Houm z The Institute Ova: Dub je stimulant G bodu. Jednoduchost jako reggae, ale posunutá do vesmíru!

Jak probíhala cesta od účinkování v punkové kapele The Neunikneš k působení v reggae/dub skupině?

Když jsem přišel do The Neunikneš, tak jsem dost nestíhal. Hrají hodně rychle, je to takový český The Exploited, ale líbilo se mi to. Byla to výzva. Navíc skvělá parta, měl jsem se co učit. Nahrávali jsme u Mroše a asi tam mě to chytlo, ten přístup k technice. Reggae jsem měl vždycky rád a po nějaké době mě to sebralo a řekl jsem si dost. Udělám si v životě klid. Ale to jsem netušil, co mě čeká. Jasně, reggae je pohoda, ale taky dřina. V punku skryješ chyby, ale tady ne. Pokud to chceš mít fajn, tak se musíš snažit.

Jak punk, tak reggae/dub jsou založeny na určité hudební nespoutanosti. Nicméně každý ze žánrů používá jiné výrazové prostředky. Vnímáš to stejně?

Dobrá otázka, ani se mi nechce odpovídat. Punk je nářez, když nepočítáme ty sračky z radií. Jedinou výjimkou může být Visací zámek. A co je reggae? U těch největších hitů absolutní jednoduchost. Dva akordy stačí. Co pak nabalíš kolem, už je tvůj přínos. Zpěvák je samozřejmě to gró. Pomalu se dostáváme k dubu. Co to je? Je to stimulant G bodu. Jednoduchost jako reggae, ale posunutá do vesmíru. Z pláže přímo do vesmíru. Když se dostaneš až ke steppa, jsi na diskotéce, na technu, na jungleu.

Co by tedy pro vaši tvorbu mělo být charakteristické? Co by mělo být smyslem The Institute Ova?

Smysl? Hm, baví nás to. Investujeme do toho peníze a hlavně čas, který ničím nenahradíš. Musíš to vysedět, musíš to odposlouchat. Jsou to hodiny a hodiny, které netrávíme se svou rodinou. Je to ale nutnost a ve finále uslyšíš tu svou múzu. A to je to nejvíc. To je charakter The Institute Ova. To, že to jde z tebe, žádná kopie. Jsme to my. Nekopírujeme, tvoříme.

Houm. (Foto: Martin Rosenkranc)

Je vaším cílem se co nejvíce přiblížit reggae/dubu, které se hraje na Jamajce, anebo chcete hledat vlastní cesty? Je vůbec možné hledat vlastní cesty v tomto žánru?

Jasně, Jamajka je Jamajka. Bylo by to hezké, ale pokud budeme tvořit tady v Česku, nikdy z toho Jamajka nebude. Můžeme to zkoušet horem dolem, můžeš to zkusit i zprava a zleva, ale to neuděláš. Nemáme tady lidi, kteří mají místo pusy kulomety. Ani 30 stupňů ve stínu. Ani rastafariány, kteří mají placaté ruce od bubnů. Co by tady taky dělali, je tady zima. Když budeme chtít hrát jako kluci a holky z Jamajky, pojedeme tam se svými riddimy, zaplatíme jim a oni solí slova. A je to, ono to není složité. Ale my to děláme tady. Můžeme se inspirovat, to děláme, ale nikdy z toho nebude Jamajka. Výrazné hvězdy z Jamajky jsou taky úplně jinde. To je jejich úspěch. Jsou odlišní od těch ostatních.

Ve vašem repertoáru najdeme jak instrumentální písně, tak skladby se zpěvem. Podle jakého klíče se rozhodujete, že ve skladbě zpěv bude, či nikoliv?

Podle toho, jestli Mikaela (hostující zpěvačka The Institute Ova – poznámka autora) něco vyplodí.

Každopádně písně, kde máte zpěv, jsou mnohem variabilnější a také posluchačsky přístupnější. Chcete preferovat tento typ písní?

Tak tady odpovím přímo. Nechceme nic preferovat! Samozřejmě, když je píseň se zpěvem, je víc nakažlivá. Jak si zapamatuješ track bez zpěvu, kde dostaneš v určité chvíli 10 delayů na šrot? V tu chvíli tě to dostane, podlomí se ti kolena, ale nic víc. Jde o sílu okamžiku, současnou náladu. Můžeš odejít z párty s pocitem nejlepší kapely na světě, ale když si to pustíš doma, je to bláto. Proč tomu tak je? Protože nemáš v žíle to, co si měl, a asi navíc byl pátek a ty jsi potřeboval vypustit páru… Se zpěvem si to broukáš několik dní, hraje ti to jen, co se vzbudíš. Tracky bez zpěvu jsou mnohem náročnější. Když zpívá Mikaela, tak se do toho zpravidla nevrtá. Ale mně to nikdy nedá. (smích)

The Institute Ova. (Foto: Martin Rosenkranc)

Jakou náladu, respektive jaké pocity či rozpoložení by měly vaše skladby v posluchačích vyvolat, abyste si řekli, že jste odvedli dobrou práci?

Když se lidi dobře baví, to je ta cesta. Jaké v nich vyvolá pocity, to je jejich věc.

Podle čeho vymýšlíte názvy písní? Třeba k názvu skladby Homer jde do sklepa se podle všeho váže zajímavá historka…

Ty vole… Na to nebudu odpovídat, to je jiná historka. Ale jinak pojmenováváme naše tracky podle současného rozpoložení. Ono když to děláš, tak tě to většinou kopne a řekne si to samo. Během tvorby nebo na after sezení. Většinou po tom, co máš už něco nahrané a třeba to zkoušíš mixovat. Tam to většinou vyjde najevo, jak se ta malá bude jmenovat. Má to takový svůj horizont. Ale zmiňovaný název? To fakt nebudu vysvětlovat, to jeden člověk spadl ze židle a udeřil se do hlavy.

Hráli jste také na festivalu Beats for Love. V čem nejvíce tě tato zkušenost obohatila?

Tak hlavně nás to posílilo fyzicky. Odtáhnout celý analog tam a zpět je posilovna. Hraješ na docela slušném soundu. Na velkém pódiu, před hodně lidmi. To je to, co tě obohatí. Navíc slyšet svou hudbu na aparátu v klubu a velkém aparátu venku je opravdu rozdíl. Na Beats for Love jsme hráli už dvakrát. Pokaždé jsme přijeli s plnou analogovou náloží. Poslední vystoupení jsme hráli z kotoučáku, kde jsme si dali uprostřed pauzu v podobě coveru od Maxe Romea a mezitím se měnil kotouč s dalšími stopami. Byl to i test našich schopností, jestli tu kabelovou chobotnici dokážeme dát dohromady a jak jinak než v určeném čase.

Jak ty osobně vnímáš Beats for Love?

Beats for Love je sláva elektronické muziky. Osobně tam chodím každý rok a vždy mě to tam baví. Ale jinak to beru jako každé vystoupení. My jsme tam spíš do počtu, vlastně jsme hráli vždy jako první. Otevírali jsme Reggae to Jungle Stage a byla to pro nás pocta.

The Institute Ova. (Foto: Martin Rosenkranc)

V dubu se hodně pracuje se zvukem či s mixážním pultem. Kde tedy vidíš hranice tohoto žánru? Vzhledem k tomu, že tento žánr není vyloženě ovlivněný tím, jak dokážeš ovládat hudební nástroj…

Hranice… (smích) Představ si, že jsi malého vzrůstu, ale pokud si dáš tu správnou šťávu, jsi schopný přeskočit i tu nejvyšší zeď. Tou šťávou myslím efekty, které používáš. Můžeš jich mít omezený počet, ale míň je někdy víc. Touhle technikou dokážeš udělat z nyabighi tekno, dnb, techno, jungle… Cokoliv si zamaneš.

Zkrátka inspiraci a fantazii se meze nekladou…

Nejdůležitější je příprava tracku a pak už to je na tobě. Jestli je track se zpěvem, nebo bez zpěvu. Na tom všem záleží. Asi nebudeš dublovat bicí a harmonické věci, pokud ti do toho zpěvák zpívá naživo, to by ho rozsekalo. Pokud ale máš i zpěv nahraný, možnosti jsou neomezené. Můžeš pouštět efekty i na zpěv, což vychází vždy velice zajímavě. Dokonce bych řekl, že v tuhle chvíli je zpěv ten nejlepší nástroj. Důležité je nebát se a věřit si… Takže hranice neexistují, a proto je muzika tak magická a má smysl. Vždy jde udělat něco nového… My sami jsme přišli na formu dancehallu, která je vlastně taky větev reggae. Ale co a jak? To si necháme zatím pro sebe.

Každopádně dub nepatří mezi rozšířené žánry v České republice. Ve srovnání s jinými hudebními styly. Proč tomu tak podle tebe je?

Ano, zatímco v zahraničí už tenhle styl frčí, hrajou se mega dubové párty, my jsme zase o něco pozadu. Dub začal dělat u nás už Babalet, ale moc lidí si toho ani nevšimlo. A to už je, troufám si říct, víc než dvacet let zpět. Asi to chce čas, asi to chce vydat nějakou pecku, která otevře lidem oči. Ano, to bude ono. Pecka, která rozsvítí cestu dubu u nás v republice.

Co aktuálně čeká formaci The Institute Ova?

Pracujeme teď na jedné zásadní věci a tou je stěhování. Zkušebnu s The Neunikneš už nebylo možné dál sdílet. Jednak jsme tam nemohli dostat žádné holky a jednak už jsme se tam dusili. I přes nelibost některých členů jsem zavelel a udělali jsme nový prostor, nové studio, které bude zaměřené jen na naši tvorbu. Bude se to jmenovat Studio TIO. Rádi bychom tento prostor využili co nejvíc. Bude tam pořádek, nebudeme muset obcházet miliardy lahváčů a hlavně, bude to naše. U punkáčů se nám moc líbilo, ale nejspíš i oni cítili, že už bychom měli vypadnout. Takže děkuji, kluci, za trpělivost. Nikdy nám neřekli „vypadněte“, ale pokorně nás respektovali v jejich prostoru. I když jsme tam zabírali asi nejvíc místa. Díky, kluci.

Co tedy dále?

Další kroky už přijdou samy. Budeme moct využívat analogovou techniku k ještě lepšímu zvuku. Řešila se i akustika, kterou nám pomohl zrealizovat Mroš, nejlepší u nás. Díky, Mroši. Bude tam ticho, teplo, nebudeme limitováni při nahrávání zkouškami okolních kapel. Už se moc těším, až toho využiju k tvorbě. Díky Mikaele jsme získali kontakty i na fakt odborníky v hudbě, takže to chceme také využít. Vždy je se co učit.