnotit texty, které doprovází a stručně komentují vybrané inscenace. Jejich autory jsou hudební historička Lenka Černíková a režiséři Luděk Golat, Jiří Nekvasil, Miloslav Nekvasil, Michael Tarant a Lukáš Trpišovský.

Z inscenace Výlety páně Broučkovy z roku 2014. (Foto: M. Popelář)

Kolektiv autorů jistě volil jednotlivé inscenace s ohledem na plastické pokrytí časové osy a usiloval o to, aby v knize nechyběla žádná výjimečná inscenace Janáčkových oper. Jakkoli byl výběr do jisté míry subjektivní, přesto je evidentní, že byl motivován snahou vybrat především inscenace, které jsou inspirativní a volbou řešení i nadčasové.

Sluší se pochválit také kvalitu a formát většiny fotografií. Výjimkou je jen skutečně nepodařená zvětšenina fotografie Josefa Hradila z opery Počátek románu (1990), která je silně rozmazaná a ocitla se v knize zřejmě nedopatřením nebo omylem. Veškerá obrazová fotodokumentace je opatřena podrobnými informacemi, díky nimž se čtenář spolehlivě zorientuje také v důležitých pěveckých osobnostech více než stoleté historie ostravského divadla. Jediné, co mi na knize Opery Leoše Janáčka v Národním divadle moravskoslezském poněkud chybí, je doslov či fundovaná studie, která by stručně zhodnotila celou sledovanou epochu a zhodnotila uplynulé století s Janáčkovou hudbou.

Možná by se lépe vyjevilo, že Janáčkovy opery v nejlepších inscenacích kongeniálně reflektovaly dobové události i sociální klima a tvořily tak významnou nejen společensky kulturní součást života.

Při listování touto knihou jsem si také uvědomil jednu podstatnou věc, a sice, jak moc mi živé operní divadlo chybí. Procházka novou publikací je velmi obohacující a určitě potěší milovníky ostravské opery, podobně jako návrat do tohoto svatostánku české opery, který má významné místo a vynikající renomé nejen v domácím, ale i evropském kontextu.

Kniha vyšla i v online podobě a prohlédnout si ji můžete ZDE.