Postupně se vyvíjející výstava v Galerii Dukla pracuje s tématy práce a paměti

Aktéry aktuální výstavy v porubské Galerii Dukla jsou Libor Novotný a Jakub Černý. Kdo je zná, ten ví, že se jedná o učitele a žáka z ateliéru kresby Fakulty umění Ostravské univerzity. Zmiňuji to proto, že bychom mohli na základě této informace předpokládat nějakou příbuznost. Ale, a to je navýsost dobře, v expozici s názvem Modely paměti nacházíme dvě zcela odlišné vizuální situace, které se protínají jen v některých bodech.

Autoři netvoří uměleckou dvojici, ani nejsou součástí nějakého širšího kolektivu. Rozhodli se jen udělat společnou výstavu, v níž nalezneme kresbu, instalaci, video, vizuální nástavbu původní grafiky, ale i fotografii.

Detail velkoformátové kresby kombinované s objektem vodováhy Libora Novotného.

Musím uznat, že tvůrčí rozptyl prvního z vystavujících, Libora Novotného, mě fascinuje, jelikož komunikační mód v porubské galerii je zcela vzdálen přístupu, který nedávno rozpracoval v prostorách Výstavní síně Sokolská 26.

Každopádně v pasáži Dukla se Novotný věnuje tomu, co je jeho profesním zaměřením jakožto vysokoškolského pedagoga, tedy kresbě. Zvolil velkoformátové transkripce renesančních a manýristických maleb a grafik. Konkrétně tematizuje motiv lidské ruky. Ruka je v dějinách umění významným ikonografickým znakem, stejně jako figura. Ruka a její gesto stejně tak podléhá jisté formě symbolické řeči a formální manýře. Novotný si vypůjčuje konkrétní renesanční předlohy rukou a dále s nimi operuje. Jednou v ploše papíru, kdy jeden z prstů částečně vystřihuje a přechyluje přes představenou vodováhu, čímž vytváří iluzi trojrozměrného úchopu, jindy opět v ploše proškrabává kresebnou informaci do bílého podkladového nástřiku a vytváří jakési pseudosgrafito. V jednom z polí jsou pak barevně modelované objemy zmenšených kreseb rukou zasazené do výklenků papírové stěny.

Vyškrabávaná kresba L. Novotného. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Jakoby se autor nedokázal smířit s dvojrozměrným charakterem kresby v ploše a měl nutkavou tendenci jí překračovat. Každopádně je zde stejně jako nedávno v galerii na Sokolské třídě přítomný velký objem soustředěné fyzické práce, a musím říct, že jsem se s tak poctivě řemeslně propracovanou vizualitou dlouho nesetkal. Novotný použil až surovou formu pastiše, kdy do zmiňovaných až posvátných gest rukou, reprezentovaných opisem jejich historické vizuální podoby, vkládá kladivo, vodováhu či hřebíky.

Tímto radikálním přepisem kontaktuje druhou polohu výstavního konceptu, instalaci Jakuba Černého. I když, jak jsem se již zmínil, absolvent ateliéru kresby Jakub Černý je orientován stejně jako Novotný k širšímu spektru konceptuálního smýšlení a vizuálního projevu. Pro Duklu zvolil téma procesuality spojené s těžkou fyzickou prací. Toto východisko se ve výstavě propisuje v několika rovinách. První z nich je motiv cihlové zdi, který je sám o sobě symbolem tvrdé práce spojené s již překonanou „západní“ civilizační fází. Pro dnešního člověka je vlastně už dost nepředstavitelné, jak mohla vzniknout celá cihlová města a čtvrti, například Královské Vinohrady. Kolik materiálu, času a lidské práce takový projekt spolknul.

Cihla ale nese i jiné konotační významy, například tísnivou energii vyvěrající z fotografií a filmových záběrů rozbombardovaných měst po druhé světové válce. Může také evokovat překotnou suburbanizaci spojenou s industrializací například ve Velké Británii, Porýní, ale i ve Slezské pánvi. V důsledku se ale vždy jedná o historickou symboliku těžké práce.

Rekonstrukce padlé zdi Jakuba Černého. (Foto: Tomáš Knoflíček)

V tomto ohledu Černý sémanticky vsazuje svůj koncept do komplexního konstruktu výstavy, tedy do tematiky paměti. Než reflexí obecnějších historických jevů spojených se symbolikou cihelné zdi, jde autor ve výstavě spíše cestou apropriace konkrétní místní situace, kdy doslova fyzicky přenáší nalezenou spadlou zeď z venkovního městského prostoru Ostravy do vnitřku galerijních výkladů a rekonstruuje její nalezenou spadlou polohu.

Spolu s cihlovým materiálem se ovšem přenáší celé mikroklima a biotop, který již v částečně půdou asimilované ruině existoval. V mrazivém počasí posledních dní  projevila svůj potenciál i přenesená vlhkost, která vytvořila na vitrínách nechtěný efekt neproniknutelných orosených mléčných skel znemožňující vidět skrz. I tohle vnímám jako působivou součást procesuální autenticity přírodních procesů a nezáměrné spolupráce lidského a mimolidského faktoru.

Detail cihlové zdi Jakuba Černého. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Abychom ale neskončili jen u cihel, Černý ve výstavě ukazuje i jiné formy procesuálních mechanismů souvisejících s časem a pamětí. V jedné z vitrín nalezneme vyskládané masivní dřevěné desky, které v úhledném komínku čekají na to, až patřičně vyschnou a stanou se vhodnou surovinou ke zpracování.

Vedle těchto těžkých a fyzických prvků výstavy je hned v krajní vitríně video ve smyčce zachycující kácení stromu na ulici před jedním z panelových domů. Zatímco jako náhodný pozorovatel, tedy pokud nejsme onou trpělivou paní na balkonu v pozadí, budeme pravděpodobně vnímat jen určitý okamžik procesu destrukce stromu, video nám umožňuje stále znovu a znovu komplexně pozorovat a prožívat tento proces, který se náhle jeví až brutálně technicistně, mechanicky a racionálně. Ostře kontrastuje s procesem růstu takovéhoto stromu, jenž trvá nesrovnatelně dlouho, vyvíjí se organicky a v závislosti na okolních podmínkách. Video jakoby umožnilo znásobit rozdíl mezi přírodní a lidskou procesuálností ve vztahu k jednomu jedinému stromu.

Video a instalace Jakuba Černého. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Co je důležité zmínit na závěr – výstava, která tematizuje práci, paměť a procesuálnost, není postavena jen na pouhé reprezentaci vytyčených oblastí, sama se totiž stává procesuální akcí, jelikož jak Libor Novotný, tak Jakub Černý se budou ke svým prozatímním instalacím a kresbám vracet a v čase je budou dopracovávat. Prázdné mléčné pole vitrín tak představuje plochy pro další vizuální informace a stejně tak i cihlová zeď bude postupně měnit svou podobu.