Nové album Places je komplexním a sebevědomým dílem se svou vlastní vizí

Hudba Places mi připomíná řeku. Zpočátku je její hladina lesklá jako zrcadlo, ale postupně nabírá na strhujícím proudu. Nakonec člověka unáší netušenými cestami a vám to vůbec nevadí. Na nové album této ostravské kapely jsem se těšil z několika důvodů, které si ozřejmíme v následujících odstavcích. Především mám rád hlas a zpěv Evy Konečné, jejíž mystický soprán má tu cennou vlastnost, že nikam nespěchá, nepřepíná se, ani nevyčnívá. Často jen zvukomalebně dokresluje zvukové plochy písní, hladí a konejší. Zkrátka, je jejich přirozenou součástí. Eva Konečná na této desce zpívá skutečně úžasně!

Na nových Places mě baví také důsledná a podnětná práce se zvukovými a akustickými efekty, která v písních otevírá nové prostory a předpokoje. Na komfortním zvuku alba nelze přeslechnout inspirativní vliv Tomáše Neuwertha.

Album I Can‘t Let My Hands Fight Against Your Waterfall, které je k dispozici i ve videopodobě, se rozpíná do horizontály i vertikály s velkým citem pro dramaturgii a gradaci. Kontrasty mezi slokami a refrény jsou propracované díky kombinaci jemných zvukových přechodů a rafinované psychologii. V jednotlivých písních lze slyšet přesně odstíněné emoce vyjadřující touhu, napětí, obavy, ale i vůli po změně. Places se svou hudbou a texty dotýkají duševních mikrodramat a osobních mystérií, které prožívá po svém asi každá senzitivní bytost.

Po hudební stránce je nové album místy trochu nepřekvapivé a v jistých ohledech i lehce předvídatelné. V harmonickém poli, po kterém Places kráčí, se nedají vymýšlet žádné zázraky. Melodika dokáže okouzlit dojmem prostorovosti, jejíž časový průběh má své zvláštnosti. Za povšimnutí stojí struktura a výstavba písniček, která ukazuje zkušené promyšlení nuancí a smysl pro zdůraznění detailu. V akordické výbavě by to však občas chtělo zabrousit někam dál, než k obligátním mollovým sedmičkám, které znějí vždy ve stejném tvaru či obratu.

Nejvýraznějším elementem většiny písní je šikovná rytmika, která dokáže sporadický stereotyp zahlušit dobře načasovanými přechody a rytmickými modifikacemi. S kinetickou složkou souvisí také volba spíše pomalejších a středních než rychlých temp, což ale není vůbec na škodu. Majestátní plocha a vypravěčsky filmová optika písním velmi sluší.

Co mi na hudbě Places trochu chybí, je větší tonální rozmanitost. Celé album probíhá v jednolité barvě, čemuž nahrává i nejčastěji použitá tónina a moll. Do ní jsou písně ponořeny a v závěru dokonce proudí jedna do druhé souvisle bez přerušení. Nemyslím si, že by mnohotvárnější volbou tónin kapela o něco výsadního přišla. Naopak, výsledek by byl možná vrstevnatější.

Přes zmíněné marginálie považuju novinku Places za skvělý počin, který má naprosto profesionální parametry a je vyladěný do nejmenších podrobností. Neodmyslitelnou součástí alba je skvostná obálka ostravského malíře Václava Buchtelíka, jenž patří k nejvýraznějším výtvarným umělcům současnosti.

Nové album Places provází kromě toho na YouTube full session, což je videozáznam celého alba se dvěma písňovými bonusy a četnými dokumentárními záběry ze zákulisí. Bez toho všeho by možná nebylo nové album tím, čím je: komplexním a sebevědomým dílem se svou vlastní vizí.