Ředitel Těšínského divadla Petr Kracik: Nehrát je přetěžké, nezkoušet je katastrofa!

Při našem minulém rozhovoru pro Ostravan.cz jste přirovnal covidovou pandemii k velké povodni ….

Ano, a pokud se nemýlím, dopustil jsem se výroku, že „důležitější, než to co nám voda odnesla, je to, co nám přinesla.“

Přesně tak. Tehdy byla situace docela optimistická, vláda a premiér bohorovně hlásili, že jsme ve zvládání pandemie nejlepší na světě atd. Nicméně přišla druhá vlna a situace je stále vážná, divadla nemohou hrát, máme tady lockdowny a podobně. Tak co tedy ta „voda“ přinesla?

Na mém přístupu k věci se stále nic nezměnilo. Ani to, že se na celou tu tragiku musí paradoxně hledět pozitivně. Tehdy v roce 2002, když velká voda opadla, se všechno se zdálo být chvíli v pohodě, ale najednou po dvou měsících začaly praskat stěny, lámat se podlahy a začala úřadovat plíseň a před námi se objevily dlouhé měsíce, roky náprav a čekání na otevření divadla. Tehdy jsem do zbořeniště divadelního sálu zapíchl židli a řekl jsem si, že tady za sedm měsíců bude sedět divák. A seděl.

Proto jsme naši uměleckou práci nepřerušili ani v této šílené době. Mám k tomu dva pádné důvody. Zaprvé jsme povinováni našim abonentům, neboť 80 procent naší produkce je určeno předplatitelům, neboť bychom se mohli dostat do situace, že až se spustí pravidelný divadelní provoz, neměli bychom mít jim co nabídnout. Ta druhá věc je dostředivá. Nehrát je pro herce přetěžké. Ale nezkoušet, to je už je přímo katastrofa! Až na drobné výjimky jsme nepřestali vyrábět inscenace. Ano, zní to strašně technologicky. Prostě se tu zkouší až neobvykle hodně. Ba dokonce i probíhají večerní představení.

To vyžaduje vysvětlení …

Samozřejmě (smích). O naše nové inscenace musíme nadále umělecky a provozně pečovat, a tak je dvakrát měsíčně neveřejně reprízujeme. Suplujeme si tak pro všechny technické i umělecké složky normální provoz. V sále je přítomen jen režisér, dramaturg nebo jen kolega, který po skončení této produkce něco k inscenaci řekne. Je úžasné pozorovat v tomto okamžiku hereckou práci – je tam ještě něco navíc, ten krásný pokus o kontakt s imaginárním publikem. I to se jen tak u divadla nezažije. Proto je tato fáze důležitá a herci musí i bez publika cítit, že existují. Samozřejmě jsme v kontaktu se světem a některé inscenace streamujeme, ale to nepovažuji za nic výjimečného, to dnes dělají všichni. I když v této věci však došlo ke krásnému vývoji. Poprosil jsem šéfa polské scény Bogdana Kokotka, aby s Českou scénou nastudoval Vánoční koledu, a její předvánoční premiéra měla pro mne nečekaně na internetu šest tisíc respondentů! Loutková scéna Bajka se do toho streamování tak zažrala, že se vlastně celá proměnila na malé televizní studio a denně natáčejí a streamují další a další pokračování Čapkovy pohádky.

Možná jsem otravný svým optimismem, ale divadelní instituce musí i za časů této moderní cholery žít! A toho lze dosáhnout jen trvalým zkoušením a přehráváním, nic jiného nám nezbývá. Prostě abychom byli připraveni, až se to zase spustí. Jak říká Hamlet: „Být připraven, toť vše.“

Existují dva životy, které obvykle lidé žijí, a jednomu většinou dávají přednost před druhým: individuální život a společný život. V tom individuálním jsou pro nás důležité naše lásky, úspěchy či neúspěchy našich dětí nebo zdraví našich rodičů. V tom společném nabývají na důležitosti otázky ekonomické, politické, společenské. Nezdá se vám, že pandemie přinesla důraz na společný život? Mluvil jste o praskajících zdech. Nepraskají zdi v ekonomice, v politice, v celé společnosti?

Samozřejmě, že nám všem chybí kontakt. I naše práce je rozdělena do nejrůznějších segmentů. Dokonce se někteří s některými vůbec nepotkávají. Ale v tomto okamžiku samoty se musíme vnitřně podržet sama sebe. Samozřejmě to všechno nelze zvládat bez ztráty kytičky. Já dobře vím, proč nabízím tu neustálou a nepřetržitou otročinu. Myslím si, že tím i pomáhám překonat problémy této nepříjemné doby. Ano, pandemie trvá už dlouho a má to dopady na každého. Někteří mi říkají: Však to budeme hrát bůhví kdy, tak to nemusíme brát tak vážně ne? A já říkám: Život se nedá odložit, milé děti!

Řeknu vám příhodu. Sněžilo, napadlo hodně krásného nového bílého sněhu. Stál jsem u velké kupy sněhu nahrnuté na dvoře, protože jsme si chtěli udělat kluziště. Kolega z divadla šel okolo a povídá: pane řediteli, měn je vás tak líto. Já se ptám: Co blbneš? On na to: Vy jste sem přišel, nastoupil jste s tak obrovským programem, začalo se, a najednou to všechno díky koronaviru jde někam… Myslíš do p….? Nejde, můj drahý. Někde ta energie, se kterou jsme připravovali inscenace minulé jubilejní 75. sezóny, musí být uschovaná. Třeba v těch inscenacích. Divadlo není jen vize, ale každodenní dřina, ze které se občas zrodí hezké okamžiky. A proto nefňukejme. Fňukání je cesta do zkázy. Tak abych odpověděl na otázku: Když praskají zdi, znamená to, že se musíme vzájemně více podržet my sami.

Nemohu, ani nechci malovat svět na růžovo. Ale vzpomeňme dobu zcela nedávnou. Například život seniorů mnoho mladších lidí téměř nezajímal. Teď, když senioři jsou nejohroženější skupinou v populaci, je to najednou jinak. A můžeme jít i do osobního, individuálního života, vidím třeba seniory, kteří neuměli pracovat s počítačem, a teď se učí, jak udělat registraci na očkování. Moje švagrová, brzy už osmdesátiletá žena, se naučila komunikovat skrze Skype. Nebo rodiny s malými dětmi. Zákaz školní docházky zcela jistě zintenzívnil zájem rodičů o výchovu dětí. Ano, někdy přinesl i velké komplikace do rodinného života a způsobu finančního zajištění rodiny, ale zase platí, že každé zlo přináší i něco dobrého. Tím samozřejmě nevítám covid, to rozhodně ne …

Rozumím. A přesto tuto současnou situaci nevidím jako jen katastrofu. Děti se oklepou a vezmou to jako velkou zkušenost. Přirovnám to ke svému dětství: Napadl sníh, a pan ředitel školy jako první zrušil vyučování a šli jsme na kopec. Nebo dozrála jablka, a všichni šli místo do školy do sadu. A nikdo nepoložil otázku, co z výuky ztratíme, protože jsme vždycky všechno dohonili. Protože jsme prostě zapli. Ano, rodiče a děti se trápí s tou výukou na dálku, ale život prostě už jiný nebude. Naopak, bude stále složitější, ale nedá se před ním utéct.

A vidíte někde skutečné negativní dopady?

Je tu především hluboký morální propad politický i společenský. Jsou mezi lidmi vykopány hluboké příkopy – jako za války. Já jsem poslední, kdo by chtěl vládě v této hodně nevyzpytatelné době něco vyčítat, byl jsem dlouho občanem, který odpovědně vnímal všechna opatření ….

… jistě, vláda za pandemii nemůže, ale může za řadu věcí, které nám život v pandemii ještě více zkomplikovaly …

… ano, ale některá opatření v kultuře mi prostě hlava už nebere. Třeba ten požadavek na povinné testování před představení, to s prominutím musel napsat pitomec, který se nikdy nezúčastnil divadelního představení. Zoufalá situace někdy plodí zoufalé věci. Ale třeba se situace v tomto směru brzy změní k lepšímu. Co mne však vytáčí doběla, je situace kolem očkování. Nemyslím jen tu její nepřehlednou organizaci, ale skutečnost, že se za tohoto výjimečného zdravotního stavu vyrojila spousta zbabělců, kteří si přišli bezostyšně říct o očkování mimo pořadí. Já naiva si myslel, že před Bohem a covidem bychom si měli být všichni rovni. Nejsme. Zase se předbíhá. Zase se vytvářejí různá neveřejná depa, ve kterých si můžou někteří vyvolení jako v prodejnách pro komunistické papaláše přijít pro vakcínu na covid? Co si musí v té chvíli myslet osmdesátiletí až století spoluobčané, kteří často hlubokým sněhem putují za očkováním, aby se dozvěděli, že na ně tentokrát nezbylo? Ten, kdo si přichází mimo pořadí pro vakcínu, nechť je slovy hlavní postavy z Brechtovy hry Pana Puntila a jeho služebník Matti označen jako sráč!

V krizi poznáš přítele, můžeme parafrázovat, v těžké chvíli poznáš člověka. Vzpomínám na požár v dole a dav zoufalých horníků snažících se probojovat se do těžní klece, která by je vyvezla z dolu. V nastalé tlačenici jsem viděl, jak bratr šlápnul na vlastního bratra.

To je v podstatě přesný příměr. Stejně hanebné jsou výmluvy předběhlíků, kteří říkají: Poradil jsem se se svým lékařem a ten mi doporučil očkování, a kdo mne očkoval stejně neřeknu. Znova opakuji s vědomím, že jsou to tvrdá slova, ale kdo si jde přednostně pro vakcínu, je u mě sráč! Ale opusťme politiku…

Nezlobte se, ještě chvíli ne. Sledoval jste události kolem amerického Kapitolu?

Ano, viděl jsem.

A co jste cítil?

Nic. Já, když v televizních novinách přijde řeč na Ameriku, už přepínám někam jinam. Mě už ta země svým způsobem přestává zajímat. Nemám na to, abych neustále sledoval události, které jsou v podání politiků tak trochu opereta toho nejhrubšího zrna, tak trochu mýdlová opera, plná populismu, měšťáctví a nevkusu, a trochu hodně tragédie amerického mýtu o svobodě a demokracii.

V souvislosti s událostmi v Kapitolu se hovořilo o lůze. Já viděl spíše neinformovaný, zfanatizovaný dav, který podlehl konspiračním teoriím. Dlouhý čas krmený lží a řečmi plnými nenávisti. Ale pozor, rétorika probouzející polarizaci společnosti, označování jedněch za pravdoláskaře a darmožrouty, nebo na druhé straně řeči o hloupých, kteří ničemu nerozumějí, to tady máme také. Trumpismus jsem pozoroval i u některých našich vrcholných politiků.

Ano, společnost v Americe je hodně polarizovaná a u nás k tomu taky nemáme daleko. Téměř všichni na sebe v politice ječí, téměř všichni do sebe buší hlava nehlava, někteří i doslovně. Doba prostě nemá řád, neumíme se chovat… A k tomu se vyrojili novodobí Hejtmani z Kopníku, kteří by si rádi uzurpovali moc nad touto dobou a vyhlašovali neposlušnost k zákonům… A nakonec to vypadá, že kdekdo, kdo má do p. … díru, vnucuje tomuto státu, co má dělat… Vidíš, a už se taky vyjadřuji já, a to jsem nechtěl. Pojďme k divadlu.

Ano, pojďme k divadlu. Mnohokrát jsme mluvili o úloze divadla jako takového. O jeho umělecké i společenské funkci. Může divadlo v té oblasti morálky, kterou tak zdůrazňujete, nějak pomoci?

Divadlo je a bude především služba. Má dávat divákům to, co potřebují. A tady bude hlavním tématem obnovení mravnosti společnosti.

Tak co teď děláte? Pracujete na nějaké nové inscenaci?

Pracujeme na mnoha inscenacích. Na České scéně připravujeme českou premiéru úžasné komedie Williama Van Zandta a Jane Milmoreové Láska, sex a finanční úřad, kterou připravuje režisér Peter Gábor. Na Polské scéně se připravuje slavná hra Thorntona Wildera Naše městečko v režii Bogdana Kokotka. Bohužel nenastudujeme pro letošní velikonoční období slavnou českou pašijovou hru Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, protože, jak se zdá, s velkou pravděpodobností nebudeme ještě hrát o letošních velikonocích, a tak tento projekt přesouváme na příští rok. A mne dramaturgie přemluvila, že budeme místo toho inscenovat Čechovův Višňový sad. Zázrak. Já celý život řeším divadlo přes Čechova, ale nikdy jsem jeho text neinscenoval. Zázrak. A text bude na dnešní dobu velmi sedět.

Takže ve vaší režii?

Ano. To bude poslední premiéra této sezóny. Průběžně samozřejmě stále udržujeme ve zkouškách projekt České a Polské scény, muzikál Šumař na střeše, který půjde do závěrečných zkoušek až v době, kdy budeme jistí, že můžeme řádně provozovat naše představení na veřejnosti. A aby toho nebylo málo, už v tomto týdnu zahajujeme práci na dalším společném projektu Cikáni jdou do nebe. Herci zírají v němém úžasu, proč tolik práce. Já odpovídám: Kdy jindy než právě teď? Doba nám poskytla paradoxně čas, který nikdy už nebudeme mít.

Jste typ ředitele, který výrazně promlouvá i do uměleckého vedení, ale přece jen vnímám manažerské vedení ve vašem případě jako významnější.

To je ale nutnost! Teď například máme tento problém: Naše obchodní oddělení musí každý měsíc aktualizovat náš obchodní plán. Dokud nevíme, kdy začneme jako divadlo veřejně provozovat inscenace, nemůžeme do detailu plánovat naši činnost. My totiž nejsme klasické repertoárové divadlo, my jsme spíše divadlo seriálového typu, které rovnoměrně po celou sezónu v pravidelných cyklech hraje pro osmdesát procent předplatitelů v různých městech Těšínska a okolí. A může se nám stát, že ke konci sezony budeme mít deset inscenací na skladě, které nemůžeme ihned odehrát, protože nemůžeme nutit naše milé předplatitele, aby chodili každých čtrnáct dnů do divadla. To bude na celé záležitosti to nejtěžší. A také to, aby se všichni naši diváci ve zdraví vrátili do našeho hlediště.

Co českotěšínský festival Bez hranic?

Měli jsme být spolupořadateli loňského 30. ročníku, ale sešlo z toho. Letos nemám informace, zda se bude konat. Nejsme si ani jisti, že se bude konat náš Festival divadel Moravy a Slezska. Proto jsme vymysleli letní Festival nad řekou, který se bude konat v plenéru – v těšínském parku u řeky Olše. Od 19. srpna až do 31. srpna zde odehrajeme šest inscenací.

A můžete ještě stručně zmínit novinky týkající se divadelní budovy, nových prostor a jejich programu?

No vidíte, zapomněl jsem na to nejdůležitější. Uprostřed té celé vřavy se nám během devíti měsíců podařilo dokončit rekonstrukci bývalé kotelny a vznikla velmi moderně vybavená Malá scéna, která je domovskou scénou naší loutkové scény Bajka. Dokončila se tak důležitá etapa, o které snily řady uměleckých generací, tedy mít ještě jednu uměleckou scénu. V letošním roce bude mít naše budova 60 let od svého otevření, a tak připravujeme velkou studii o zlepšení diváckých prostor. Máme připravený úžasný projekt rekonstrukce naší hvězdárny, který připravil autor Šumných měst David Vávra. A by toho nebylo málo, podařilo se v prostorách divadla svépomocně otevřít novou zkušebnu B 52, ve které se budou moci hrát malé inscenace, a také úžasně zrekonstruovat náš dlouho zanedbaný divadelní klub. A pak, že nemám být pozitivní.