Ostrava si připomněla šedesátku Jana Balabána. Přečtěte si rozhovor s autorem z roku 2007

„A bohužel, obávám se, že spisovatel dosud nenašel následovníka,“ řekl v pořadu Fiducie básník Jakub Chrobák. A dodal: „Následovníka v oné vážnosti a důslednosti, se kterou Balabán trval na tom, že literární text je věc všelidská.“

Vysílání nahradilo plánovaný pořad v klubu Fiducia, který měl připomenout šedesátiny Jana Balabána (1961-2010). V pořadu promluvili také malířky Katarína Szanyi a Hana Puchová, performer Jiří Surůvka, nakladatel Ivo Kaleta a další spisovatelovi současníci.

Balabánovi přátelé i čtenáři se o víkendu sešli také ve Vítkovicích, aby si prošli místa spojená s autorovým životem a dílem. Právě v této čtvrti spisovatel tvořil a ve svém bytě v Sovově ulici i zemřel. V nouzovém stavu museli účastníci akce oželet teplo vítkovických výčepů a spokojit se s procházkou, která byla prokládána četbou z díla. Bez drinků a na mrazivém vzduchu to byl možná ještě intenzivnější zážitek, než kdyby čtení z Balabánových mistrných textů probíhala u hospodských stolů.

Básník a Balabánův přítel Petr Hruška třeba připomněl adresy spojené se spisovatelovou obživou. Tedy kanceláře, v nichž vznikaly Balabánovy technické překlady pro Vítkovické železárny. Tak už to prostě bývá, z předčasně zesnulé výjimečné osobnosti se stává místopisná legenda. Antikvariát a klub Fiducia se třeba snaží o umístění pamětní desky právě na dům v Sovově ulici, kde spisovatel nečekaně a velmi předčasně zesnul. Snad se to podaří.

Čtení z knih Jana Balabána v Ostravě-Vítkovicích. )Foto: Ivan Mottýl)

Publicista Tomáš Netočný přečetl Balabánův fejeton Rorýs z listopadu 2009. „Jednou, když nám vyměňovali okna a arkýř našeho obývacího pokoje vypadal jako záď lodi, vletěl jeden rorýs k nám domů. Do pokoje. Když přistál na podlaze, nemohl vzlétnout. Tloukl dlouhými křídly o podlahu a zděšeně se plácal po místnosti jako chromý tvor. Nemohl jsem se na to dívat. Ty rány, ta hrozná síla, se kterou se zraňoval. Kapky krve na zdi. Najednou jsem viděl duši, která se nevejde do těla,“ citoval Netočný spisovatelův text téměř pod okny jeho bytu.

Stálý spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz Ivan Motýl připravil s Janem Balabánem rozhovor, který vyšel přesně v den jeho šestačtyřicátých narozenin v časopise Týden, tedy 29. ledna 2007. A protože je to rozhovor hodně ostravský, nabízíme ho k přečtení i čtenářům tohoto deníku. Jedna z otázek třeba zněla: „Prý nemáte rád, když vás literární kritika označuje za ostravského spisovatele?“ Balabán si odpovědi vlastně napsal sám, redaktor pouze položil otázky.

Viděl jste někdy v hospodě umírat člověka? V povídce Ďáblova mělčina vaší nové knihy Jsme tady umírá cukrovkář v nonstop baru. V těch povídkách se vůbec hodně umírá.

Případ, o kterém píšu v povídce Ďáblova mělčina, neskončil smrtí, to byl záchvat, člověk byl naštěstí zachráněn. Tento moment je silnou metaforou života, člověk mezi lidmi je sám a umírá. Lidé mají strach z padlých a nemocných. Sám musím překonávat podivnou bariéru, když vidím člověka ležícího na chodníku. Protože mám dceru diabetičku a vím, že diabetik může dostat hrozný záchvat, ale okolí ho považuje třeba za opilce, tak vždycky cítím nějakou povinnost zjistit, co takovému člověku opravdu je. Dnešní společenský úzus tyto mezní stavy vytěsňuje. Nevnímáme je, snažíme se jim vyhnout, najít si alibi, jako že „je ožralej, může si za to sám“. Jako by fakt, že umírá pod vlivem alkoholu, byl nějakou polehčující okolnosti vyvazující nás z povinnosti pomoci. Moderní člověk má vůbec strach ze smrti, z její nevyhnutelnosti i z jejích projevů.

Proč?

V televizi běží pořad Třináctá komnata, tvůrci otevírají jakýsi temný Modrovousův pokoj lidského žití a velmi často ukazují alkoholické závislosti nebo maniodepresivní stavy. A diváci se zvláštní voyeurskou radostí zjišťují, že ten či onen skvělý herec, moderátor i komik chlastal, až skoro umřel. V této logice se bolest ocitá v třinácté komnatě, která se nesmí otevírat. Přesně proti institutu zpovědi, vůči metodám terapeutů, důvěrným rozhovorům s psychoanalytiky, kteří vědí, že jedině otevření třinácté komnaty člověka vyléčí. Do povahy konzumní společnosti patří hra na to, že bolest a smrt neexistují.

Jan Balabán (1961-2010). Foto: Větrné mlýny

Proto se ve svých povídkách tolik zabýváte neštěstím a závislostmi?

Bývám označován za autora, který píše o ztroskotancích, a přitom píšu o tom, co se děje většině lidí, například o rozvodu – padesát procent lidí v tomto státě je rozvedených. A když píšu o člověku týraném závislostí na alkoholu, píšu prý o zoufalé existenci, přitom každý člověk nějakou závislost má a nějakým způsobem s ní bojuje. Smrt a bolest je jedno ze základních paradigmat, jež činí život smysluplným.

Prý nemáte rád, když vás literární kritika označuje za ostravského spisovatele.

Každé adjektivum, které se přidává k profesi, je nutně omezující. Když řeknete ostravský nebo budějovický spisovatel, náboženský autor, v té chvíli jakoby ufiknete kus z koláče plnosti možných výkladů. Člověk buď spisovatelem je, nebo není. A spisovatel je buď dobrý, nebo špatný. Nejsem o nic méně český spisovatel než Jáchym Topol, Jan Beneš nebo Irena Dousková. Přídomky jsou předem degradující a speciálně „ostravský autor“ působí téměř jako protimluv, který má dodávat šmak kuriozity: „Představte si, že v té černé díře žije spisovatel, kterému jsme dokonce dali cenu!“ Česká kritika, o níž si ani jinak mnoho nemyslím, zkrátka potřebuje škatule, a v tom je její provincionalismus. Když jsem pobýval v New Yorku, tam se nikdo nepodivoval, že ten je z Česka, ten z Moldávie a jiný z Filipín, hraní na místňáctví ve skutečné metropoli nefunguje. Naše kultura je vyvzdorovaná a provincionalismem trpíme za fakt, že tak malý národ si uchoval svůj jazyk. Hrát si na pupek světa je ale strašně komické.

Živíte se jako překladatel v ostravských ocelárnách Mittal Steel, proč nepíšete rovnou anglicky? To by vás nikdo nenazýval ostravským autorem.

Zkoušel jsem, ale nejde to. Jen jednou jsem napsal text rovnou v angličtině, byla to předloha pro komiks, který ilustrovala skvělá výtvarnice Hana Puchová. Ale to jsem psal absolutně omezeným westernovým jazykem a pak jsem text „přeložil“ do češtiny, šlo mi o ten ořezaný jazyk. Můj arzenál angličtiny, který úplně stačí k manažerskému překládání, je nesouměřitelný s jazykovým arzenálem, který používám ve svých knihách. Mateřský jazyk je nenahraditelný, v tom to my, příslušníci malých jazyků, budeme mít vždy těžší, ale na druhé straně je dobře, že byl tak krásný jazyk zachován.

V roce 1906 napsala Revue moravsko-slezská, že „Ostravsko je zemí klasické tmy kulturní, beznadějným úhorem, kde daří se nanejvýš parazitům civilizace, nikoliv civilizaci samé“. Platí něco z citace i dnes?

Velmi pravdivá citace, i když velmi krutá. Před sto lety platila možná jen pro Ostravu, ale nacistické a komunistické temno způsobilo, že se takto dalo pohlížet na celou republiku. Hlavně na sklonku totality, v osmdesátých letech, už se tento citát v určité obecnosti dotýkal všech míst od Aše přes Prahu až po Čiernou pri Čope.

Jak silný je hlas z provincie? Nepamatuji si, že by v celostátním televizním vysílání umělec z Ostravy hodnotil současnou politiku.

Žijeme v realitě, která je typická pro Českou republiku i další malé národy. Existuje cosi jako centrum, tedy Praha, a zbytek je venkovem. Provincie dostává hlas až tehdy, když se dotyčný přesune do centra. Česká republika je hodně centristická, až vzniká optický klam, že věci republikové důsažnosti se dějí vlastně v Praze. Je v tom i neochota žurnalistů vyjet dvě stě či tři sta kilometrů za hlavní město. Praha ale není mezinárodní metropolí, je jen „provinčním velkoměstem“, v němž je málo institucí a kulturních podniků, které svým významem přesahují region naší republiky, na rozdíl od Londýna nebo Berlína. To jsou velké kultury, jichž jsme vlastně součástí, ale potřebujeme je více než ony nás.

Už před sto lety se psalo, že Pražané vidí Ostravu přes „pražské brejle“. Zkuste charakterizovat pojmy, které si Praha přiřadila k Ostravě jako základní atributy. Tak tedy: Baník Ostrava.

Teď už mnoho povyku pro nic. Baník se stal mistrem ligy, pak vyprodal své hráče, přestože všichni zpívali s Nohavicou baníkovskou hymnu o věrnosti a neopouštění.

Vadil vám pozdrav „Banik, pičo“?

Prorazila se jakási bariéra, vše bylo odpuštěno. Baníkovští rowdies už najednou nebyli lumpové, kteří kamenují lidi nebo převracejí autobusy a cestou z Bazalů zkopou každého, koho potkají. Byli to naši hoši, ogaři, chachaři – Ostrava měla vždycky tendenci své chachary částečně glorifikovat, takže vytloukači ciferníků, pivaři a skinheadi dostali jakousi pozitivní roli v budování identity města. Ale identita řvoucího davu je vždy pochybná. Končí to citovaným pozdravem.

Stodolní ulice.

Kuriózní zveličení nějaké padesátky klubů, víceméně hodně podobných. Výjimkou je snad jen klub Boomerang, který má skutečně zajímavý program. Kdysi měla Ostrava takzvané Lauby (podloubí), ulici rovněž plnou hospod a hambinců, ale tehdy se Ostraváci za Lauby styděli, než aby tu vykřičenou uličku chtěli vidět jako svoji image. Stodolní je také mírně vykřičená ulička, je tam chlast i drogy, mládež chodí z baru do baru, vypadá trochu znuděně, trochu zmateně. Jinak je to korzo jedenadvacátého století, na kterém už nechodí děvčata v doprovodu maminek, ale naopak, zásadně bez maminek. Je to způsob zábavy, který je pro rodiče těchto dětí často noční můrou.

Kratky zobak, tedy ostravská mluva, Ostravak Ostravski.

To je autentická mluva, konzerva regionální historie jako každé nářečí. Ale i v Ostravě už dialekt válcuje televize a rádio. Mám tohle nářečí rád, když ho někdo umí. Myslím, že v tomhle smyslu udělal cosi potřebného Jaromír Nohavica. Ale Ostravak Ostravski se snaží téměř každé slovo nějak zdeformovat, takže mnoho rodilých Ostraváků ho moc nemusí. Tvrdé jádro ví, že se tak v Ostravě nemluví, že je to pokus za každou cenu ostravštinu exotizovat. Až do nepříčetnosti.

Petr Bezruč.

Část z Bezručových Slezských písní jsou geniální básně, které mají zvláštní schopnost průřezově oslovovat lidi od literárních vědců až po obyčejné osazenstvo hospod. Ještě dnes, když na Ostravsku spustíte Maryčku Magdónovu, tak vás z hospody určitě nevynesou. Komunisti ale vytvořili kult Bezruče, po Bezručovi se jmenovalo kdeco, snad celé Beskydy. Z Bezruče udělali jakéhosi předjímače bolševické revoluce. Ale to mu na skutečné ceně ubrat nemůže.

Zůstalo něco z pověstné multikulturnosti Ostravy?

Ostrava je specifickým regionem, ani Čechy, ani Morava, ani Slezsko. Byla vystavěna na zcela jiné multikulturnosti než třeba přístavní Amsterdam. Ostraváci jsou kolonisté – ne nadarmo se místním sídlištním útvarům říkalo kolonie. Kolonista je člověk vyslaný někam za výdělkem a původně si myslí, že se za čas vrátí, ale nakonec uvízne ve svém exilu. Tady nejde o míšení kultur, ale o setkávání kolonistů. Je to město s krátkou tradicí, souměstí, jak se říká – aglomerace. Zajímavé je, že v průmyslu aglomerace znamená spékání rudy, kdy se koks, přísady a železná ruda v žáru mnoha set stupňů Celsia spékají v takový šedý matroš, který se pak vsadí do pece. Aglomerace, to je výroba vsázky, ten materiál se ale nepotkal dobrovolně, nevyvřel v hlubinách, ale byl dovezen z Ruska, z Polska a ze Slovenska a smíchán, vysmažen. Podobně se spekla i Ostrava, kterou považuji za svůj domov.

Říká se, že se u nás pořád méně čte. Souhlasíte?

Pracuji mezi technickou inteligencí a bál jsem se představy, že moje vnitřní stavy, o kterých píšu, budou přetřásat moji spolupracovníci. Ale pak jsem zjistil, že jejich zvykem je nečíst, a tak jsem docela kryt. Hodně lidí nečte. Můj kanadský přítel mi vysvětloval, jak ho americký západní způsob života zbavil návyku číst. Najednou zjistil, že nečte knihy, pak ani odborné časopisy, nakonec ani noviny. Myslím, že toto tvrdé nasazení došlo i k nám. Knihy musejí z obýváku pryč, napřed jde poezie, pak romány, nakonec odborné publikace a zůstane jen taková ta životní operativa.

Nestačí filmy, hudba?

Člověk, který čte, má zaujatou tvář. Pamatuji, jak se moje děti podivně „ukájely“ či nudily u televizních filmů a seriálů – povalovaly se na gauči u bedny a výraz jejich tváří byl prázdný, povolený, somnambulní, jako by spíš něco snášely. Naopak člověk, který čte, dělá složitý trojstupňový proces. Napřed musí rozluštit značky na papíře, pak je obsadit, zpodobnit a nakonec promítnout dovnitř do mysli. Je to velmi intelektuálně náročná činnost, která se asi poslechem hudby nebo koukáním na video nedá úplně nahradit. Ale bůh suď.

Mohu potvrdit, že při čtení povídek vaší nejnovější knihy Jsme tady ukáply slzy intelektuálům i prodavačkám, což není obvyklé čtenářské rozpětí. Čím si vysvětlujete získání tak roztodivné čtenářské obce?

Nevím, zda ta obec je tak široká, ale mám nějaké indicie, že asi ano. Možná právě proto, že zatímco kritikové mi vyčítají, že píšu o ztroskotancích, tak autentičtí čtenáři, kteří nemusejí knihy recenzovat a zařazovat, mohou v mých povídkách nacházet určitou rezonanci s vlastní situací. Nesnažím se o experimentální formu a je mi protivná umělecká exkluzivita. Ale nepíšu pro blbce a nechci pro ně psát. Možná jsem ovlivněn i svou každodenní prací, která je pro mě takovým věcným uzemňujícím filtrem. Mám před sebou skutečné příběhy, a proto jsem možná až trochu zapšklý nebo averzní vůči institucím, kde se s literaturou zachází jako se surovinou pro vědecké zkoumání. Knihu, která mě nebaví, nečtu; a jsem rád, že jsem dostudoval, že ji nemusím číst. A podobně jako čtu, tak píšu, necítím žádný závazek, nemusím dodávat nějaký zajímavý aspekt, obohatit něco formálním výdobytkem. To mě vůbec netanguje, ale když to přijde z logiky vyprávění, nebráním se tomu.

V nedávné recenzi vaší knihy Jsme tady zmiňoval Pavel Mandys vaše evangelická východiska. Jak je pro vás náboženství podstatné?

Žijeme v nenormální situaci a nevíme o tom. Náboženská lhostejnost až ignorance je považována za normu i u literárních vědců, a jakákoli zmínka o víře pak budí rozpaky nebo potřebu autora zase někam zaškatulkovat. Moje psaní není a nemá být ilustrací jakéhokoli světonázoru. Zajímá mě úplný příběh člověka, který je nebo snad má možnost být i duchovním tvorem. Už sám jazyk je duchovním statkem. A věřit pro mě neznamená vzývat božstvo, ale bytostně se vztahovat ke smyslu života a světa. Rozhodně by mě nebavilo psát o světě, v jehož smysl bych nevěřil.